.:: Neviditelný čert ::.

Jarní probuzení

rubrika: Pel-mel

Když jsem se v sobotu ráno probudil, zjistil jsem, že začalo jaro. Venku totiž padal sníh. Ne zimní, ale jarní. I na jaře může padat sníh. Obvykle však velmi rychle zmizí. Ten sobotní zmizel v neděli. Oteplilo se a začaly pučet keře a stromy. Sněžit může i v dubnu, někdy i v květnu. Je to taková jarní cukrová vata. Pěna jarních dní.

Lucifer

Cukrová pěna dní nic nemění na tom, že se příroda probouzí ze zimního spánku. Ona ve skutečnosti nespí ani v zimě, pouze podřimuje.

V blízkosti mého bydliště se každý rok objevuje kosice. Hopká po trávníku kousek od vchodu do domu a kulí na mě oči. Těch kosic budou všude kolem mraky. Kosice vědí, že začíná jaro, a začínají hopkat už v brzkém předjaří. Ta moje nejspíš nebude pořád ta samá. Asi její potomek. Potomek potomků kosice První.

V Nových Butovicích už žiju jedenatřicet let. S rodinou jsem se zde nastěhoval na jaře roku 1990. Bylo to rozestavěné sídliště, jen z velmi malé části již zabydleno. Všude se stavělo. Staveniště. Dodnes se tady pořád staví, pořád něco přebudovává. Teď se třeba jakýsi bagr rýpe před školou ve vnitrobloku. Co tam přebudovávají, netuším. Vypadalo to tam docela dobře. Před pár lety byl díky evropským fondům celý vnitroblok upraven, včetně dětských hřišť a tak podobně. Je tady krásně, ale pořád si připadám jako na staveništi. U stanice metra Nové Butovice má prý dokonce vyrůst nejvyšší mrakodrap v České republice. Ten momentálně nejvyšší je v Brně. Tam jsem studoval.

Počátky v NB měly občas hororový nádech. Jak se kolem stavělo, vytvářely se velké louže, téměř jezírko, všude bahno, a v tomto prostředí se líhli komáři. Byli docela otravní a nenechali mě spát. Usínal jsem a v tom slyším: bzzzzz, bzzzzzz. Snažil jsem se toho komára, či vlastně komáří samici nějak zaplácnout. Bylo to marné. Nakonec jsem po těžkém vědeckém rozboru vymyslel následující strategii:

Jakmile jsem uslyšel bzukot, tak jsem se neoháněl, ale opatrně vstal a rozsvítil. Komáří samice byla usídlena na stěně jen kousek od místa, kde jsem měl hlavu. Teď bylo zapotřebí zachovat naprostý klid, rozvahu, soustředěnost a cílevědomost. Pomalu, pomaličku jsem se blížil s otevřenou dlaní pravé ruky ke komáří samici. Bylo důležité vyčíhnout pravý okamžik, kdy dlaň musí vystřelit rychlostí téměř nadsvětelnou. Ty potvory, ačkoli mají malinkatý mozeček, mají totiž velmi citlivé radary.

Tuhle techniku jsem trénoval několik týdnů, než jsem se dopracovat k téměř stoprocentnímu úspěchu. Na stěně za mojí hlavou se tvořily fleky. Podotýkám ještě jednou: vstávejte pomaličku, nesmíte tu potvoru zahnat příliš daleko. Jenom do předem připravené pozice. A plác! Pak můžete zase ulehnout. Bzzzzzz, bzzzzz, bzzzzz…

Nové Butovice se stavěly od Lužin směrem ku Praze. Když jsme se sem nastěhovali, bylo obydleno jenom pár bloků na jižní straně NB. Zbytek bylo jedno obrovské staveniště. Jezdilo zde však už metro. Poslední sanicí byly Nové Butovice na rozhraní NB a Jinonic. Ta již zabydlená část včetně našeho bloku byla na opačné straně. Když jsme přijeli do stanice NB, museli jsme projít jakýmsi staveništním koridorem. Svým způsobem to byly vlastně romantické časy.

A pak ještě paneloví vrtáci. Patřil jsem mezi ně. V blízkosti našeho bytu ještě nikdo nebydlel. Půjčil jsem si v práci vrtačku a začal vrtat, abych pověsil řadu věcí. Byla to makačka. Betonový panel je dost nepoddajný. Jednou jsem takhle večer ještě vrtal, když tu se k mému překvapení ozval zvonek. Za dveřmi byl nějakej dost naštvanej chlápek. Asi vám nemusím říkat, proč byl naštvanej. Přišel z nějakého bytu z jiného bloku nepříliš blízko od toho našeho. Tehdy tam skoro ještě nikdo nebydlel, bylo absolutní ticho, takže mé vrtání se přes panely rozléhalo do daleka.

Úpravu bytu jsem ukončil poměrně rychle a okolní byty se začaly zaplňovat. A narůstal počet panelových vrtáků. Toho naštvanýho týpka jsem už neviděl. A vrtalo se pořád dál. Později k tomu přibyly rekonstrukce bytů atd. Musel jsem se smířit s tím, že žiju na staveništi.

Komáry jsem tady už dlouho neviděl. Dokonce si někdy říkám, že mně jejich bzučení tak trochu chybí. Bzzzzz, bzzzz, rrrrrrr, rrrrrrr …

Přeji všem krásné prožití jara, respirátory noste na půl žerdi a pochopte, že i komáří samice musí pít.