.:: Neviditelný čert ::.

Tleskám jak se dá

rubrika: Pel-mel

Vzpomněl jsem si na Janu Kratochvílovou, kterou komouši přinutili zůstat v emigraci v Anglii. S jejími písněmi mě seznámila tehdy moje budoucí žena a matka dvou synů, které jsme přivedli ke světu. Ona už dlouho není mez námi, ale v hlavě ji pořád mám. Ve mně stále žije.

Lucifer

Uplynulo řadu let, když odešla navždycky. Připadá mi, jako bych se díval do starověku. Tehdy jsem byl ještě mladý, ona též, a teď už si připadám tak trochu starý. Dozrálý. Jako ovoce, když padne ze stromu, aby nakrmilo ty mladé nedočkavce. I já jsem se dočkal a nevím, co s tím. Vím. Ale co, to vám neřeknu.

Starý ještě nejsem. Alzheimer zatím nezafungoval a přísahám, že mu to nedovolím.

Jiřina mě pozvala na noc k sobě domů. V té době tam žila sama. Její otec před pár lety zemřel a matka byla momentálně mimo. Díky ní jsem například objevil písničkářskou tvorbu Vladimíra Merty, anebo Janu Kratochvílovou, jejíž první album jsem si poprvé poslechl. Jiřina se jí tak trochu podobala.

Ráno jsem se probudil, aniž bych tušil, že nás rozdělí už jenom smrt.

V stínu kapradiny spal, svět pod hlavou měl

V stínu kapradiny snil, vím, o mně né - žel!

V háji po zbojnících spal, když lámal se den

Kéž by do spánku mě vzal - jen pro jednou jen

Víly možná v hlavě měl, snad umřít si přál

Rej těch rukou, nohou, těl má na čele dál

V stínu kapradiny zhas – měl na čele šrám

Z touhy vílám napospas já znovu ho dám

V stínu kapradiny spal, sám splácel si daň

V stínu kapradiny dál bil stohlavou saň

Já tam zrovna stála jen, tak náhodou jen

Touha má sto nálad – sen je naštěstí sen

Jiřina byla mým publikem. Vnímala všechno, co sem řekl, co stvořil. Byla bohyní, která mě měla hlídat, abych něco nezpotvořil. Teď už se musím hlídat sám.