.:: Neviditelný čert ::.

Leonardo da Vinci

rubrika: Pel-mel

Leonardo da Vinci, rodným jménem Leonardo di ser Piero (15. dubna 1452 Anchiano u Vinci, Itálie – 2. května 1519 Le Clos Lucé u Amboise, Francie) byl italský malíř, čelný představitel renesanční malby, mimo jiné autor nejslavnějšího obrazu všech dob, portrétu zvaného Mona Lisa (kolem 1503–07, Louvre, Paříž). Proslul také jako všestranná renesanční osobnost: vedle malířství byl i sochař, architekt, přírodovědec, hudebník, spisovatel, vynálezce a konstruktér. Nemalou měrou se podílel také na zdůrazňování práv zvířat, s čímž pravděpodobně souvisel i jeho možný vegetariánský jídelníček.

Lucifer

Nemanželský kluk z italského městečka, bez vzdělání, bez peněz, bez příjmení. A přesto jeho tajné deníky psané pozpátku zrcadlovým písmem obsahují nákresy vynálezů, které svět uviděl až o 500 let později. Jenže to nejpodivnější není, co nakreslil, ale jak to vůbec mohl vědět?

V pařížském Louvre v oddělené místnosti za tlustým neprůstřelným sklem a přísně kontrolovaném mikroklimatu visí nejslavnější, nejdražší, nejlépe střežený a nejzáhadnější obraz na světě. Každý rok se sem vydá zhruba 10 milionů lidí z celého světa. Jen aby se na pár vteřin podívali do jejich očí. Jmenuje se Mona Lisa nebo také La Gioconda. Ta hlavní otázka, která trápí lidstvo už 500 let, nezní, kdo byla ona. Ta hlavní otázka zní, kdo byl on?

Kdo byl ten člověk, který za pomoci minerálů, oleje, a tenké topolové desky dokázal stvořit ne pouhý portrét, ale živoucí záhadu, která přivádí celý svět k šílenství svým prchavým úsměvem napůl posměšným, napůl smutným? Jeho jméno je Leonardo da Vinci, které je zahalené mýty, legendami hollywoodskými trháky a konspiračními teoriemi, že ten skutečný živý člověk téměř úplně zmizel za titánským nadlidským obrazem génia. Známe ho jako malíře, tvůrce Mony Lisy a Poslední večeře, ale to je jen špička ledovce. Co kdybyste se dozvěděli, že Leonardo sám sebe nepovažoval v první řadě za malíře, ale za inženýra a vědce?

Zatímco tvořil svá božská duší prodchnutá plátna, tajně v noci nelegálně pitvával ve slabém mihotavém světle lojové svíčky a pod hrozbou obvinění z kacířství, čarodějnictví a nekromancie těla popravených zločinců a chudáků ve sklepeních nemocnic. Dělal to proto, aby s přesností chirurga nakreslil každý sval, každý nerv a aby pochopil, jak funguje dokonalý stroj lidského těla. Navrhoval obrněné tanky, ponorky, kulomety, potápěčské obleky a létající stroje podobné vrtulníkům. Co nám po sobě zanechal? Přes 7 000 stran šifrovaných deníků psaných levou rukou zrcadlově, které dodnes nebyly kompletně rozluštěny a které obsahují víc originálních myšlenek než zápisky stovek jiných géniů dohromady.

Proč psal pozpátku? Proč to zrcadlové písmo, které přečtete jedině tehdy, když přiložíte text k zrcadlu? Existuje několik teorií. Ta nejprostší říká, že byl levák, a pro leváka je zrcadlové písmo přirozené, protože inkoust nezašpiní ruka, která se po něm táhne. Druhá teorie tvrdí, že šlo o vědomou ochranu myšlenek, svého druhu šifrování, které mělo zabránit tomu, aby jeho revoluční a nezřídka kacířské nápady padly do nesprávných rukou. A třetí teorie hovoří o paranoie člověka, který věděl, že jeho poznámky o pitvách, o mechanice zbraní, o přírodě a vesmíru by mu mohli přivodit inkvizici na krk. Ať už byl důvod jakýkoli, výsledkem je nejzáhadnější soukromý archiv, jaký kdy jeden člověk vytvořil.

Na těch stránkách nejsou jen bezhlavé fantazie. Když si prohlédnete jeho náčrtky vzdušného šroubu, který připomíná vrtulník, nebo jeho plány obrněného vozu či detailní kresbu potápěčského obleku, zjistíte, že u každého z nich jsou propočty. Rozměry, materiály, fyzikální úvahy. Leonardo nepřemýšlel jako snílek, přemýšlel jako inženýr. Toto není příběh malíře, ale člověka, který chtěl vědět všechno. Byl anatomem, botanikem, geologem, paleontologem, inženýrem, hudebníkem, architektem, vynálezcem, filosofem. Byl ztělesněním samé podstaty renesance. Homo universalis (latinsky), uomo universale (italsky), univerzální člověk, jehož génius byl tak všeobjímající, že působil nadpřirozeně, skoro mimozemsky. Ale byl také hluboce tragickou a osamělou postavou.

Génius, který začal stovky projektů, ale téměř žádný nedokončil, protože ho vždycky uchvátilo nové ještě ambicióznější pátrání. Takže kdo vlastně doopravdy byl? Nepochopený génius předběhnuvší svou dobu o celá staletí, kacíř, který se díval za hranice dovoleného a pokoušel se rozluštit kód samotného stvořitele, nebo, jak se někteří domnívají, cestovatel v čase, který se omylem zatoulal do krutého a nevědomého 15. století? Abychom se pokusili na tuto otázku odpovědět, musíme se vydat do srdce italské renesance do vřícího kotle intrik, umění, vědy a moci. Do Florencie za doby Lorenza Nádherného. Lorenzo I. Medicejský (italsky Lorenzo de' Medici či Lorenzo di Piero de' Medici) řečený il Magnifico, Nádherný (1. ledna 1449 – 8. dubna 1492), byl italský politik, který řídil Florentskou republiku jako třetí z rodu Medicejů. Byl také mecenáš umění, básník, humanista a bankéř. Patří k nejvýznamnějším politikům renesance, a to jak jako ztělesnění ideálu humanistického vladaře, tak pro úspěšný a promyšlený výkon moci.

Leonardo se narodil jako nemanželský syn v malém toskánském městečku Vinci. A hned od samého počátku bylo jeho postavení v tomto rigidně hierarchickém světě poznamenáno stigmatem hanby. Jeho otec Piero da Vinci byl ctižádostivý a úspěšný notář, představitel váženého intelektuálního povolání, a jeho matka Caterina di Meo Lippi byla prostá venkovanská žena, snad dokonce služka v hospodě. V tehdejším světě to byla doživotní skvrna. Nemanželské dítě, bastard, nesmělo vstoupit do cechu svého otce, nemohlo studovat na univerzitě, nemohlo zdědit ani pozici, ani majetek svého otce. Byl vyvrhelem od narození. Ale toto prokletí se stalo jeho největším darem.

Protože nemohl studovat svět z foliantů v latině a opisovat antické autority, jak to dělali scholastičtí učenci na univerzitách, začal se na svět dívat vlastníma očima. Nečetl si Aristotela o tom, jak létají ptáci. Místo toho ležel celé hodiny na polích a s pronikavou svěžestí entomologa kreslil každý pohyb křídel sokola, aby pochopil aerodynamiku letu. Nestudoval teologické traktáty o přirozenosti vody jako symbolu. Místo toho seděl na břehu řeky Arno a s posedlou bdělostí šílence kreslil každý vír, každý proud, každou kapku, která se roztříštila o kámen, aby pochopil skrytou geometrii chaosu. Jeho jediným učitelem se stala příroda sama a jedinou autoritou vlastní zkušenost. „Moudrost je dcerou zkušenosti“, napíše později ve svém deníku.

Jeho otec mu sice nedal své jméno, ale neopustil ho. Rozpoznal jeho mimořádný, takřka děsivý kreslířský talent. Když bylo Leonardovi asi 14 let, vzal ho otec do Florencie a ukázal jeho kresby příteli, který nebyl ledajakým malířem, ale vlastníkem toho nejlepšího, nejslavnějšího a nejvšestrannějšího uměleckého ateliéru té doby. Jeho dílna nebyla prostým uměleckým ateliérem, kde se člověk naučil míchat barvy. Byl to skutečný technologický hub (uzel či střed), takový Silicon Valley 15. století. Nejenže se v něm malovaly obrazy a vytvářely sochy pro bohaté florentské rodiny a kostely, ale projektovaly se válečné stroje pro milánského vévodu. Stavěly se složité mechanické kulisy pro okázalá divadelní představení, odlévaly se gigantické bronzové pomníky a věnovalo se zlatnickému umění, architektuře i kartografii.

Bylo to dokonalé takřka rajské prostředí pro všeobjímající nenasytnou a bezmeznou mysl mladého Leonarda. Jeho zvědavost tu neznala hranic. Studoval chemii, trávil celé hodiny drcením minerálů a mícháním s olejem, aby vytvořil nové odstíny barev. Studoval metalurgii, když pracoval ve slévárně. Studoval anatomii, když kreslil napjaté svaly pro sochy. Studoval optiku a geometrii a pochopil zákony perspektivy, které se měly stát základem jeho malby. A velmi brzy vyšlo najevo, že tento mladý nemanželský syn z venkova není jen nadaný žák.

Ve dvaceti letech byl Leonardo přijat do cechu malířů a stal se samostatným mistrem, ale nespěchal. Zatímco jiní mladí a ctižádostiví umělci, jako jeho věčný rival Sandro Botticelli, chrii madony na běžícím pásu pro bohaté klienty a vydělávali slávu i peníze, Leonardo mohl pracovat celé roky na jediném malém obraze. Nekonečně experimentoval se složením barev. Studoval lidské emoce a vytvářel tisíce přípravných skic pro každý detail. Nezajímal ho ani tak konečný výsledek nebo honorář jako samotný proces poznávání. Byl posedlý myšlenkou zachytit na plátno nejen vnější podobu, ale to, co nazýval pohyby duše. Skryté, prchavé myšlenky a pocity člověka vyjádřená v sotva postřehnutelném gestu, v otočení hlavy, v záhadném úsměvu, který se rozpouští na rtech Ale Florencie, kulturní hlavní město světa pod vedením zářivého mecenáše Lorenza de Medici se pro něj stala příliš těsnou. Tady si ho cenili jako malíře, ale nikdo se nezajímal o jeho inženýrské, vědecké a vojenské ambice.

Ve třiceti letech učinil odvážný a rozhodný krok. Napsal motivační dopis a poslal ho vládci Milána Lodovico Sforzovi, který byl pragmatický, ctižádostivý a válečnický. Tento dopis je jedním z nejpozoruhodnějších dokumentů celé epochy a klíčem k pochopení toho, za koho se Leonardo sám považoval. Sestává z deseti bodů. V prvních devíti, těch nejpodrobnějších, Leonardo s naprosto drzou sebedůvěrou popisuje své schopnosti jako válečného inženýra. A teprve na samé konci, v posledním desátém bodě jako poznámku pod čarou téměř neochotně a skromně dodává: „V době míru věřím, že mohu poskytnout plné uspokojení v architektuře, stejně jako kdokoli jiný, jakož i ve stavbě kanálů pro blaho země. Rovněž mohu provést jakoukoli práci v sochařství, v mramoru, bronzu nebo v hlíně, a stejně tak v malbě. Mohu udělat cokoli, co dokáže jiný, ať už je to, kdo chce, a prakticky neomezenou volnost pro ty nejrůznější, někdy naprosto šílené projekty.“

Milánské období, které trvalo sedmnáct let, se stalo tím nejplodnějším a snad i nejšťastnějším obdobím jeho pohnutého života. Byl vším najednou. Jeho energie a zvědavost jakoby neznaly hranic. Byl hlavním organizátorem dvorních slavností. Ceremoniářem, který pro Sforzu a jeho mladou manželku vytvářel neuvěřitelná pohádková představení. Nebyly to obyčejné maškarní plesy, ale složité inženýrské inscenace. Pro jednu z nich, Slavnost ráje, zkonstruoval otáčivou nebeskou sféru s planetami a živými herci představujícími bohy, kteří sestupovali z nebe, aby pozdravili vévodu. Pro jinou událost navrhl mechanického lva, který dokázal přejít celý sál a zastavit se před francouzským králem, načež se mu otevřel hrudník jako šperkovnice a vysypaly se z něj heraldické lilie.

Byl architektem. Pracoval na projektech dostavby Milánského dómu a pro Ludovica vypracoval plány ideálního města s dvouúrovňovými ulicemi. Horní úroveň pro šlechtu a chodce, dolní dobře odvětraná pro vozy, obchod a kanalizaci. Myšlenka, ke které se urbanismus vrátil teprve ve 20. století. Byl vodohospodářským inženýrem. Projektoval složitý systém kanálů a zdymadel, který by proměnil Milán, vnitrozemské město, v námořní přístav jeho propojením s řekami a jezery. A samozřejmě byl vojenským inženýrem plnícím to, co slíbil ve svém dopise.

Zdroje: