Neviditelný čert

Člověk si někdy musí zavzpomínat. Proč ne. Jak stárneme, vzpomínky se hromadí. Moje víkendová vzpomínka je z první cesty za padlou železnou oponu někdy na začátku devadesátých let minulého století. Poprvé a naposledy jsem se vydal na vědeckou konferenci do těch dříve zakázaných míst vlakem. Na další konference, postdoktorandskou stáž či soukromé výlety tímto směrem na všechny světové strany jsem se pak už vydával pouze letadlem. Dokonce i do Japonska.

Lucifer

Moje první pracovní cesta za dříve ostnatým drátem zabezpečené hranice směřovala do Bochumi. Jel jsem vlakem na vědeckou konferenci. Ne jen tak na výlet. Musel jsem doložit, že tam budu něco ze své práce prezentovat. Došel jsem k závěru, že na ústní přednášku ještě nemám, a tak jsem začal připravovat poster.

V té době bylo ve vědeckém ústavu, kde jsem pracoval, možné bez povolení pobývat celou noc. Poster jsem dokončil někdy po půlnoci. Už bylo skoro ráno, když jsem opouštěl ústav. Chytil jsem nějakou ještě noční tramvaj, na Andělu jsem přestoupil na autobus a s posterem v tubusu jsem za svítání dorazil do svého bydliště v Nových Butovicích. Rychle jsem se sbalil a metrem vyrazil na Hlavní nádraží.

Do odjezdu vlaku času už moc nezbývalo. Koukal jsem na hodinky, a když jsem se blížil ke stanici Náměstí Republiky, odkud je jeden východ na Masarykovo nádraží, znejistěl jsem. Propadl jsem tak trochu panice, protože vlak z Hlavního nádraží se zřejmě už chystal odjet.

Byly dvě možnosti. Vystoupit na Masarykově nádraží a pěšky dojít se všemi zavazadly na Hlavní nádraží, nebo dojet na Florenc a přestoupit na céčko a dojet na Hlavní nádraží metrem. Rozhodl jsem se vystoupit na Masarykově nádraží a zcela zadýchaný jsem vyhledal nejbližší taxík.

Taxikáři jsem řekl, že chci na Hlavní nádraží. Koukal se na mě jako puk, ale mé žádostí s jistým úšklebkem vyhověl. Šlápl na pedály a za chvíli jsme byli na Hlavním nádraží. Ten krátký úsek jsem musel nějak zaplatit. V peněžence jsem už měl jenom marky. Zbytek korun byl zahrabán v kufru. Taxikář se musel nesmírně bavit.

Doběhl jsem na perón, vlak tam ještě stál. Oddechl jsem si. Už mě tam netrpělivě očekával můj kolega, a když mě spatřil, tak se mu evidentně ulevilo. Nastoupili jsme do vlaku a vyrazili na první západní konferenci. Do Bochumi.

Na české straně byla cesta vcelku nudná. Pražce drncaly a já jsem víceméně odpočíval. Když jsme dorazili k německým hranicím, probral jsem se, abych si to vychutnal. Po přejezdu do Německa přestaly pražce drncat. Vlak začal klouzat tiše a ladně. Začal jsem se rozhlížet po krajině, která nám byl ještě nedávno zakázána.

Mým spolucestujícím byl bývalý zástupce ředitele, který působil v oddělení Tokamak. Komunista, který byl pár let na stáži v Sovětském svazu. Po pádu komunistického režimu vznikla otázka, co s ním. Nakonec ho nevyhodili, ale přemístili do našeho oddělení, kde se stal zástupcem vedoucího. Byl sice v KSČ, ale nijak se k tomu už nevyjadřoval. Vzdělaný člověk, který se rychle přeorientoval z tokamaku na termické plazma. A s tímhle člověkem, komunistou a bývalým zástupcem ředitele, z něhož šel skoro strach, jsem cestoval na svoji první západní vědeckou konferenci. A kupodivu jsme si docela rozuměli.

Nejkrásnější část cesty nastala, když jsme dorazili k Rýnu. Byla už noc a my jsme míjeli osvětlené hrady a zámky. Pozvolna jsme se blížili ke Kolínu nad Rýnem, kde jsme měli přestoupit na vlak, který nás doveze do Bochumi. Brzy ráno jsme byli v Kolíně nad Rýnem a měli několik hodin času na přestup. Vyrazili jsme tudíž do města.

Z  prohlídky si pamatuji akorát návštěvu Katedrály svatého Petra. Byly tam vystaveny obrazy znázorňující Kolín nad Rýnem na konci druhé světové války. Po plošných náletech západních protihitlerovských spojenců bylo město v troskách. Skoro jako Drážďany, kde to vypadalo ještě hůř. Kolínská katedrála však zůstala nedotčena.

Když se blížil čas odjezdu našeho vlaku, přemístili jsme se na nádraží a zašli do nejbližšího obchodu. Kolega si koupil víno v krabici, což jsem v té době neznal. Později se objevilo i u nás a začalo se tomu říkat „krabičák“. Během jízdy mi nechal kolega ochutnat. Víno nebylo špatné. Prostě normální stolní víno, ačkoli ne v lahvi, ale v krabici. U takového vína nezáleží na tom, v jakém je obalu. Když se u nás objevil krabičák, tak to byl hrozný patok, a s tím, co jsem tehdy ochutnal při cestě do Bochumi, neměl nic společného.

Dopoledne jsme dorazili do Bochumi a ubytovali se v jednom hotelu poměrně daleko od univerzity, kde se konala konference. Na konferenci jsme jezdili tramvají. Hned poprvé jsme si přisedli k jedné dívce a začali se spolu bavit česky. Dívka naslouchala a po chvíli nám lámanou češtinou sdělila, že je dcera českých emigrantů. Chtěla vědět, jak to u nás vypadá, a pak si stěžovala na ocón. Nepochopil jsem, oč jí jde, ale kolega mě upozornil, že má na mysli ozon. Už tehdy v Německu s tím blbli.

Konference proběhla v pohodě. Měl jsem trochu problém s nachlazením či chřipkovým onemocněním. Nejspíš jsem ochabl, když jsem v ústavu v noci připravoval poster. První, co jsem si v Bochumi koupil, byl rozpustný aspirin. Fungoval. Až do té doby jsem v podobných situacích používal český nerozpustný acylpyrin. Chemicky v podstatě totéž, výrazný rozdíl byl však ve vedlejších účincích. Z tehdy českého acylpyrinu jsem dostával bolesti žaludku. Z rozpustného aspirinu od firmy Bayer jsem žádný takový problém neměl.

Do Bochumi jsem po několika letech vyrazil na konferenci ještě jednou. Byl jsem už zkušenější. Na ten první zážitek však nezapomenu. Bylo to prostě takové probuzení.

10.09.2022, 00:07:30   Publikoval Luciferkomentářů: 9