Neviditelný čert

Co lepšího by člověka mohlo potkat, než v pravý čas najít jasnou životní cestu a získat oporu v pevném životním názoru, jenž se stane plodným východiskem a měřítkem všeho? Takové štěstí si Gilbert Keith Chesterton vyvzdoroval ve věku, kdy dnešní mladíci sotva uvažují o tom, jestli kdy vůbec opustí rodný pokojíček a odhodí rodný mobil. Oblíbený anglický myslitel, básník, spisovatel (jeho detektivní příběhy můžeme v současnosti sledovat v televizi), nepochyboval ani o sobě, ani o nutnosti ideálu. Bylo mu jasné, že v životě jde o pevná měřítka, o rovnováhu mezi já a ty, o náboženskou víru i o respekt k tajemství, stejně, jako o respekt k rozumu. Polemizuje s Nietzschem i s jinými moderními filozofy: „Každá nová filozofie propaguje jen nějakou starou neřest.“ Nebo: „Patriotismus je poslední útočiště grázlů.“ Nabízím úryvky z jeho Ortodoxie (1908), z kapitol Sebevražda myšlení a Věčná revoluce.

Stella

Moderní svět není zlý, ba dokonce v některých záležitostech je až příliš hodný. Je totiž plný divokých a promrhaných ctností. Rozpadne-li se náboženský systém, nejsou z klece vypuštěny jen neřesti, které pak bloudí a škodí. Z pout se uvolní i ctnosti a ty potom poletují ještě nevázaněji a škodí dokonce ještě víc. Současný svět je plný starých křesťanských ctností, které zešílely, protože byly od sebe navzájem odloučeny a teď těkají osamoceně. Není pochyb, že některým vědcům záleží na pravdě, bohužel je však jejich pravda poněkud nemilosrdná. Některým lidumilům jde sice o to, aby lidem pomáhali, ale jejich soucit je falešný.

Pokora… měla vždy znamenat brzdu arogantní zpupnosti a nekonečné žádostivosti člověka. Lidská schopnost vymýšlet si nové a nové choutky však daleko převyšuje touhu po milosrdných skutcích.

A tak lidská potřeba radosti ničí polovinu radostí. Tím, že stále hledáme jen radost a potěšení, je totiž nakonec ztrácíme, neboť největší potěšení pochází z překvapení. Má-li člověk svůj svět zvětšit, musí sám sebe zmenšit… Veškerá gigantická představivost, snad největší radost člověka, je ve své podstatě pokorná. Vždyť bez pokory nelze mít z ničeho opravdové potěšení, dokonce ani z pýchy ne.

Dnes ovšem trpíme pokorou na nesprávném místě. Skromnost opustila oblast ctižádosti a usadila se v oblasti přesvědčení. Člověk má přece pochybovat o sobě, ne o pravdě. Dnes si je člověk jistý tím, co mu vůbec nepřísluší, totiž sám sebou, a přitom pochybuje o existenci rozumu… Stará pokora pobízela člověka, aby nepolevil… Nová pokora… nutí člověka, aby pochyboval o svých cílech, což bude mít za následek, že se přestane namáhat vůbec.

Na každém rohu dnes můžeme potkat člověka, který pronáší šílené a rouhavé tvrzení, že se možná mýlí. Denně od někoho slyšíme, že jeho názor samozřejmě nemusí být ten správný. Ovšemže musí, jinak by jeho názor neměl žádnou cenu! Jsme na nejlepší cestě vychovat pokolení tak skromné, že neuvěří ani v malou násobilku. Jsme v nebezpečí, že budeme mít filozofy, kteří začnou pochybovat o fyzikálních zákonech, jako by je sami vymysleli.

Nebezpečí spočívá v tom, že lidský rozum má svobodu zničit sám sebe… Rozum sám je předmětem víry. To, že naše myšlenky mají vůbec nějaký vztah ke skutečnosti, je ohromující akt víry… Existuje totiž myšlení, jež potlačuje myšlenky. Je to jediné myšlení, které by mělo být skutečně potlačeno. To je ono konečné zlo, proti němuž byla namířena skutečná náboženská autorita. Objevuje se vždy na konci úpadkového období, jako je naše.

Náš věk je už jen věkem stagnace a odpočinku. Nemá dokonce ani sílu, aby něco zbořil, radikalismus ztratil tradici a čas změny dávno minul. Nastala doba statická, a to proto, že je dobou naprosté nevíry. Jestliže každá víra tak často a rychle ochabuje, instituce začnou zahnívat a nakonec degenerují. Čím více jsou ochromeny výboje ducha, tím více bude vládnout mašinérie hmoty…

Svobodné myšlení je dnes nejlepší ochranou před svobodným myšlením. Moderní metoda emancipace myšlení je obdivuhodný způsob, jak osvobodit otrockého ducha, aby se zabránilo osvobození otroka. Když jej naučíte, aby se mučil otázkou osobní svobody, nikdy se neosvobodí.

Darwinismus nemůže být základem zdravé morálky, zato snadno může svést na scestí. Příbuznost a boj všeho živého o život může být důvodem k šílené krutosti nebo bláznivé sentimentalitě, nemůže ale vzbuzovat zdravou lásku ke zvířatům. Přenášet evoluci na člověka znamená buď děsivou nelidskost, nebo absurdní lidskost. Představa, že tygr a člověk mají stejnou hodnotu, může být důvodem, abychom k němu byli nelidsky milí, nebo krutí, jako je on sám.

Stále se mi vrací neodbytná myšlenka, že jediný správný pohled, jak zacházet s přírodou, je pohled z nadpřirozeného úhlu. Celé to moderní kosmické náboženství, včetně panteismu a evolucionismu, je založené na nepodloženém tvrzení, že příroda je naše matka. Jakmile ji však začneme považovat za matku, zjistíme, že je to macecha. Křesťanství tvrdí jednoznačně, že je to naše sestra. Můžeme být hrdi na její krásu, protože máme společného otce, příroda však pro nás nemá rodičovskou autoritu, máme ji obdivovat, ale nikoli napodobovat…

Tolik pro představu o mysliteli, který je také autorem krásných slov: „Lidé jsou lidé, ale Člověk je žena.“

Zdroj: Chesterton, Gilbert Keith: Ortodoxie, LEDA, Voznice 2016

P. S.: S překvapením jsem zjistila, že jiný Chesterton už na „čertovi“ byl. Kde je moje paměť?

30.01.2021, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 5