Blíží se nám polovina prosince a Vánoce jsou nadohled. Občas spadne několik vloček, občas zamrholí anebo jsou smíšené srážky. Prosinec jak vyšitý. Probíhá adventní čas a lidé se mohou pohroužit do hlubokého zamyšlení, zpytování svědomí, vzpomínek na své blízké, kteří už je opustili, leč stopy v nich zanechali, jak to nakonec udělají svým mladším blízkým atakdále. Vzpomněl jsem si na jeden nápis na gymnazijní tabuli: „Vánoce jsou svátky klidu, nezkoušejte naši třídu. Kdybyste nám pětku dali, kapři by nám nechutnali“. Chudáci kapři. Pro dnešek jsem nicméně připravil tři životní postřehy z nedávné doby.
Lucifer
Mobilní sekačka na trávu
Včerejšího pošmourného dne jsem zaznamenal, že je venku nějaký dost vlezlý hluk. Podíval jsem se přes lodžii a spatřil, jak si po trávníku vesele drandí sekačka na trávu. Byly tam ještě dva další mobilní objekty a několik pracovitých lidí. A tak si říkám: Teď v zimě a v téměř vánočním čase sekat trávu? Někomu hráblo? Jsem poměrně klidný a mírumilovný člověk, což může Stella či Axina potvrdit. Nicméně jsem se přece jenom naštval a vyrazil ven na průzkumnou akci.
První do cesty mi přišel chlápek, který se vzdaloval od jakéhosi valníku. Slušně jsem ho pozdravil Dobrý den a přešel hned k věci. Zeptal jsem se ho: „Proč teď v zimě a v předvánočním čase tady sekáte trávu?“ Pán se usmál a řekl: „My s tím nemáme nic společného, jen tady uklízíme nějaké klestí. Zeptejte se támhletoho na sekačce“, a ukázal na vedlejší trávník. Omluvil jsem se a vyrazil k tomu trávníkovému kovboji.
Sekačka vydávala obrovský hluk, takže jsem svůj pozdrav a dotaz musel pořádně zařvat. Řidič sekačky však dával ostentativně najevo, že se mnou nehodlá komunikovat. Ostatní pracovití chlapi vůkol se docela bavili a evidentně mi nadržovali. Odpovědi jsem se nedočkal a po návratu domů jsem tu hlučnou sekačku slyšel až do pěti odpoledne, kdy už byla skoro tma. Pak se zase navrátil vánoční čas.
Meteorologové předpovídají, že se na nás řítí další příval sněhu. Především na Moravě, ale možná dorazí i do Prahy a zalehne tu usekanou trávu.
Půlroční úprava pár desítek metrů chodníku
V této souvislosti jsem si vzpomněl, jak v první polovině roku se tady v jedné čtvrtině vnitrobloku předělávaly chodníky. Je to jen pár desítek metrů chodníků včetně dlážděného prostranství před školou Otokara Chlupa. Ta úprava trvala téměř přesně půl roku. Od března do srpna. Půl roku jsem musel akceptovat šílený hluk a nějak se s tím smířit, což nebylo tak snadné.
Nejdříve najely jakési pojízdné sbíječky a starý povrch chodníků rozvrtávaly způsobem hodným dělostřelecké přípravy u Stalingradu. Za nimi nastoupili demoliční uklízeči, a pak jednotky s asfaltem. Asfaltéři nebyli hluční, ale v jejich šiku se nacházel pojízdný kompresor a leštič asfaltového koberce, který řval skoro stejně jako ta pojízdná sbíječka.
Když bylo dokonáno, byl jsem víceméně spokojený. Především s tichem, ale i s tou úpravou. Chodníky už nejsou tak hrbolaté a asfaltový koberec je docela příjemný. Končí však kousek za hlavní budovou školy Otokara Chlupa, no a dál směrem k butovické Galerii je vše při starém.
Přiznávám, že se vždy těším, až při návratu z Galerie vstoupím na ten přítulný asfaltový koberec, který mě zavede k zadnímu vchodu do domu, kde bydlím. Nicméně čas, který byl tomuto bezpochyby užitečnému obohacení mého okolí věnován, mi přijde příliš dlouhý. Pokud by se měly tímto tempem rekultivovat všechny chodníky v Nových Butovicích, tak by to trvalo nejméně sto let. Za tu dobu by se daly postavit dvoje či troje Nové Butovice. Kdyby se chtělo.
Loudavý výtah
Před řadou let došlo v našem domě k přebudování starého výtahu na výtah nový. Už si nevzpomínám, jak ten starý výtah fungoval, ale ten nový, který je vskutku hezký, moderní a kultivovaný, dokonce si v něm můžete zmáčknout tlačítko na větrání, funguje podle nových regulí, které se k nám nejspíš přivály z Evropské Unie.
Podstatou těch regulí je, aby výtah nijakým způsobem neohrožoval zdraví cestujících. Budovatelé nových zítřků vykazují nesmírnou starostlivost o pohodlný život obyvatel, za což jim budiž obrovská odměna. Nejlépe v pekle.
Bydlím ve druhém patře, a když jdu ven hlavním vchodem, výtah nepoužívám. Čekají mě jenom dvoje kratší schody, které v pohodě seběhnu. Při zpáteční cestě s nákupem, kdy jsem už vzhledem ke svému věku poněkud unavený, nemám chuť se do těch schodů sápat. A tak si v přízemí přivolám výtah. Pokud se nachází v sedmém patře, mohu si klidně přečíst skoro celou knížku, anebo rotovat kolem výtahové šachty a připadat si jako na procházce.
Když výtah přijede, ozývá se za dvojitými dveřmi jakési mumlání, pak se po nepříliš dlouhém oddychu otevřou vnitřní dveře, takže lze ručně otevřít i vnější dveře. Po nástupu se chvíli nic neděje. Ta chvíle se dá zkrátit tím, že zmáčknete tlačítko „Zavřít dveře“. Nesmíte to ale uspěchat. Dokud nezaklapnou vnější dveře, výtah na to tlačítko nereaguje ani po jejich zavření. Takže trpělivost. Až se to všechno dokonaná, začne se výtah pohybovat tak nenápadně, že to skoro neucítíte. Pokud by váš dům měl osmdesát pater a vy jste bydleli v tom posledním, tak můžete v přízemí slavit Vánoce a v osmdesátém patře Velikonoce.
Asi trochu přeháním, ale faktem je, že provoz výtahu působí dojmem, jako byste se nacházeli v léčebně dlouhodobě nemocných. Asi ten výtah začnu ignorovat v obou směrech. Když se vrátím z nákupu či procházky a vejdu zadním vchodem, čekají mě tři krátká schodiště. Procvičím si nohy a nebudu opruzovat svou mysl loudavým výtahem pro a priori fyzicky i psychicky postižené lidi.
A nezapomeňte si dát pomeranč.
09.12.2021, 00:00:00 Publikoval Luciferkomentářů: 5