Neviditelný čert

V podstatě byl mým nevlastním dědou. Postaral se o moji babičku Kateřinu, která opustila mého skutečného dědu, jelikož strašně pil a za německé okupace se kamarádil s Němci. Toho podivného dědu jsem nepoznal. Poznal jsem však Goruse. A tomu věnuji někam do minulosti a do nebe tento článek.

Lucifer

Když Kateřina opustila svého manžela, začaly se u ní projevovat náznaky rakoviny. Vzpomínám si, že když rodiče odešli do práce, starala se o mě Kateřina. Byl jsem ještě malý kluk předškolního věku. Kateřina už na tom byla špatně. Polehávala v kuchyni na pohovce pod oknem. Brzy zemřela. Zůstal jenom děda Gorus.

Nevím, co všechno prožil, ale nejspíš se zúčastnil první i druhé světové války. Nikdo z jeho blízkých to období nepřežil. Zůstal sám. A pak si našel Kateřinu. Pocítil, že zase má rodinu. Jenomže Kateřina odešla a zůstali jsme jen mi. Chodil nás navštěvovat, aby cítil nějaké rodinné pouto.

Pro mě jako stále ještě nedospělého chlapce byl něco jako starobylá figurína. Vůbec jsem jeho podstatu nevnímal. Bral jsem ho jako maškarní ozdobu. Byl jsem ještě hodně blbý, ale k moudrosti se alespoň někteří lidé dopídí až ve vyšším věku. Od malého chlapce nic takového očekávat nemůžete.

Děda Gorus k nám chodil dost často. Rodiče ho respektovali, ale vymezili mu prostor. Sedával na židli v chodbě kousek od kuchyně. Židle byla naproti koupelny a jeho stolkem byla odstavená pračka. Tam seděl, kouřil a cítil se být doma.

Vždycky když přišel, řekl: „Dobrý večer.“ Táta na to odpověděl: „Někdo brečel?“. Mí rodiče ho respektovali, ale příliš nadšeni z něho nebyli. Dodnes nechápu proč.

Až mnohem později jsem začal na dědu Goruse vzpomínat. Pochopil jsem, že měl těžký život, ale nikdy to nevzdal. Nemám v sobě jeho geny, ale řekl bych, že bych je rád měl. Určitě mnohem lepší než geny mého skutečného dědy z máminy strany, kterého jsem nikdy nepoznal.

15.08.2024, 09:33:21   Publikoval Luciferkomentářů: 0