Když padat, tak radši pomalu, jak se zhruba navrhuje v textu písně Falling Slowly od Glena Hansarda, a Markéty Irglové. Řekl bych, že je v podstatě jedno, jak rychle padáte. Důležité je, abyste se znovu postavili a z toho pádu se poučili. Ne vždy se poučíte naplno hned po prvním pádu, takže vás čeká tento způsob dopravy k zemi ještě několikrát. Malé děti to dobře znají, když se učí chodit. Padají a padají, dokud se nenaučí chodit bez pádu. Postupně tak dospějí a čekají je další formy pádu. Ne vždy si s nimi poradí jako s výukou chození. Zůstat po pádu ležet na zemi má jednu výhodu – nemáte už kam spadnout. Nevýhodou je, že už se pak ničemu nenaučíte. Jsou tací, kterým to nevadí a v tom nehybném ležení si doslova rochní. Působí dojmem ztrouchnivělého pařezu. Samorosti tímto stavem bytí nebytí pohrdají, a tak padají a padají, a sami od sebe rostou a rostou. Někdy i formou volného pádu.
Lucifer
V poslední době jezdívám několikrát týdně do Cholupic a zpět. Nevíte, kde jsou Cholupice? Ani se vám nedivím, donedávna jsem to též nevěděl. Je to taková vesnička stále ještě uvnitř Prahy, kousek za nejvzdálenějším okrajem Modřan. Modřany jsou taková téměř detašovaná čtvrť na jižním okraji pravého vltavského břehu Prahy. Je tam řada starších domků a především značné množství obytných bloků, převážně paneláků, nicméně tam vyrostly a vyrůstají i novější obytné budovy již bez panelů. O kousek jižněji převážně na levém břehu Vltavy je na samém okraji Prahy Zbraslav.
Ve skutečnosti nevystupuji a nenastupuji až v jádru samotných Cholupic, ale o jednu zastávku dřív na Cholupickém vrchu, jenž se nachází na okraji Modřanské rokle. Tam jezdí příměstský autobus, do kterého nastupuji o jednu zastávku níž a která se jmenuje Na Beránku. Tak činím pouze při cestě tam. Zpět na Beránka chodím dolů lesní pěšinou kolem silnice pěšky – je to totiž z kopce. Na Beránka pak jezdím autobusem ze Smíchovského nádraží, kam se z Nových Butovic dopravím metrem za pár minut. Ten autobus číslo 190 projíždí skrze Modřany, kde má z celé trasy nejvíce zastávek, aby všechny človíčky v oné detašované pražské ubytovně obhospodařil. Poslední modřanská zastávka směrem dolů na Smíchovské nádraží se jmenuje U Belárie. Pak už zbývá jenom pár zastávek, přičemž ta první na levém břehu Vltavy a poslední před Smíchovským nádražím se jmenuje Lihovar. Jak příznačné.
Před pár dny jsem se vracel stodevadesátkou před Modřany a asi tři zastávky před Belárií jsem zaznamenal na chodníku malé dítě, které cupitalo za maminkou s kočárkem. Zrovna když jsem tímto směrem upřel svoje zraky, tak to dítě zaškobrtlo a upadlo. Absolutně netuším, jakými zvukovými efekty tento svůj pád komentovalo (autobus byl příliš hlučný a patrně, i když vypadal relativně moderně, strašně škobrtal a poskakoval, jako by se pohyboval po tankodromu), ale maminka se tvářila vcelku přívětivě a své dítě s úsměvem uklidňovala. Pár sekund poté jsem spatřil na jednom domě jakousi reklamu, z níž se mi do hlavy vetklo pouze jedno slovo. Obrovským hůlkovým písmem tam stálo: PADÁME. Tak jsem si řekl, že těch synchronicit se asi nikdy nezbavím.
V poslední době jsem nacvičoval už několik pádů a domnívám se, že začínám být v tomto směru velmi zkušeným dítětem. Dokonce bych si mohl otevřít nějakou vyšší padací školu, kde bych všem padajícím zoufalcům přednášel, kterak si s těmi pády poradit. Dokonce bych o tom mohl psát vědecké články a možná bych časem dostal i padající Nobelovu cenu.
Z příspěvku Paradox selhání/úspěchu jsem vybral dvě věty od Marka Mansona:
Když se jako malé děti učíme chodit, tak než se to naučíme, asi stokrát spadneme a zraníme se. Nikdy se však ve svém snažení nezastavíme a nepomyslíme si, že chození asi není pro nás, že v tom nejsme dobří.
Přesně tak, pane Mansone. Z dětského věku si zachovejme to, co nás učinilo být dospělými. Skutečnými dospělými, kteří tu dětskou esenci v sobě stále mají.
And I'm free, I'm free fallin'
24.10.2019, 23:46:35 Publikoval Luciferkomentářů: 0