Neviditelný čert

Knihu Roberta Pollacka Chybějící okamžik (Jak nevědomí utváří moderní vědu) jsem v knihovně našla mezi vyřazenými publikacemi. Věřím, že název může čtenáře odradit, ale jde o četbu velice zajímavou, mnohdy objevnou a dnes nesmírně aktuální. Škoda nemít takovou knihu ve fondu. Pro zdejší blog jsem z ní čerpala už jednou: Od vědění k moudrosti.

V současnosti jsme svědky jevu, který se historicky opakuje stále stejně. Objeví se epidemie a hledá se viník. Tu židé, tu čarodějnice, tu kočky, tu zednáři, tu korporace. Také nejnovější konspirační teorie znalci považují za typický folklór, folklór, který je věrným průvodcem nepříznivých událostí.

Uplynulo více než 200 let od doby, kdy si britský lékař Jenner všiml, že lidé, kteří přicházeli do styku s kravskými neštovicemi, neonemocněli jejich „lidskou“ formou – variolou. První pokusy o vakcinaci byly dost drsné a riskantní. Dnes už víme, jak na to, ale je zřejmě už je v lidské povaze, že místo radosti z rychlého vývoje vakcíny proti covidu-19 hudráme, pochybujeme a znovu se ptáme: Komu to slouží, Kdo z toho má prospěch… Pro některé z nás ovšem žádná epidemie vůbec neexistuje (strach z přijetí reality, strach o pohodlí, nechuť se přizpůsobit).

Z knihy Chybějící okamžik (u nás vyšla roku 2003) vybírám některé poznatky o původcích epidemií a o podmínkách úspěšného boje s nákazou.

Stella

Za všechno může čas

Pollack rozlišuje objektivní, čistý čas, jehož tok je nejdůležitějším vědeckým nástrojem (čas plynoucí mimo nás) a čas, jak jej chápe živá bytost – čas osobní, vnitřní. Ten je jiný. Čas plyne skrze nás a to znamená jistotu smrti. Smrtelnost zajímá jednotlivce, vědu dosud nikoli. Pro ni je vnitřní čas méně důležitý. Tímto pojetím se totiž vědci vyhýbají konfrontaci s vlastní, osobní smrtelností.

Povinností medicíny je prodlužování vnitřního času jednotlivce prostřednictvím prevence, léčením a vyléčením nemocí, které přinášejí předčasnou smrt. Vědci (lékaři) jsou ovšem sami zajatci vlastních nevědomých strachů, různých (i protikladných) vnitřních časů a odtud plynoucí neschopnosti rozlišit vědění a moudrost. Věda jako výtvor lidské mysli se chová, jako by žila výhradně v přítomnosti a jako by mohla s časem nakládat. Ovšem mozek a mysl všech lidí jsou „navrženy“ tak, aby byly za všech okolností řízeny minulostí, protože hodiny vnitřního času jsou dány evolucí (minulostí). Bez nepřetržitého kontaktu s minulostí nemůže mysl fungovat.

Platí to také pro vědu, která se sice řídí pravidly, ale i ona vyrůstá z nevědomých duševních funkcí vědce a z jeho strachu z konce. Lékař se může domnívat, že má moc nad jiným lidským tělem, ale ve skutečnosti tak chrání sám sebe. Toto rozpoznal Freud a jev nazval lékařskou pověrou, která vyrostla z tajemnosti, jež se znovu otevírá s každým novým objevem. Vědec zmírňuje vlastní strach při hledání smyslu světa. A podle Pollacka je v hledání smyslu věda schopna dosáhnout úspěchu.

Miska ovesné kaše

(Citováno o mozku)

„Spuštěním vybraných genů se se na změně osudu buňky může podílet i okolní svět. Smysly neustále posílají do mozku nové informace o měnícím se světě, takže vnímáním změn v okolním světě se vlastně mění i mozek.

Zatněte obě ruce v pěst a přiložte je k sobě. Tak budete mít před sebou zhruba velikost a tvar lidského mozku. Jeho nijak přitažlivý vzhled vedl k mnoha odsuzujícím popisům. Oblíbené je např. hodnocení matematika Rogera Penrose: miska ovesné kaše. Ve dvou zvrásněných, mokrých a teplých hemisférách leží nejsložitější a nejhustěji koncentrované chemické a elektrické obvody, jaké ve vesmíru známe. Vedle šokujících malých rozměrů překvapuje mozek i svým pomačkaným zevnějškem. Mozek je ve své kostěné schránce zmačkaný jak špatně složené šaty… Savčí trik s vyživováním embrya v těle matky omezuje velikost lebky novorozence rozměry pánevního otvoru, zatímco promyšlené savčí umění komplexně sladit všechny reakce vyžaduje mozkovou kůru o co největším možném povrchu, a tedy o co největší možné kapacitě nutné ke zpracování informací, které předávají smysly… Lidé jsou jedni ze dvou savčích druhů s největší, a tudíž nejzvrásněnější mozkovou kůrou. Těmi druhými (s kortexem dokonce ještě složitějším a zvrásněnějším než je ten náš) jsou vysoce společenské, bezruké, avšak nikoli nemluvné sviňuchy.

Strach z invaze

(Hrdinným rebelům)

Naše vědomí si myslí, že jsme samostatná jednotka, avšak my jsme prostoupeni jinými životy. Vrstva kůže je neustále překonávána mikroby. Tkáň imunitního systému je stejně velká jako mozek a mícha dohromady. Tato tkáň je rozprostřena pod kůží, aby zlikvidovala mikroby dřív, než se mikroby stačí uchytit. Centrem imunitního systému pak jsou nejspíše střeva. Zatímco nervový systém zaznamenává vnější změny, imunitní – tělesné.

Každý případ virového onemocnění je bojem o přežití mezi mikroby a buňkami imunitního systému. (Virus je nejjednodušší infekční organismus, na rozdíl od složité bakterie.) „Každá infekce může vést pouze k jednomu ze tří výsledků: buď uhyne mikrob, zemře člověk, anebo mikroby a imunitní systém dosáhnou příměří.“ Mikroby i buňky imunitního systému bojují stejně: nestálostí a genetickou tvárností.

Buňky imunitního systému mohou mikrob rozeznat, neutralizovat a zapamatovat si jej.

Pokud jsou mikroby zničeny úplně, dochází ke ztrátě buněčné paměti a k riziku opětovného onemocnění! Je důležité, aby v organismu přetrvávaly velmi malé dávky mikrobů. Všechny mikrobiální strategie jsou jednoduché: nakazit jedno tělo, rozmnožit se v něm a nakazit další. „Všechny úspěšné mikroby nalezly cesty, jak se vypořádat s nutností být nakažlivý. Nákaza i těmi nejnebezpečnějšími mikroby závisí na našem chování, což je nevyhnutelně staví do prekérní ekologické situace. V několika týdnech chřipkové infekce se například uvnitř buněk vystýlajících průduškové trubice a nosní dutiny narodí stovky generací a miliardy virů. Všechny virové částice (až na několik) ale zemřou uvnitř těla, anebo jsou vykýchnuté do nehostinného kapesníku, kde jsou vysušené k smrti. Ale jakmile se jeden jediný virus dostane před svou smrtí z jedné buňky oběti do jiné lidské buňky (oběti nebo kohokoli jiného), populace viru přežije a přetrvá v čase.“

Většinu metapopulací virů vytvářejí létající stvoření, ptáci a hmyz. Kromě ptáků a hmyzu nás činí zranitelnějšími každý nový způsob cestování. Mor před sedmi sty lety cestoval z Asie rychlostí kolem pěti kilometrů za den – asi tisíc let. Neštovice a spalničky putovaly do Nového světa asi jeden rok. Cholera připlula z Asie za několik týdnů, Ebola přiletěla za několik hodin. Kácením lesů přicházíme do kontaktu s novými mikroby nesenými hmyzem a ptáky.

Vakcinace

Záměrná, preventivní infekce zdravé osoby neškodnou verzí infekční látky připraví imunitní systém na pozdější a nebezpečnější infekce. Vakcíny byly vyvinuty před dvěma sty lety jako odpověď na virus neštovic. K odstranění neštovic (80. léta 20. století) bylo třeba sto milionů bezplatných vakcinací a roky mezinárodní spolupráce.

„Neštovice byly zdolány díky spolupráci stovek milionů lidí, kteří jednali na základě vlastního zájmu, nikoli na základě nějaké vytříbené lékařské vědy. Dokonce i my se svým funkčním imunitním systémem jsme na úplnou likvidaci neštovic potřebovali masovou výchovu, ochotu přiznat se k existující nemoci a dar vyspělého světa chudším oblastem v podobě stovek milionů účinných (i když málo pochopených) dávek vakcín k úplnému zničení neštovic.“

Tři nástroje veřejného zdravotnictví, které mohou udržet infekci v patřičných mezích, byly vyvinuty před více než sto lety: zvýšená obranná reakce organismu, čistá pitná voda a kontrola hmyzu. Nástroje se osvědčily a-jako na strategii se na ně zapomnělo. A tak každý rok umírají miliony lidí, hlavně neočkovaných batolat, zbytečně.

Věda by ráda překonala individuální lidskou smrt, rozdíl mezi vnitřním a vnějším časem. Ale mikroby se buď rozdělí, nebo zemřou – oboje během několika minut nebo hodin. Vnitřní čas není jejich problém. Dělí se a hynou s nadějí na nekonečné změny, které umožní přežití následujícím.

Pollack polemizuje s názory o beznadějném boji s dalšími mutacemi virů a zároveň vyzývá k návratu osvědčeného – k vakcinaci, k preventivním opatřením, k přijetí vědomí, že nejsme vítězi, že jsme pro mikroby (bez vnitřního času) zaměnitelné kultivační nádoby. Celosvětová obrana v biologické válce je možná, ale jen při spolupráci jedinců a států.

Nositel Nobelovy ceny Joshua Lederberg řekl, že … našimi hlavními soupeři o nadvládu jsou mikroby: viry, bakterie a paraziti. Oni zůstávají nekonečnou hrozbou našeho přežití. Můžeme dál sdílet naši planetu společně s našimi parazity v evoluční rovnováze, když jim budeme projevovat úctu, ale zároveň od nich získávat určitou ochranu proti jejich agresi.“

Protřepejme pořádně svou misku nevzhledné ovesné kaše, než se rozhodneme, zda se nechat očkovat, či ne. Aby negativní (výsledek testování) bylo i nadále pozitivním.

Zdroj: Pollack, Robert: Chybějící okamžik (Jak nevědomí utváří moderní vědu), Mladá fronta, Praha 2003

24.01.2021, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 14