Neviditelný čert

Počet stupidně teroristických útoků na mou osobu povážlivě narůstá. Abych to nějak dokumentoval, nastíním svůj 24hodinový provoz někdy v půlce právě končícího týdne

Lucifer

Započnu pozdně večerním, vlastně už nočním odchodem z kavárny Satori, kde jsem velmi usilovně četl knížky a fabuloval něco nového na Čerta, který má proti mně tu výhodu, že je neviditelný. Kavárna Satori se nachází přímo v objektu jisté stanice metra, takže jsem jen sestoupil dolů, abych se mohl přepravit do své ubikace.

Při přestupu z trasy C na trasu B jako spíš obvykle než neobvykle čekalo komando revizorů dopravního podniku, u něhož jsem již přes dvacet let seriozním klientem, který vždy a v posledních asi deseti letech na celý rok zaplatí jízdné a dodržuje všechna přepravní pravidla. V těchto nočních hodinách tam béčko mým směrem na céčko velmi těsně navazuje, takže nejen já, ale i řada dalších zkušených cestovatelů ten přestup zdolávají v poklusu. No a zrovna tohoto faktu využívají revizorní bandité ke svému obveselení, aby mě buzerovali a přinutili čekat deset minut na další spoj.

Tentokrát se jim to povedlo, neboť moji opencard detailně studovali, zda ji mám vážně stále na celý rok nabitou a zda je ta karta vážně moje, zda jsem ji někomu neštípnul. Začalo to tím, že jsem revizorovi, který mi zablokoval cestu, v poklusu oznámil, že mi jede přípoj, ať mě tedy jde zkontrolovat do něho. Výsledkem této žádosti bylo, že se na mě vrhli další tři revizoři a začali mě buzerovat. Samozřejmě, že jsem se k tomu velmi řízně vyjádřil, ale reprodukovat to tady radši nebudu. Když jsem po deseti minutách čekání nastoupil do následujícího vlaku trasy B, hned v úvodu jsem jako obvykle narazil na nějaké zdevastované a zřejmě na černo jedoucí individuum, které mě navíc obtěžovalo jakýmisi bláboly.

Proč revizoři číhají na přestupu, když tam zrovna navazuje béčko? Když mě budou kontrolovat za jízdy, ani nemuknu, ale v drtivé většině se to odehrává právě tam. A tentokrát je zajímalo, jestli na opencard mám svoji vlastní fotku, takže jsem ji musel vyndat z přihrádky v peněžence, protože byla fotkou obráceně. Mám ji tam takhle už delší dobu a ještě jsem ji nikdy nemusel vyndávat. Prakticky pokaždé když mě tak nechutně buzerují, naleznu ve vagónu někoho, kdo jede evidentně na černo, anebo si tam někdo dává nohy na protější sedadlo, jí, pije atd. Všechno to musím snášet a za odměnu mě pravidelně odchytávají, když spěchám na přípoj. Když jsem jim řekl, že si budu u jejich zaměstnavatele stěžovat, tak se pobaveně zasmáli a vyrazili na další odchyt.

Ráno jsem si všiml, že mám boty zaprasené bílým popraškem. Zima začíná kulminovat, ale místo toho, aby ulice zapadaly sněhem, nějaký stupidní byrokrat je nechal zasypat tunami jakéhosi slaného prášku. Boty jsem umyl, ale když jsem dorazil na své pracoviště, měl jsem na nich zase bílé mapy. Po cestě jsem do žádného bláta či louže s touto substancí nešlápl, takže to svinstvo je zřejmě ve značné koncentraci v přízemní vrstvě vzduchu a na mých botách, které částečně mají semišový povrch, desublimovalo. Nedal by se ten problém, že při sebenepatrnější námraze na chodníku se může běžný od reality a od přírody odtržený jedinec rozplácnout, vyřešit nějak sofistikovaněji? Začínám mít pocit, že ne. Jednodušší je všechno zasypat nějakou byrokratickou buzerací.

Když jsem vyrazil na polední přestávku, tak mě napadlo, že bych po nějakém čase mohl navštívit pizzerii Giovanni. Šel jsem po chodníku podél silnice a blížil se k autobusové zastávce, kde na něj směrem k pizzerii navazovala trávníkem úhlopříčně vedoucí odbočka. A právě když jsem se chystal odbočit, tak mi těsně kolem ucha na kole prosvištěl jakýsi mladší a zakapucený týpek, až jsem se lekl. Měl štěstí, kdyby se o mě trochu otřel, tak by má bleskurychlá obranná reakce zřejmě způsobila, že by ten trávník přeplachtil a s předstihem by přistál u Giovanniho. Poslal jsem za ním několik jadrných kleteb, ale stejně jako revizoři si z toho ani on nic nedělal a rychlostí závodníka formule jedna do dáli kličkoval mezi dalšími chodci.

Když jsem dorazil do pizzerie, docela mě překvapilo, že tam bylo skoro prázdno. V hlavní místnosti seděla jen dvě děvčata a servír se servírkou se znuděně opírali o barpult. V tuhle dobu tam obvykle bývá plno, ale ta strávní špička zrovna končí, takže když s tou stravou končím já, je už tam poloprázdno. Tak jsem se usadil u jednoho z mnoha volných stolů a u podnětně přispěchavšího servíra objednal velmi chutnou pizzu. Než ke mně ten chutný předmět dorazil, všiml jsem si, že na mě u barpultu postávající servírka hledí poměrně rmutným pohledem. Hned jsem vycítil, že s tou děvou bude nějaký problém. Jako téměř patologicky obdařený pozorovatel se v těchto případech skoro nikdy nemýlím.

Když jsem dojedl, připlula servírka a jí ohlásil, že zaplatím. Servírka přikývla rmutně hlavou, sebrala nádobí a odcupitala. Začal jsem se prohrabovat v peněžní nádrži a vydoloval dva restaurant tickety po padesáti korunách, kterými mě má pracovní instituce zásobuje, abych se v poledne najedl. Berou je ve všech restauracích. Když dorazil účet, tak se tam skvělo necelých 200 Kč. Takže ještě stovku, ale tu jsem neměl, jen dvoustovky. Servírka opět dorazila, řekl jsem 200 a podal dva tickety a dvoustovku. Vzala si dvoustovku a chystala se k odchodu. Řekl jsem jí, že ji dávám ještě dva tickety a ona řekla, že jsem řekl 200 a dal jí dvoustovku a že tickety se u nich za peníze vyměňovat nedají. A tak dále. Když se jí nakonec podařilo pochopit, která bije a naznačila, že tedy jo, tak jsem už vstával a řekl, že už nic nechci a že mě tu už neuvidí. S těmi tickety chodím s kolegy na oběd už drahnou dobu (tentokrát výjimečně samostatně) a něco takového se mi ještě nikdy nestalo, ani v Giovanni, bez ohledu na to, jak jsem s tickety a hotovostí žongloval. Při placení v restauraci mohu k jakékoli hotovosti připlácnout nejméně jeden ticket.

A teď alespoň jedna dobrá zpráva. Při závěrečné noční jízdě mě revizoři nevychytali. Nejspíš si vyhlédli nějakou zajímavější zábavu. Když jsem si však později vybíral hotovost z bankomatu, tak jsem již při odchodu zpozoroval, že mě velmi bedlivě a jistým způsobem i rmutně pozorují dvě mladší děvčata tmavšího vzezření. Nejspíš chtěla zkontrolovat moji bankovní kartu, jestli ji mám stále nabitou.

A takhle vesele vypadaly některé okamžiky mého 24hodinového provozu. Drobnosti jsem v zájmu délky příspěvku vynechal.

Některé předchozí články na podobné téma:

Rekultivace (reforma) pražské hromadné dopravy
Kulturní DDT

29.01.2012, 00:16:00   Publikoval Luciferkomentářů: 8