.:: Neviditelný čert ::.

Když jsem se zbláznil

rubrika: Pel-mel

Už když jsem se narodil, byl jsem evidentně bláznem. Tomu se nedalo nijak zabránit. Kolem byli samí normální lidi, jen já byl kompletně mimo. Časem jsem pochopil, že nejsem sám. To mě uklidnilo. Být bláznem sám není dobrý nápad. A tak jsem začal číst knížky a hledal další blázny.

Lucifer

Nejen v knížkách, ale třeba i v restauracích jsem za onoho totalitního režimu blázny nacházel. Dřív či později jsem pochopil, že to nejsou žádní blbci, že jsou pouze nenormální. Norma byla být blbcem. Vzpomínám si na jednoho kluka, který měl dlouhé vlasy svázané do copu, což tehdy bylo zcela nenormální. Dnes už ne. Vyhýbal se tehdejšímu systému tak, že se občas nechal zavřít do blázince. Tam jsem nakonec skončil i já, když jsem se snažil vyhnout vojenské službě, která neměla s vojenstvím nic společného, byla to totiž prachsprostá buzerace.

Jsem synem vojáka z povolání. Můj táta pocházel ze zaostalé vesnice kousek na východ od Vysokých Tater, na hranicích s Polskem. Měl tři starší sestry, on byl nejmladší a zároveň jediný mužský potomek rodu, který i za totáče hospodařil na svých pozemcích. Nelíbilo se mu tam, jelikož vesnici i za totáče vládla církev. Měl jiné sny, a tak podepsal papír na vojenskou školu, přičemž byl automaticky přijat do komunistické strany. Vzal to, protože vůbec netušil, co ta strana znamená. Myslel si, že něco lepšího než ta církev.

Po skončení vojenského školení byl převelen do mého rodného města, a tam si našel moji matku. Když jsem se narodil, podal žádost o ukončení vojenské služby a bylo mu vyhověno. Začal pracovat jako technik v jednom ústavu důlního strojírenství. Když přišel rok 1968, pochopil, že strana a vláda hraje špinavou hru. Své členství v ní ukončil.

Tehdy jsem tomu vůbec nerozuměl, nicméně vzpomínám si, jak jsme v obýváku koukali na televizi a když se v ní objevil Vasil Biľak, táta drtil mezi zuby dost sprosté urážky. Byl jediným dědicem onoho zemanství na východ od Vysokých Tater, ale vzdal se ho. Manželé jeho tří sester mu za to dali nějaké peněžní odškodnění. Já jsem jeho starším synem, takže bych dědil nejen pozemky na Slovensku, ale i to, co zůstalo v mém rodném městě. Nedědím nic. Asi jsem stejně jako táta nebojoval správným směrem. Ten vojenských duch však ve mně zůstal.

A tak průběžně utíkám do bláznovství, kde bojuji s něčím jako větrnými mlýny, jenže ony nejsou větrné. Je třeba jen nalézt správný kód. Anebo meč. Jeden mám už odmalička. Když bude třeba, tak ho tasím. Nesmějte se bláznům. Oni totiž vědí, co vy se nedovíte.

Poznámka: Nepodařilo se mi sem vložit funkční video, klikněte si na obrázek třetí sestry