Neviditelný čert

Napadlo vás někdy, že spisovatelé by měli být i tak trochu psychology? Spisovatel totiž musí zvlášť pečlivě vykreslit charaktery jednotlivých osob příběhu, aby bylo jejich chování uvěřitelné. Jedním z míst, kde se v beletrii můžete setkat s psychologií, jsou detektivní romány. Úspěšní autoři detektivek musí být proto velice dobrými pozorovateli a znalci lidské povahy. Nejlépe psychologicky propracovanými románovými postavami bývají zločinci, jejich oběti a samozřejmě postava detektiva. Hlavně u vrahů se můžeme setkat se zajímavými psychopatickými osobnostmi, které dokážou své odchylky před okolním světem šikovně tajit. Psychologie v praxi.

Marky

Přiznám se, že pro mě je zdaleka nejlepším autorem detektivních románů Agatha Christie. Její romány jsem začala číst ještě jako dítě školou povinné a obávám se, že jsem je, bohužel, už přečetla všechny. Když jsem na vysoké škole studovala psychologii, vybrala jsem si ji v jednom semináři jako objekt zkoumání. Při studiu materiálů jsem se tak s Agathou a jejím životem ještě více seznámila a získala jsem k ní osobní vztah a ženské pochopení. Takže ano, jsem zaujatá, a proto jsem svůj krátký článek nazvala ódou.

„Celý vtip dobré detektivky je v tom, že někdo musí být zřejmým pachatelem, ale zároveň z nějakého důvodu pochopíte, že to tak zřejmě očividně není, že to dost dobře spáchat nemohl. I když ve skutečnosti samozřejmě vraždu spáchal“ Agatha Christie, Vlastní životopis

Agatha první knihu napsala v době, kdy její manžel, pilot, byl povolán do války a ona byla zaměstnána ve výdejně léků. Vymýšlení příběhů pro ni byla tehdy určitým způsobem relaxace a psaní knihy jí pomáhalo překonávat samotu a odloučení od milovaného manžela. Až mnohem později se začala cítit jako spisovatelka – profesionál. Stala se oblíbenou hlavně proto, že vždy dokázala své čtenáře udržet v napětí až do posledního okamžiku.

Ve svém nejznámějším románu „Vražda Rogera Ackroyda“ dokonce udělala vraha z vypravěče! To bylo v tehdejší době naprosto nečekané. Velice často také využívala taktiku „omyl v osobě“, kdy například ušlápnutá manželka je ve skutečnosti femme fatale, nebo krásná a bohatá atraktivní žena je oklamaná chudinka. Myslím si, že se tím vyrovnávala se svým zklamáním z prvního manželství. Její muž Archie ji opustil kvůli mladší ženě zrovna v době, kdy se vzpamatovávala ze smrti své matky. Bylo to pro ni velmi bolestivé a těžké období, dokonce tenkrát opustila domov i svou malou dceru, zmizela na několik dní. Co se možná tehdy stalo, jsem naznačila ve svém předchozím příspěvku „Svět u nohou“.

Podle mě bylo pro Agathu psaní příběhů opravdu hodně důležité, bylo pro ni jak seberealizací, tak terapií, prostě musela psát. Psala vášnivě ráda, a proto jsou její romány tak dobré. Dávala do příběhů nejen fantazii, ale i sebe. Románovým hrdinům vkládala své vlastní myšlenky a touhy. Aspoň na papíře tak vládla jejich a tak trochu i svému osudu. Vytvořila pro sebe a pro své čtenáře svět, kde nakonec přece jen vyhrává dobro nad zlem, kde geniální detektiv dokáže zodpovědět všechny otázky.

PS: Některé postavy, které Agatha vytvořila, pro ni byli přátelé, se kterými prožívala i svůj skutečný život. O svém oblíbeném detektivovi, pořádkumilovném puntičkáři, napsala: „Byl s námi ještě kdosi třetí, i když jsem si to neuvědomovala. Na krk se mi pověsil Hercule Poirot, můj vymyšlený Belgičan, a držel se mě jako klíště“.

24.02.2020, 19:23:49   Publikoval Luciferkomentářů: 5