Neviditelný čert

Tak jsem se konečně dočkala! Onehdy jsem se na „čertovi“ posmívala, že nás sdělovací prostředky před každými Vánocemi ohromí novinkou, že naše hvězdy, stars, celebrity, zkrátka všichni svítící (a blikající) budou o Štědrém večeru pojídat kapra s bramborovým salátem (Dozvuky (Z kuchyně. Taky.)). Nejčilejší noviny přinesly letos tuto aktualitu týden před adventem. I s povinnou zmínkou o shonu, nakupování a horečném uklízení! Takže tady to máte také, i na blogu, jak by to vypadalo, kdyby ne!

Stella

Ale nejdřív docela všedně. Firmy potřebují zakázky, Ježíšek Neježíšek. A tak se může stát, že těsně před Vánocemi dojde v paneláku k výměně všeho, co skrytě přežívá ve stoupačkách. Adventnímu usebrání věru že nepřejí acetonové výpary, pilování, vrtání, řinkot kovu, ani hulákání rozverných plynařů. Ptám se zainteresovaného vousáče v oranžové vestě, proč po roce vyměňují vše, co jsme pracně a ne zrovna levně už jednou pořizovali? Jo, paní, to je ta demokracie! Aha.

A já myslela, že hloupost není vázána na režim, právě tak jako s režimem nesouvisí bezcharakternost, duševní choroby nebo přívalové deště. Je přece známou věcí například to, že pokud doba člověka zlomí, musel se nejspíš ocitnout v situaci přímého ohrožení života – ohrožení silnějšího než idea, pro niž žil. Byla-li jaká. Častěji ale platí, že člověk byl nalomený či k nalomení ochotný už předtím. O hlouposti platí totéž. Však víme, o čem se říká, že je věčné – hned vedle touhy po zisku. Tolik nepřímo k tomu, co hýbe současnou „společenskou scénou“, o demokracii pochybující…

Podobná záměna (jako např. záměna lempláctví nebo ziskuchtivosti za podstatu režimu) se může najít kdekoli jinde. Tak se třeba důkladná a poctivá výměna informací s hloubkovou analýzou a řádným zobecněním někomu může jevit jako pouhopouhé klepaření! Na jeho zdánlivý úbytek zde nedávno upozornila svěží přispěvatelka Marky. Škoda, že Marky určitě nemá čas vyhledat někdy dopoledne útulnou cukrárničku nebo mléčný bar (ještě jsou). Brzy by postřehla, že v těchto osvěžovnách potká dvojí typ pravidelných návštěv: maminku, jíž jedna židle nestačí, s chlapcem, který pro tloušťku sotva chodí, sotva dýchá. (Přisámbůh, s holčičkou jsem podobné paní nikdy neviděla.) Jsou zde stálými hosty, jak je patrné z jistoty, s níž se dokolébají a prosupí k určitému, svému, stolečku. Matka před sebe postaví talířek s dvěma obrovskými šlehačkovými zákusky, synek před sebe postaví talířek s dvěma obrovskými šlehačkovými zákusky. Odmotají kikometrové šály a mlčky se dají do práce. Nikdy nemluví! Miluji všechno sladké, také jsem nešla jen tak náhodou kolem, ale taková dávka energie by mě zabila. Ty dva ale nezabije, oni něco vydrží, už jsou zvyklí a před obědem musí nabrat sil. Zločin páchaný jednou na sobě, jednou na dítěti!

K dalším stálým hostům patří skupinka starších dam. Bývají nejméně čtyři, ale postupně přicházejí další, zatímco jiné musí odejít za vnoučaty nebo spěchají na opakování seriálu. Jejich rozhovory jsou veskrze obsažné a poučné. Jak krásně říká Vančura v Rozmarném létě, stojí za zaznamenání. Ale já nebudu opakovat, co všechno jí na operačním sále dělali, omezím se jen na to, že ta jeho druhá, představte si, ale už další nechce! Tak jsem jí jako řekla: A jak si to vlastně představuješ? To jsi mohla rovnou sedět doma u mámy. Nebo: Toho budu volit, ten už si nahrabal! (A já, hlupák ho právě proto volit nebudu.) Ubrusy, jak jsem je barvila v čaji, se mi se srazily. A on, že se tomu musí smát! Úplně! Jedna paní celá v růžovém při odchodu povzdechla: Holky, jak já bych si dala mozeček! To se mi obzvlášť líbilo.

Neopatrní mužové podobným ženským srocením říkají sabat. Ale oni moc dobře vědí, jak člověka nabije energií, když se může vypovídat, notovat si s druhým, porovnávat, ujišťovat se, že já jsem nejlepší, a vy mi to koukejte potvrdit, však vy jste nejlepší taky! Postřeh: žena se také potřebuje ujistit o tom, jak je dobrá. Ale nedělá to tak okatě. Pozornost přenáší jinam, na jiné. Mužský pohled na svět se musí utvrzovat pivem, vínem, kořalkou všelijakou. Pokud někdy dojde k vyhrocenému střetu filozofií, diskuze pokračuje jinými prostředky. „Demokracie přinesla“ světáckou mačetu místo někdejšího nožíku. Ale rvačky přece nepřišly s novou dobou: V zeleném háju, tramcarará juchajdá, na ťa čakajú, tam ťa, Jano premilený (v textu nabízeném na internetu „premýlený“), tam ťa zabijú. Tak daleko ženy nejdou. Vždycky mají kam nasměrovat energii užitečněji a jejich zbraně jsou rafinovanější, ne tak hrubé a ne s účinkem tak krátkodechým a definitivním. Ženy jsou zvyklé myslet na zadní kolečka, protože dopředu.

Aha, Vánoce.

Také dílo žen, z devadesáti devíti procent. Ta moje kamarádka, která se podle nálady podepisuje buď Lidová milice, nebo Prázdná krabička od sirek či Sešrotovaný tank, tak tahle kamarádka mi jako obvykle napsala, že dnes vůbec nic neudělala. Akorát nakoupila, uvařila, umyla okna, vyžehlila a den byl pryč. Není skromná, jen trpí úzkostlivostí a neklidem ženy vychované ke službě druhým. Jistěže kromě každodenní práce peče cukroví, to ani nestojí za zmínku, jak je to samozřejmé. Medvědích tlapek prý má 218. Poradila jsem jí, aby také jednou překročila svůj zmožený stín a posadila se dopoledne do cukrárny, neboť svátky vánoční nejsou cílem, k němuž má z posledních sil doběhnout a padnout vyčerpáním (ó, Sparťané). Jsou přece symbolickým startem.

Brr, to je slovník v čase, který má být prostoupen ztišenou vánoční poezií! Zkažení jsme. Ale našla by se vůbec někdy, aspoň v dávné minulosti, ta pravá, ideální, vánoční zasněžená romance? Nebo je pouhým mýtem? V dávném čase tu romanci nenajdeme, na nějakém ztraceném místě, třeba v sobě – možná.

10.12.2019, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 19