Odpuštění

rubrika: Pel-mel


A je tady první skutečně podzimní sobota, prudce se ochladilo a na horách dokonce chumelí. Tak jsem si řekl, že nastala vhodná doba, abych se trochu uvolnil. Marně jsem přemýšlel, jak se s tím vypořádat, když tu mi do oka padla poslední, třicátá pravda z knížky Příliš brzy starý, příliš pozdě moudrý od Gordona Livingstona:

Lucifer


forgiveness.jpgNa život lze pohlížet jako na řadu uvolnění, zkoušek na konečný akt závěrečného odpoutání od naší pozemské schránky. Proč je tedy pro lidi tak těžké vzdát se minulosti? Dobré či špatné vzpomínky nám dávají pocit sounáležitosti s mnoha lidmi, jimiž jsme byli, než jsem dočasně zakotvili v našem měnícím se těle.

Soubor zvyků a podmíněných reakcí, které nás charakterizují, funguje jako jistý druh gyroskopu a dodává naším reakcím předvídatelnost, která je cenná jak pro nás, tak i pro ty, kdo nás chtějí poznat. Naše bývalá já mohou rovněž sloužit jako kotva, poskytují nám stabilitu, ale někdy brání adaptaci na nové okolnosti. Jen málo z nás prožilo ideální dětství. Je snadné vymlouvat se na minulá traumata a vysvětlovat jimi, proč nejsou naše životy takové, jaké bychom si přáli. Vracet se do minulosti může vyvolat problém, který bude bránit změnám, a je to proto přístup v podstatě pesimistický.

Na druhé straně však platí, že k tomu, abychom pochopili, kým jsme, musíme věnovat pozornost historii našich životů. Proto se jí věnuje i každá účinná psychoterapie. Někde mezi ignorováním minulosti a jejím přehnaným pitváním je onen střed, kde se můžeme poučit z toho, co se s námi dělo a jaké nevyhnutelné chyby jsme udělali, a včlenit tyto poznatky do svých plánů do budoucnosti. Tento proces pochopitelně vyžaduje značnou praxi v odpuštění - to znamená vzdát se oprávněných stížností. Odpuštění se často zaměňuje za smíření či zapomenutí, ale je to něco jiného. není to nic, co bychom udělali pro druhé, je to dar sobě samým. Existuje to jako každé správné léčení na průsečíku lásky a spravedlnosti.

Být si vědom, že nám někdo ublížil, a upustit od touhy po odplatě je známkou emoční a etické dospělosti. Je to způsob, jak se osvobodit od tíhy, a nadějné vyjádření naší schopnosti změnit se. Dokážeme-li se zbavit předsudků a falešných vysvětlení zakořeněných v minulosti, můžeme si svobodně vybrat, jakým způsobem budeme přistupovat k současnosti a budoucnosti. Vyžaduje to procvičování vědomí a odhodlání, což je jistou látkou proti pocitům bezmoci a úzkostlivosti, které pociťujeme, když jsme nešťastní. Když zvažujeme nevyhnutelné ztráty, které jsme utrpěli, pak na způsobu, jakým truchlíme, a na významu, který své zkušenosti přisuzujeme, závisí, jak budeme čelit budoucnosti. Důležité je neztrácet naději.

Mnoho lidí nachází útěchu v náboženství. Pomyšlení, že žijeme pod vedoucí rukou milosrdného Boha, že nás čeká věčný život, je velkou útěchou a zároveň odpovědí na otázku univerzální pro mnoho věřících. Je to nejkratší báseň lidské existence: "Proč já?" Náboženství rovněž poskytuje způsob, jak se vypořádat s nejistotou a zjevnou nahodilostí vážné ztráty, protože přikládá smysl všemu, co se stane, a zbavuje nás břemena porozumění prostým konstatováním, že boží cesty jsou nevyzpytatelné a nekonečně dobré.

Lidé, neschopní či neochotní upustit od svého skepticismu vůči snadným odpovědím na závažné otázky, musí i nadále žít v nejistotě. Nemají útěchu v náboženských dogmatech. Místo toho musí zápasit, aby nalezli alespoň nějaký smysl ve svém životě, smysl, který nezávisí na systému vyžadujícím neustálé uctívání božstva, jež nás stvořilo a určilo nám soubor pravidel, a když je budeme dodržovat, porazíme smrt, která je naším obecným údělem. Jistá forma odpuštění je začátkem konce truchlení.

Všichni s sebou neseme těžké břemeno vzpomínek na nějaké ublížení, odmítnutí či nespravedlnost. Někdy na nich lpíme s hořkým odhodláním, jež nás činí přímo posedlými osobami či institucemi, které viníme z našeho zármutku. Žijeme v kultuře, v níž je pocit, že nám bylo ublíženo, všudypřítomný. Může-li být každé neštěstí na někoho svedeno, nemusíme se zabývat zpytováním vlastního chování nebo se snažit smířit se skutečností, že život je a vždycky byl plný protivenství. Nejpodstatnější však je, že pokud přeneseme odpovědnost na někoho jiného, připravíme se o blahodárné poznání, že to, co se nám přihodilo, není zdaleka tak důležité jako způsob, jakým se k tomu postavíme.

Pomyslete na pohrdání, urážky, výtky a na to ze všeho nejdůležitějšího - na nesplněné sny, jež jsou součástí každého života. Pomyslete na to, jak se chováme k naším nejbližším, kteří musí snášet naše stížnosti. Mnohé z nás pěstování ukřivděnosti za minulé ústrky odvádí od podstatné otázky, co máme dělat teď, abychom zlepšili své životy.

Řadě lidí minulost připadá jako nekonečně zábavný, i když často bolestivý film, který si promítají znovu a znovu. Obsahuje všechna vysvětlení, všechnu bídu i dramata, která se podílela na našem formování. Fakt, že se může ve srovnání s líčením jiných zúčastněných jevit jako dílo naší vlastní představivosti, nikterak nesnižuje jeho přitažlivost. Jaký to má smysl? Teď už nemůžeme změnit části, které bychom chtěli, nespravedlnost, zranění. Jakou má cenu lpět na tom, co nás uráží a dělá nešťastnými? Máme na vybranou?

Smíření s minulostí je nepochybně proces odpuštění, uvolnění, nejprostší a nejtěžší ze všech lidských snah. Je to současně akt vůle i podrobení. A do chvíle, než se k němu konečně odhodláte, se často jeví jako nemožný.


Nic není nemožné. Tak pravil váš pozorovatel z neviditelného pekla a odkráčel do svého sanitárního dne ]:-)


komentářů: 3         



Komentáře (3)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_   

« strana 1 »

3
Angioletto (neregistrovaný) 08.10.2011, 22:05:47
"Když zvažujeme nevyhnutelné ztráty,pak na způsobu, jakým truchlíme......"
Způsob, jakým truchlíme je tak nepředvídatelný, že je sakra těžký najít správnou cestu z té pasti. Je to labyrint, kdy více než za normálních okolností vás děsí, co najdete za dalším rohem.Je to dlouhý boj o zachování si zdravého rozumu a nikdo další nemá představu, co se v nitru dotyčného děje. Ano, vracet se do minulosti může vyvolat problém, který bude bránit změnám a je to přístup možná pesimistický. Můj názor je ale ten, že bychom přesto neměli zatlačovat minulost, či se dokonce snažit na ní zapomenout ať je jakákoliv. To snad by prožívání našeho života a získávání zkušeností takto ztrácelo smysl. Ani v případě nejbolestivější ztráty milovaného člověka. On už si vůbec nezaslouží, abychom vzpomínky na něj zatlačily neznámo kam. A nemusí to bránit nutně tomu, začít nový život, ale pokud má být kvalitní, potřebujete vedle sebe kvalitní lidi, kteří vám i s tím odpuštěním pomůžou. Třeba kvalitního cvokaře:)

Axina
2
Axina 08.10.2011, 21:59:12
[1]
Moc vám nerozumím. Do neznáma šlapeme svým způsobem každý den. Smířit se s minulostí, znamená neohlížet se pořád zpátky. Netýrat se úvahami, co mohlo
být a nebylo. Ale taky se nebát klidně pohlédnout na to, co bylo. Z dobrého mít radost. Ze zlého si vzít poučení. Má-li to smysl. A pokud to smysl nemá, ne, tak aspoň si s uspokojením uvědomit, že jsme to koneckonců ustáli. Co nás nezabije, to nás posílí.

1
vera (neregistrovaný) 08.10.2011, 21:40:41
Smíření s minulostí znamená nutnost otočit se...a šlápnout do neznáma. Tenhle strach překonat, to je druhá stejně nepochopitelně nepřekročitelná - možná jen čára na zemi, district area - část údělu člověka...

«     1     »