Neviditelný čert

Před krátkým časem slavil můj japonský přítel Hiroki Tanaka narozeniny, na které mě pozval. V Praze žije už mnoho let a kromě toho že umí dobře česky, hraje skvěle na housle. Poprvé jsme se seznámili v podchodu stanice metra Ládví. Šel jsem z práce značně unavený a někdo tam fidlal na housle, Řekl jsem mu něco nerudného a šel dolů na nástupiště. Za chvíli se tam objevil Hiroki a jevil známky asijských bojových umění. Nakonec jsme se neporvali, ale postupně skamarádili.

Lucifer

Když mě Hiroki pozval na svůj narozeninový večírek, byl jsem zrovna ve špatném stavu – bolel mě zub. To pozvání jsem si však nedovolil odmítnout, a tak jsem do sebe narval dva ibuprofeny a vyrazil. Hiroki bydlí na Novém Městě nepříliš daleko od Karlova náměstí, kde je stanice metra trasy B, takže z Nových Butovic na stejné trase metrem za poměrně krátký čas.

Když jsem vystoupil na Karláku, docela jsem se po těch ibuprofenech motal. Vyrazil jsem nicméně hrdinně vstříc tomu večírku. Po cestě bylo třeba koupit nějakou pozornost. Nejlépe flašku vína. A kromě toho jsem potřeboval cigarety, které jsem zapomněl doma. Hiroki mi řekl, že má pro mě připravený popelník. Uspěl jsem až ve třetím vietnamském obchodě.

Hiroki bydlí v přízemí domu, jehož hlavní vchod je na hlučné ulici s velkým automobilovým provozem. Jeho byt je však na opačné straně, kde ten hluk už není slyšet. Došel jsem tam téměř přesně v sedm hodin večer, jak jsme se domluvili. Hiroki mě uvedl do místnosti, kde se už vyskytovalo pár lidí. Byli to chlapi. Usedl jsem do přistaveného křesla a začal zkoumat jeho kamarády. Postupně jsem se začal zapojovat do debaty, která se občas blížila filosofickým rozměrům.

Hiroki si nesedl, ale bedlivě hleděl, jestli nám něco nechybí k pití či zakousnutí, a okamžitě všechno obstaral. Oslavenec prostě dělal něco jako obsluhu v restauraci. Tohle je u Japonců běžná věc. Rozebírali jsme nejrůznější věci. Jeho kamarádi byli skvělí. Já jsem však byl tak trochu v rauši díky ibuprofenu a nepříliš velkého množství vína. Docela jsem se odvázal. Hovořil jsem kromě jiného o svých vědeckých zkušenostech, vysvětloval, co je fyzika plazmatu atd.

Po nějaké době se objevila nová dvojice. Muž a žena. O tom, že jsem se po té ženě začal málem sápat, hovořit nebudu, bylo to tgrapné. Prostě jsem začal ujíždět. Ovšem to nejlepší přišlo nakonec. Dorazil nový návštěvník. Když jsem si ho prohlédl, tak jsem mu řekl, že je Cikán. Nic si z toho nedělal. Velmi příjemný člověk. Měl na očích zvláštní brýle sklopené nahoru. Ukázalo se, že je to dobrý hráč na kytaru.

Hiroki s Cikánem dali dohromady hudební duo. Housle a elektrická kytara. A už jeli. Připadal jsem si jako na koncertě. Na můj podnět dokonce zahráli Yesterday od The Beatles. Bylo to skvělé.

Už nevím, kolik bylo hodin. Možná kolem deváté nebo trochu později. Pochopil jsem, že už mám vyčerpáno a je třeba odejít. Byli tam ještě tuším dva pánové. Pokud se pod tímto příspěvkem objeví Hiroki, který NČ sleduje a dal už tady několik komentářů, nechť mě opraví. Hiroki mě doprovodil do předsíně a pomohl mi nazout sandály, do kterých jsem měl problém se trefit. Kombinace ibuprofenu a vína byla nemilosrdná.

Vyšel jsem na frekventovanou ulici a váhavým krokem zamířil na Karlák, kde jsem nastoupil do metra. Později jsem zavolal Hirokimu, jestli jsem něco nezvoral. Byl na mě velmi vlídný. On tady na NČ inicioval, abych o tom večírku něco napsal. Slíbil jsem mu, že o tom budu uvažovat. A tak vznikla tahle reportáž.

Doufám, že se s Hirokim zase sejdu a více prozkoumám jeho kamarády. Má dobrou společnost. Je mi ctí, že mě k ní přiřadil.

12.08.2022, 11:11:50   Publikoval Luciferkomentářů: 10