Barvy v historii

rubrika: Pel-mel


Je vůbec s podivem, že nová doba příliš nepřeje pánské módě. Žádné krajky, stuhy, nabírané límce, barevné vzory, natož třeba sukně (chválabohu). Taneční v černém obleku, svatba obvykle v černém obleku, rozvod – nevím, na poslední rozloučení v černém obleku. Prý za tuto situaci mužské oděvní bídy může protestantismus. Může i za to, že černé byly automobily protestanta a antisemity Henryho Forda a že černé (nanejvýš šedé nebo hnědé) byly také první produkty masové výroby, jež započala v devatenáctém století. Z nějakého důvodu se ale mužům v té černé muselo zalíbit. Je praktická? Její volbou se člověk nikdy netrefí vedle? Žádné úvahy nad výběrem… Dnes nás vůbec nenapadne, že černá má mnoho odstínů. Jemné rozdíly mezi nimi však velmi dobře vnímali lidé středověku. A za tu dnešní černou pánského obleku vděčíme především španělské etiketě. Protestanti pak z této dvorské módy učinili asketický protipól marnivé pestrosti.

 

Stella


Popelka v historiografii

 

Podle Michela Pastoureaua (Dějiny symbolů v kultuře středověkého západu) se při interpretaci minulosti dopouštíme časté chyby: staré texty i staré obrazy posuzujeme podle měřítek současnosti. V případě restaurování obrazů či „vracení původních barev“ stavbám tak dochází k nenapravitelným škodám. Předchozí četná přebarvování jsou přece také nepominutelným historickým faktem a tento fakt je nutné respektovat. Též zapomínáme, že středověký člověk vnímal barvy úplně jinak a v jiném kontextu. Obrazy, knižní iluminace, polychromované sochy – to vše vznikalo při svitu olejových lamp, pochodní, svic. Elektrické světlo má ale jiný účinek. Potom se ovšem úsilí o historickou pravdu jeví jako pošetilé.

 

Vezměme v úvahu také to, že od 16. století se historikové (archeologové) opírají téměř výhradně o černobílé dokumenty. Tak se stává, že při studiu kostelní architektury zůstává stranou úplně podstatná věc: že totiž barvy tvoří dynamický, členěný prostor, že mezi sebou vedou dialog, že dotvářejí tvary a že se proměňují v závislosti na denní a roční době, že při různém počasí vitráže působí vždy jinak. Barvy jsou živé.

 

Barva je v první řadě společenský fakt, komplexní kulturní konstrukce, a nic na tom nezmění snahy o aplikaci neurobiologických poznatků, ani závěry povrchní psychologie. Barva nikdy nepřichází sama. Získává smysl až vedle jiné barvy nebo barev – buď je s nimi spojená, nebo je vůči nim v opozici. Historik nemůže ztrácet ze zřetele, také to, že barva zařazuje, hierarchizuje. Že je to záležitost transdisciplinární. Tak, jako středověký text nikdy není realistický, neodráží realitu ani středověký obraz. Např., červený oděv nemusel (mohl) být vůbec červený. Červená bývala používána pro maximální kontrast, zvláště, byla-li v sousedství zelené. Také absence určité barvy je důležitou výpovědí.

 

Dříve a dnes

 

Dnešní klasifikace barev je odlišná. Tak např. středověký člověk chápal černou a bílou jako plnoprávnou barvu. Do 16. století tyto dvě barvy stály na opačných pólech osy bílá, žlutá, červená, zelená, modrá, černá – jako barvy základní. Mezi modrou a černou lze umístit fialovou (byla považována za „menší čerň“, subniger, nikdy se nevyráběla mísením červené a modré, právě tak zelená nikdy nevznikala mísením modré a žluté). Za skutečné barvy se považovaly pouze barvy zářivé a syté, nesepratelné. Barvilo se vše, co šlo. U vyšších vrstev i potraviny nebo psí a koňská srst, peří sokolů. Barevné oděvy nosili jak bohatí, tak chudí, ale rozdíl byl právě v kvalitě použitého barviva. Proto oblečení chudiny, odkázané na levné rostlinné suroviny, bývá zobrazováno jako vybledlé.

 

K tomu, že v současné životní praxi chápeme jako tzv. základní barvy bílou, černou, červenou, modrou, zelenou a žlutou, přispěla rozhodujícím způsobem heraldika (od 12. století). Navykla oko na určitá spojení barev, neboť jiná spojení byla v heraldice zapovězena. Bílá a žlutá se v erbu nazývají stříbro a zlato, symbolizují tedy kovy… Heraldické barvy nesou více významů.

 

Nejoblíbenější barvou evropského obyvatelstva je od čtyřicátých let 12. století až po dnešek modrá. Tehdy vystřídala nejoblíbenější kombinaci: červenou se zelenou. Když začala „modrá revoluce“, byla modř považována za teplou barvu. Její náhlá obliba je překvapující, uvážíme-li, že ji Římané měli za barbarskou a starověk ji také obzvlášť nemiloval. Modrá (barva Kapetovců) se stala barvou královskou a mariánskou. Král nosil sytou, zářivou modř („královskou“), poddanní bledou, borytovou. Jak se měnil vztah k modré, je dobře patrné na příkladu madon. Kolem roku 1000 vznikají tmavé nebo úplně černé sochy Panny Marie, ve 12. století červené, ve stoletích 13tém až.15tém modré, baroko přineslo zlacené a po vyhlášení dogmatu o neposkvrněném početí roku 1854 se madony staly převážně bílými.

 

Barva v kostele

 

Středověk se nikterak nebránil pestré záplavě barev a nepovažoval ji za něco nepatřičného. Tak nacházíme chrámy z dnešního pohledu hýřivě přeplácané, vedle nich ovšem také úplně chudé. Už v době předkřesťanské byla barva předmětem vědeckého zkoumání (středověk přijímal jak pohled Aristotelův, tak filozofické pojetí Platónovo, v 13. st. se problémem zabývali Robert Grosseteste a John Peckham, nyní se stala se také otázkou teologickou. Neboť barva byla chápána jako substance, jako hmotný obal těles, popřípadě jako frakce světla. (Jako vjem začala být uznávána až od 80. let 18. století.)

 

A tak se na poli náboženském střetávala zejména dvě tendence. První představuje svatý Bernard. Bernard se přiklání k těm, kdo barvu považují za hmotu, za obal, který je zbytečný a zakrývá božskou podstatu. Bible se o barvách téměř nezmiňuje… Protože Bůh je stvořitelem všeho, je zbytečné, ba hříšné, k jeho dílu něco přidávat. Barva je neprůhledná, sytá, tedy hustá, temná, dusivá. Je protikladem světla (jež symbolizuje Boha) a zabírá světlu místo. Barva je nemorální, nečistá, ďábelská. Bernard z Clairvaux také požadoval, aby osvětlení chrámového prostoru bylo co nejtlumenější. Na jeho vztahu k barvám pak staví cisterciácký řád i františkáni. Snad je pohled svatého Bernarda určen tím, že měl mimořádný smysl pro zvuk, rytmus, proporce. Podobný přístup vidíme u protestanta Rembrandta, jehož tlumená barevnost je vysoce harmonická svou střízlivostí, tlumeností, asketičností a – duchovností.

 

Protikladem Bernarda z Clairvaux je „otec gotiky“ Suger. Podle Sugera pro Boha není nic dost krásné. Barvy symbolizují harmonii, světlo, jas. Radost ze života. Barva je zároveň i světlo, i hmota. Svatostánek má tedy být oslavou světla a jasu. Teprve díky barvám a světlu se kostel stává složitým, dynamickým, živým systémem. Mše přece musí být bohoslužbou i divadlem.

 

Jak je tomu v kostele se zlatem? Patří do chrámu od prvopočátků. Připomíná přece zhmotnělé světlo. Vyvolává pocit tepla a hustoty. Zlacení na okrajích uzavírá celek. Zlato je zároveň znakem moci a jako takové má být ukazováno. Středověk měl zlato za nejbělejší bílou. Ale pokud v něm někdo jako sv. Bernard spatřuje příliš hustou, sytou barvu, stává se zlato morálním problémem – prázdnotou, vanitas, symbolizující pouze pozemskou hamižnost. Bernard se zlata děsil.

 

Zelená a modrá (žlutá?) pro blázna je dobrá

 

Duchovní nemohl být nikdy spatřen např. ve vzorovaném oděvu. Do krajnosti jde Filip Melanchton (obdivovaný Komenským), který rozhodně odmítá vše pestré. Protestanti používají jen černou, šedou, hnědou, pro děti bílou. Dodnes pravověrní protestanti vzdorují módě a inklinují ke stejnokrojům. Sám oděv je totiž znamením hanby – je spjat s prvotním hříchem. A vůbec: přílišná péče o tělo staví člověka pod úroveň zvířete. Líčení je záležitost přímo obscénní.

 

Každá barva může být dobrá, nebo špatná. Platí to i pro oblíbenou červenou. Špatnou červenou je ovšem zrzavá: barva pekelného čerta, lstivé lišky, Kaina, Jidáše. Barva narezlé krve, násilí. Zrzaví lidé tedy musí v sobě mít něco ze špatnosti Kristova zrádce. Rezavý vlas na obrazech charakterizuje katy, vrahy. Dnes víme přesně, jak a kdy se zrzavé vlasy objevily a že jejich rozšíření souvisí i s podnebím. Jde o pozoruhodný příběh, o to víc, že zrzky a zrzouny nacházíme nejen na severu, ale také mezi aškenázskými židy nebo mezi africkými Berbery. Samostatnou a trochu záhadnou kapitolou pak jsou rusovlasé tarimské mumie (A také sympatická rodina Weasleyových z Harryho Pottera.)

 

Žlutá byla (a je) od 13. století dosud nejméně oblíbenou. Zato Římané ji milovali. Jako posvátná barva nesměla chybět při jejich náboženských obřadech. Ve 13. století začala být spojována s židy, se synagogou. Zobrazovaní židé mají vždy nějakou žlutou část oděvu, nejčastěji klobouk. Od obrazů přešlo označování židů do reality… V Itálii, v Porýní, ve Francii. Snad žlutá svou špatnou pověst získala kvůli zlatu jako symbolu lakoty.

 

Pokud jde o označování člověka barvou oděvu, kraj od kraje platila různá pravidla. Lidé společensky vyloučení nebo jinak poznamenaní nosili např. pruhovaný oděv, případně chodili v červeném, žlutém, zeleném. Ve středověku se nikdy nespojovala žlutá se zelenou, protože toto spojení bylo pociťováno jako rušivé, jako symbol nepořádku, chaosu, bláznovství. Tak tuto kombinaci nacházíme na oděvu šašků a žlutou se zelenou mívá i ryšavý Jidáš. Se zelenou vůbec byl problém. Snad je to tím, že docílit jasné, syté zeleně se barvířům nedařilo. Přírodní barviva totiž nepronikala do vláken, látky se rychle sepraly, a smíchat modrou a žlutou – k tomu bylo ještě daleko.

 

Je s podivem, že neexistuje barevný sjednocující symbol křesťanů. Snad je vhodné dodat, že slavnostní černá (původem z burgundského vévodství) se nakonec stala ikonickou nejen pro protestanty, ale i pro katolíky – až povýšila na symbol novodobých měšťanských ctností.

 

Na tvrzení, že minulost vidíme dnešníma očima a že kdysi bylo všechno jinak, není nic nového. Tak například ušlechtilá bělost mramoru Řeka ani Římana nezajímala, naopak, antické sochy původně byly pestře pomalované. To až renesanční sochařství, jež převzalo čistotu tvaru a linie, původní barevnou divokost antice upřelo…

 

Zdroj: Pastoureau, Michel: Dějiny symbolů v kultuře středověkého západu, Argo, Praha 2018


komentářů: 10         



Komentáře (10)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_   

« strana 1 »

10
xxx (neregistrovaný) 26.10.2019, 21:43:08
Velice podivné!

Lucifer
9
Lucifer * 26.10.2019, 17:06:09
Jasně, muži v černém

The Stranglers

Men in Black
https://www.youtube.com/watch?v=mw2hNijryns
https://www.azlyrics.com/lyrics/stranglers/meninblack.html

Anebo Waltz in Black
https://www.youtube.com/watch?v=3cuPKGbDtZc

Úžasný

8
xxx (neregistrovaný) 26.10.2019, 16:39:49
Ach můj Bože, jak jsou krásné, černé oči, černé vlasy!
Vedle vybledlých...

https://www.youtube.com/watch?v=1tMlkYKTycM

7
xxx (neregistrovaný) 26.10.2019, 16:36:18
Zajímavý je život vedle barvoslepého. Přináší to zajímavé situace, třeba u semaforu. Ale zato klidně sní zelený salám - vážně to nepozná.

Trocha teorie:

https://vesmir.cz/cz/on-line-clanky/2019/02/duhova-anabaze-cesta-barev-do-fyziky-psychiky.html

Stella
6
Stella 26.10.2019, 16:26:35
Starý Kocour
4
Pokud jde o černou. Společensky se jí nic nezkazí.
Proto také má mít žena jako nezbytnost "malé černé". V případech,které uvádíte, je také dobrá, sváteční. Spolehlivá.
Ale moc špatně ji snáším v bytě. Na čemkoli. Nedělá mi dobře černá ozdoba, rám obrazu...
Doma mi asi vadí majestát. To bude pro černou to pravé slovo. S výjimkou filmových "mužů v černém".
Ti moc majestátu nepobrali, ale vědí, že se právě černá nosí...


Lucifer
5
Lucifer * 26.10.2019, 10:37:48
Anebo bílá, popřípadě kombinace černé a bílé. Jen si to představ, Starý kocoure: bílá košile, černé kalhoty, bílá vázanka, černé sako, bílé ponožky, černé boty, bílé zuby, černé vlasy...

Bílá je též směs všech barev, na rozdíl od černé však naprosto světelná. No a černobílá je pak barevný dualismus. Být chvíli černý, být chvíli bílý, něco jako kostkovaná vlajka v cíli. Nikdy se však nesmí tyto dvě barvy všech barev smísit. Šedá je smutná Úžasný

Stary kocour
4 2 Stella
Stary kocour * 26.10.2019, 09:42:31
Mám rád černou. Je to směs všech barev, jsou tam obsaženu všechny barvy i jejich valéry. Není to pro mě barva smutku, ale barva solidnosti Muž v černém. Nebo aspoň v tmavě šedém. Dáma v černém apartním kostýmku. Černá limuzína. Černý mramor.
A taky iskařská čerň. Cernobílá fotka, která často vyjádří víc, než pestře barevná.
Barvy jsou daleko více politické. Fialová, rudá, zelená... Nechci. Nerozhodný

3
xxx (neregistrovaný) 22.10.2019, 16:12:51
Miluš, to je pěkné! Ale kombinace zelené s růžovou se mi opravdu nelíbí. Mám raději zelenou s bílou, modrou s bílou, blankytnou...
Myslím, že vínová je hodně spojena s liturgií.
Je ušlechtilá, nóbl. Sametová.
Máloco jako vnímání barev je tak osobní - nedá se to lehce vysvětlit.
Máme sousedku, mladou paní s holčičkou, obě velmi hodné, tišší. V bytě mají ostré barvy, velké zvířecí vzory, obrazy rudých rozevřených tlam. Zbláznila bych se tam za půl dne.
Barvoslepost je také věc sama pro sebe.

2
Miluška (neregistrovaný) 22.10.2019, 15:24:46
Barvy. Mám je ráda. Neskutečně mě přitahuje kombinace zelené s růžovou. Nevím proč.Ale pohled na ty dvě spolu mi dělá dobře. Někdo by řekl, že je to kýč. Není.Proč by byl? Kdybych měla velký byt a v něm rozmarné pokoje, jeden by byl v těchto barvách. Asi by to byla ložnice.

Ráda si oblíkám všechno, co je bordó To je pro mě barva vzrušující, tajemná a hutná. A když jsem měla jednou chalupu - pořídila jsem si do jejích okýnek závěsy barvy krve! Možná jsem namíchla všech sto a pět obyvatel vesnice, protože za noci vypadla moje okna jako pozvánky do bordelu a bylo to pohoršující. Nevinný Vždycky jsem se šla za tmy mrknout, jak to vypadá zdáli - - od té doby bylo víc havárií na silnici nahoře nad vesničkou,odkud byla ta okýnka dobře vidět. Překvapený

Teď mám ve svém arkýři bělostné záclony, upravené jako od středu rozevřené, jakoby zvoucí - vypadají zvenku jako pozvání do příjemného vlídného prostředí. Citlivé duše kolemjdoucích mají inspiraci... S vyplazeným jazykem Rozpačitý

Stella
1
Stella 22.10.2019, 09:10:22
Vzpomněla jsem si na tlustý román Orhana Pamuka:
Jmenuji se Červená...

«     1     »