Neviditelný čert

Pavla Horáková v Srdci Evropy marnotratně uvádí tolik faktů, že by byla velká škoda se některých údajů nechopit a nepátrat dál. Tak např. jenom výčet rakouských politiků původem z Čech zabírá v její knize víc než jednu stránku. A třeba zjistíme i to, že předkové slavného Williama Herschela pocházejí z Heršpic u Brna. Malinká sestra tohoto astronoma, hudebníka a konstruktéra dalekohledů, Caroline Lucretia Herschel, přestala v deseti letech růst poté, kdy prodělala tyfus. Nejenom, že hrála a zpívala se symfoniky, ale také objevila osm komet a pracovala na katalogizaci hvězdné oblohy. Po zásluze se stala členkou Královské astronomické společnosti.

Stella

Jiří Suchý kdysi řekl, že nejsme ani tak srdcem Evropy, jako spíš infarktem Evropy. Jeho výrok je nadsázkou, která nás dobře vystihuje: nemáme tendenci hrnout se do popředí, lidově řečeno nevytahujeme se, že jsme ze všech nejlepší, největší a nejsilnější, naopak, sami sebe shodíme. V duchu se připravujeme na to, co zase přijde. Pavla Horáková se metafoře „srdce Evropy“ a spojení „střední Evropa“ věnuje ve zvláštní kapitole. Středů Evropy je mnoho, srdcí Evropy též. A Čechů vůbec není málo, jak si zbytečně a chybně myslíme. A i kdyby…

Mapy, které jsme mívali v učebnicích dějepisu, mě rozčilovaly. Kdo se v nich má vyznat! Hranice států jsou přece ty, které ohraničují nám dobře známý svět, a že byl někdy jiný, nás nemusí zajímat. Jenomže když realita člověka doběhne (v obou významech toho slova), zle, matičko, zle. Měli jsme to štěstí, že jsme dlouho žili v teple a v dostatku. A byli jsme připravováni na ještě lepší, ne na horší! Která matka by také své dítě připravovala na zlo? Nebo to všechny matky dělají, ale skrytě? Výchova k vidění světa bez růžových brýlí se může zdát chladná. Takovou výchovou prošla v době jiné evropské mapy Kateřina, prababička Pavly Horákové. Když psala své obsáhlé rukopisné vzpomínky, jako nepohyblivá trávila čtyři roky na lůžku.

Brala, co život přinesl, jako samozřejmé. Pavla Horáková se snaží pochopit, proč někdy bývali rodiče k vlastním dětem chladní až nemilosrdní. Mnohokrát stáli před životní volbou a vybírali pragmaticky. Prababička Kateřina jako mladé děvče prodělala španělskou chřipku: Myslíte, že mi zavolali doktora? Přišel chlapec vedle z hospody, že jejich služebné pojedou pro doktora, jestli by mu měli říct, aby přišel i ke mně. Že ne, mám-li umřít, umřu aj s doktorem, a mám-li žít, budu aj bez doktora. Bylo to moudré rozhodnutí a úsporné. Bylo psáno v Knize života, že budu tak dlouho žít, až mě to omrzí. Slezly mi všecky vlasy…

Smrt byla na denním pořádku. Bůh dal, Bůh vzal. Když přišla cholera: Arnošt Vařecha, veliký a silný chlap, oblečený jenom v konopných gatích a košili, za košilí hlávky česneku, který pořád křoupal, oblekl a do rakví z nehoblovaných desek uložil sedmatřicet nebožtíků. Lidé nezamykali a utěkali z domů, ležel-li tam jejich vlastní mrtvý. Všecky ty mrtvé starosta Arnošt Vařecha uložil do země se starým Tomášem Grňú, který byl stále opilý, jak ve stavení našel ledakde slivovicu. Vozili je na hřbitov, ani nevěděli, čí je vůz a kůň. Tam byla pořád zásoba vykopaných hrobů, z celé farnosti chodili chlapi kopat. Kněz a příbuzní jenom z dálky se modlili…

Kateřina byla talentovaná a toužila se stát učitelkou. Ale platilo, co určili rodiče. Když si ji vyžádala vzdálená příbuzná: Stavení velké, všecko rozlehlé, bývalo to velké hospodářství. Teď jsem přišla já. Bůh ví, kde jsem nabrala k tomu odvahu. Snad že jsem neznala, co mě čeká, nebo aby nemohli říct, že jsem líná, neutekla jsem hned první den, jak jsem uviděla tu spoušť. Celou dobu tu nikdo neuklidil, baběnka vypadala jak strašidlo… Očistila jsem baběnku od hmyzu, vykoupala a shledala jsem, že jí budu muset dávat plenky jak malému dítěti…

Její intelektuální schopnosti se neztratily. Přežívaly v dalších generacích, až dozrála doba, kdy se pravnučka stala úspěšnou spisovatelkou. Kateřina měla jedinečnou schopnost nepoddat se vesnické pavlači. Možná to bylo také tím, že se jí na čas se dostalo příležitosti opustit rodnou ves a žít ve Vídni.

Kde by byla Caroline Lucretia Herschel, kdyby její pradědeček Jelínek nevytáhl paty od Slavkova u Brna a neodešel do Pirny? Jeho odchodem se otevřela cesta k uplatnění fenomenálních potomků. (Mimochodem, kdyby William Herschel neutekl do Anglie, nejspíš by stále hrál do pochodu německým šikům… A on si v Anglii jen tak, ve volném čase (!), když právě nekoncertoval, studoval matematiku, optiku, astronomii…)

Ne, žádný strach. Vím, že „kdyby“ je vždycky jenom „kdyby“. Ale zde má to „kdyby“ jedno společné: prvek zvídavosti, aktivity, odvahy. Odvahy opustit teplou pec a jít vlastní cestou. Do rizika, do neznáma.

Pavla Horáková do své knihy vkomponovala také nejnovější události, včetně koronavirové epidemie. To mi připomnělo poslední vydání Strážné věže, jímž jsem právě byla obdarována. Tentokrát zpracovává námět konce světa, který se jako vždycky kvapem blíží a vše tomu nasvědčuje, covid též. Ale kdo chce, bude žít v ráji. Čeká nás dostatek, harmonie, spousta lásky. Stačí nám zavolat nebo napsat…

Století od španělské chřipky opsalo kruh a my stojíme před hrozbou, která není ničím novým, jen my jsme choulostiví, a, jak říká Stanislav Komárek, Vaterland jsme zaměnili za Mutterland.

Pláčeme: Státe, pomoz! Chceme od politiků nemožné, nejlépe, aby se instituce staly chůvami. Rozmazlená, líná děcka. A když se konečně objeví reálná pomoc v podobě rychlého a konkrétního výsledku moderní vědy, tak to my ne, protože postoj pubertálního nepochopeného rebela nám vyhovuje víc. Kňouráme! Nám nikdo nic nevysvětlil…

Chce to opustit chalupu, také tu, která nám chátrá v hlavě (v palici).

30.11.2021, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 8