Neviditelný čert

Léto už nám překročilo polovinu července a kde nic tu nic. Zdá se, že roční období se začínají stávat bezobsažnými. Zima nezima, léto neléto, jaro a podzim též o ničem. Počasí se nám poněkud zglobalizovalo, tak jako my. Vše začíná vypadat tak nějak stejně, my též.

Lucifer

Možná upadám do letargie, ale mé dny se začínají podobat jako vejce vejci. Do toho ještě nějaký virus a lidi v rouškách. Zatím ne všichni. Mnozí si roušku nasazují pouze tam, kde je to přikázáno, například v metru. Někde jsem nicméně četl, že jeden člověk bez roušky se toulal lesem a v dáli spatřil jiného člověka v roušce. Dotyčný chránil před koronovým virem stromy nebo lesní zvěř či co? Nejspíš si něco takového vůbec neuvědomoval, prostě se přizpůsobil aktuální situaci. Koronáč nekoronáč, rouška se stává základní výbavou obličeje. Nakonec se k tomu přidají i vzpurní jedinci. Obličej neobličej, jaro nejaro, léto neléto, podzim nepodzim, zima nezima, život neživot.

Před deseti léty jsem upadl do kolejí metra a skončil ve Vinohradské nemocnici na JIPce v umělém spánku. V něm se mi však zdály zvláštní sny. Vypadalo to jako po nějakém armageddonu. Svět rozvrácen, zbytky lidí v jakýchsi nemocničních skladech, včetně mě. Jako bych spatřil budoucnost. Dnes mám pocit, že tak nějak to asi bylo. Svět kolem začíná šílet v jakési agónii. Fakt?

16.07.2020, 19:49:10   Publikoval Luciferkomentářů: 3