Pravdivé neznamená skutečné (Zvíře ve středověku)

rubrika: Pel-mel


Roku 1386 se v normandském městě Falaise konala velká podívaná. Davy měšťanů, vesničanů a stádo prasat přihlížely neobvyklé popravě. Na základě vikomtova rozsudku byla pověšena svině „oblečená do vesty, krátkých kalhot, nohavic na zadních nohou, bílých rukavicích na předních“. Svině, obžalovaná z vraždy kojence, byla předtím řádně vězněna i mučena. Poprava byla drastická, ostatně jako byla tehdy drastická i mnohá jiná. Procesy s obviněnými zvířaty byly velmi drahé. Platil se žalářník, obhájce, kat. A zachované dokumenty přinášejí důkazy např. i o tom, že jiné prase se na mučení přiznalo…

 

Stella


Zvíře před soudem

 

Ještě ani nezačalo mrznout a před domem poňafávají pejskové v pestrobarevných kabátcích. Když je zima mně, pejskovi určitě také. Zvířátka v nouzi přece pokaždé vyvolají účinný soucit. Přesto Michel Pastoureau (Barvy v historii) říká, že novověký člověk má ke zvířeti mnohem dál, než tomu bylo za křesťanského středověku, a už proto by měla být zvířeti věnována pozornost jako plnohodnotnému objektu historie.

 

V rozporuplných středověkých diskusích o možné morálce zvířat převládl názor, že zvíře jakožto stvoření boží má víceméně racionální duši, a musí tedy odpovídat za své činy. Tak se stalo, že v polovině 13. století začaly soudní procesy se zvířaty a tato praxe přetrvala více než tři sta let. Soudy se týkaly nejrůznějších živočišných druhů: housenek (dostaly nabídku jiného území – neposlechly), kobylek (kterým hrozila exkomunikace), červů, slimáků, přes myši až po osly nebo ovce. Zdaleka největšími hříšníky byla ovšem prasata.

 

S prasaty se to má tak. Byla to totiž toulavá zvířata (někde až do 20. století) a při shánění potravy působila velké škody. Dobývala se do hrobů a mnohokrát připravila o život nemluvňata, která zůstala bez dozoru. Veřejná poprava prasete sloužila také jako výstraha majiteli, aby lépe zajišťoval bezpečí svého domu. O všech procesech bez výjimky se dá říci, že měly charakter exemplární, jakkoli byly zároveň vnímány jako vzrušující a zábavná podívaná.

 

Prase má některé důležité vnitřní orgány uspořádány podobně, jako je tomu u člověka. Proto se medici už od antiky (někde až do 16. století) učili anatomii na základě pitev kanců nebo sviní. A že podobnost člověka s tak nečistým tvorem zajímala i myslitele, je jasné: nemůže jít také o příbuznost nějakého vyššího řádu? Hovoříme o době, kdy se věci chápaly jako zjevné, a zároveň jako jevy s jiným, skrytým smyslem. Spravedlnost se v každém případě týká všech! Když je zvíře živé, musí přece mít duši. Bible doporučuje zabít zvíře, jež zabilo člověka – provinilo se, a kromě toho je nečisté (poté nelze jeho maso jíst). Také Aristoteles hovoří o duši všech živých bytostí.

 

Středověk se vyznačuje dlouhodobými spory o tom, jak tomu se zvířecí duší vůbec je. První pojetí vidí člověka jako bytost stvořenou k obrazu Božímu – nelze tedy o podobnosti se zvířetem vůbec uvažovat. Vedle toho někteří myslitelé cítí mezi všemi živými tvory biologickou i transcendentní spřízněnost. Vyvstávaly otázky, jako: může zvíře pracovat v neděli? Má se postit? Bude po smrti vzkříšeno? Tomáš Akvinský říkal, že pouze člověk myslí a je schopen duševních pochodů. Vyšší živočichové mají určitou praktickou inteligenci, mají city, ale nejsou schopni abstrakce. Proto nemohou odlišit dobro od zla, a nejsou morálně odpovědní. Soudní pře jsou tudíž nesmyslné. Nicméně, procesy se zvířaty se konaly dál… 17. století pak přišlo s descarteovským, že zvířata duši nemají, a nemají tedy ani rozum. Jsou to mechanismy – stroje. A tento přístup uplatnil ve své teorii i La Mettrie, když totéž aplikoval na člověka. S tím, že zvíře nezná utrpení, protože je mu cizí prvotní hřích.

 

Zvířecí symbolika

 

Přestože lev v západní Evropě nežije nejméně tři tisíce let, platil a platí stále za symbol moci. Jak známo, Římané poznamenali africkou faunu nezřízeným dovozem šelem pro své krvavé zápasy. Ve středověku pak byly v oblibě potulné zvěřince a lvy bylo možné vidět každou neděli – v kostele na obrazech. Lev je i nejoblíbenějším námětem ilustrací středověkého rukopisu. Na erbech je zastoupen patnácti procenty. Za ním následuje orel… Svou roli určitě sehrál i obraz lva na uměleckých předmětech a tkaninách z Blízkého a Středního východu. V některých zemích se proměnil v leoparda (protože někdo musí na sebe vzít špatné lví vlastnosti – když např. v Žalmech je lev zlý), ale dobrý lev jako zvíře královské definitivně zvítězil. Církev obraz lva uvítala. Dosavadní kult medvěda se jí totiž příčil kvůli násilnické smyslnosti.

 

Než v západní tradici zvítězil lev, zaujímal první místo právě medvěd, král lesa už v době kamenné. Toto chlupaté zvíře připomíná divého muže a také se v mytologii pojí s ženskou nahotou. Králům a vůdcům vzešlým ze znásilnění ženy medvědem se říkalo „syn medvěda“. Medvěd byl obdivovaný pro sílu, ale obávaný pro chlípnost a násilnost, vzteklost, opovrhovaný pro lenost a žravost. Pokorný medvěd ve zvěřinci se na začátku druhého tisíciletí definitivně stal směšným – a dobře mu tak, hříšníkovi. Lev je ušlechtilý, nic od něj v evropských zemích nehrozí.

 

Obdiv k jinému zvířeti spojuje Řeky, Římany, Germány i Kelty. Tím zvířetem je divoké prase, kanec. Zhruba do 12. století se účast při lovu na kance považuje za nezbytný důkaz statečnosti, a tak je tento lov přímo zásadním královským a panským obřadem. Teprve vítězný boj se zuřivým tvorem, který připomíná ďábla, z chlapce dělá muže. Kanec neutíká, je nutné se mu postavit přímo a sám, což vyžaduje velkou odvahu i fyzickou sílu. Avšak církev vidí v divočákovi ztělesnění všeho zlého, všech Kristových nepřátel. Neboť kanec žije v temnotě, nikdy nehledí k nebi, páchne, jen ryje a žere nebo leží. Je nositelem všech vlastností příznačných pro Satana. To jelen je něco úplně jiného…

 

Jelenem nazývali už Římané bázlivce, kteří z boje raději utečou. Jelena lovili jen chudobní prosťáčci, maso se nezdálo chutné. S tím, jak se dívala na lov středověká církev, se pohled na toto plaché zvíře změnil. Lov na jelena získal charakter ušlechtilé a krásné zábavy. Kanec byl zapomenut, královský hon se začal zaměřovat výhradně na jelena jako na příjemné, sluneční zvíře, na symbol vzkříšení (nové paroží každý rok). Jelena lze uštvat na koni a lovec nepropadá záchvatu násilnické zuřivosti. Když zlo (lov), tak menší… Lov se církvi nepodařilo odstranit, ale nasměrovat méně pohansky. Jelen se stal christologickým symbolem.

 

Ve světě symbolů je vše kulturní a je třeba to studovat ve vztahu ke společnosti, která ony symboly používá, k určitému momentu jejích dějin a v přesně daném kontextu. Říká doslova Michel Pastoureau. Křesťanský středověk na sebe totiž vrství všechna předchozí dědictví a přidává vrstvy nové. Odtud pramení omyl, že existuje transkulturní symbolika vycházející z archetypů (Jung: na Neviditelném čertovi nejméně osmkrát: třeba Cohen to říká podobně (Jung – Gross)) a univerzálních pravd.

 

Čísla, tvary, barvy, zvířata, rostliny – vše se obrací k imaginaci, neboť účinný symbol musí být nejednoznačný. Naznačuje a vede nás k cítění a snění víc, než k označování. Ve středověku platilo, že věc, slovo, bytost je ztvárněním něčeho, co jí odpovídá ve vyšší či věčně platné rovině. Věci nejsou tím, čím se zdají být, říká se. Najít skrytý význam – to byl cíl veškeré středověké výuky…

 

Potom tedy se soudy o barbarství předků opatrně.

 

Zdroj: Pastoureau, Michel: Dějiny symbolů v kultuře středověkého západu, Argo, Praha 2018


komentářů: 2         



Komentáře (2)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_   

« strana 1 »

Stella
2
Stella 02.11.2019, 21:12:45
Když jsem procházela různé příbuzné materiály, nestačila jsem se divit popisům všeho, čeho se z moci úřední světské (i církevní) dopouštěl člověk na člověku. Neuvěřitelná zvěrstva přesahující veškerou představivost byla přihlížejícím davem přijímána a akceptována - žádné protesty! Páni poručili - říkalo se v jiných souvislostech.
Nedokázala bych ty věci zde ani citovat.

Je to v nás! Momentálně třeba zasuté...

1
Václavka (neregistrovaný) 02.11.2019, 14:49:50
Naši dávní předkové museli být jasně dost velcí magoři i saďouři, viz popravy prasat brané jako zábava, ačkoliv - co se divím - sučasní matadoři a býci. Ono to všechno nějak přetrvává - jen v jiném provedení. S vyplazeným jazykem Křičící

«     1     »