Kdo je ten třetí člověk? Anděl strážný? III

rubrika: Pel-mel


Ráno 1. dubna 1983 bylo klidné a tiché. Osmadvacetiletý James Sevigny z Hannoveru ve státě New Hampshire a jeho kamarád, šestatřicetiletý Richard Whitmire z Bellinghamu ve státě Washington, se chystali zdolat horu Deltaform v kanadských Skalistých horách, nedaleko jezera Lake Louise v provincii Alberta.

Lucifer


the-third-man-factor.jpgZa jasného dne na konci zimy šplhali ledovou průrvou. Byli spojeni lanem, Whitmire lezl v čele, když náhle nechtěně odsekl kus ledu. "Padá led!" zakřičel na Sevignyho pod sebou. Led Sevignyho minul, vzápětí se však nad komínem utrhlo sněhové pole. Ticho přerušil mohutný lomoz a jasný den se propadl do temnoty. Lavina strhla oba muže více než šest set metrů až k úpatí hory. Sevigny ztratil vědomí ve chvíli, když do něho padající masa sněhu narazila. Whitmire by jí možná unikl, nebýt toho, že je k sobě poutalo lano.

Vážně zraněný Sevigny nabyl vědomí asi po hodině. Měl na dvou místech zlomenou páteř, jednu paži přelomenou, druhá mu bezvládně visela z ramene v důsledku poškození nervových vláken zlomenou lopatkou. Naštípl si pár žeber a zpřetrhal vazy v obou kolenou; vnitřně krvácel a obličej měl hrozivě zhmožděný - zlomený nos, vyražené zuby. Neměl ponětí, kde se nachází a co se mu stalo. Chvíli mu trvalo, než poznal horu nad sebou, a postupně se mu začal vybavovat i samotný výstup. Pak se vyškrábal na nohy, aby se podíval po svém kolegovi. Whitmire ležel opodál a podle jeho zdeformovaného těla nebylo na pochyb, že je mrtvý. Sevigny si lehl vedle něj, přesvědčený, že ho zanedlouho bude následovat. Ležel tam asi dvacet minut. Třes postupně ustupoval pocitu tepla způsobeného šokem a podchlazením a Sevigny začal upadat do dřímoty. Uvědomil si, že život a smrt neodděluje žádná široká řeka, ale spíš úzký potůček, a v té chvíli mu připadalo snazší ten potůček překročit než bojovat o přežití.

Pak začal mít zvláštní pocit, jako by se vedle něj nacházela nějaká neviditelná bytost, která s ním duševně komunikovala a její vzkaz byl jasný: "Nemůžeš to vzdát, musíš bojovat." Pak mu řekla, co má dělat, a přiměla ho vstát a vyrazit. Sevigny se každým krokem bořil do hlubokého sněhu, z něhož téměř nedokázal vytáhnout nohy, a chvílemi se i plazil. Bytost stála vedle něj a ponoukala ho, aby pokračoval, i když se jeho boj o přežití zdál neudržitelný. Pro její ohromnou empatii ji Sevigny považoval za ženu. Doprovázela ho přes údolí Deseti štítů do tábora, odkud s Whitmirem ten den ráno vyrazili. Jeho zranění byla natolik vážná, že mu trvalo skoro celý den, než urazil jedenapůl kilometrovou vzdálenost. Když Sevigny dorazil do tábora, nemohl kvůli zraněním zalézt do spacáku ani jíst, protože měl vyražené zuby a oteklou tvář. Bylo pozdní odpoledne a on si uvědomil, že za pár hodin přece jen zemře.

Po chvíli měl najednou dojem, že zaslechl nějaké hlasy, a zavolal o pomoc. Nikdo se neozval. Právě v té chvíli si uvědomil, že ta bytost zmizela. Poprvé od pádu laviny ho přemohl pocit osamělosti. Myslel, že má halucinace a že ta bytost ví, že umírá, a že to s ním vzdala. Ukázalo se ale, že to jsou lidé, běžkaři. Jeden z nich pak odjel pro pomoc a ještě tu noc pro Sevignyho přiletěl vrtulník. Ta bytost odešla, protože věděla, že je v bezpečí. Allan Derbyshire, jeden ze skupiny tří běžkařů, zaslechl slabé volání: "Pomoc! Strhla mě lavina." Když Derbyshire Sevignyho našel, hned mu bylo jasné, že je v kritickém stavu. Navzdory tomu však plně vnímal, když se ho ptal, co se stalo. O svém neviditelném společníkovi se však Sevigny nezmínil. Tim Auger z horské záchranné služby Národního parku Banff později v rozhovoru pro tisk řekl: "Sevigny měl dvojí štěstí: jednak že přežil ten pád v lavině a jednak že ho našli ti běžkaři, kteří se tam náhodou pohybovali." Sevignymu bylo však jasné, že měl ještě trochu víc štěstí.

Něco podobného zažila Stephanie Schwabeová, když vplula do podmořské jeskyně, jejíž vstup byl stěží širší než její ramena, a plavala hlouběji a dále do Doupěte mořské panny na jižní straně ostrova Grand Bahama. Pro čtyřicetiletou podmořskou výzkumnici, odbornými médii řazenou mezi nejlepší světové potápěče, to byl rutinní ponor. Až na to, že byla sama. Obvykle se potápěla se svým manželem, britským badatelem Robem Palmerem, který zahynul ten rok při potápění v Rudém moři. Schwabeová pokračovala v jejich nebezpečné práci, průzkumu bahamského podmořského jeskynního systému. Psal se konec srpna 1977 a geomikrobioložka Schwabeová se tam vybrala odebrat vzorky pro jiného vědce, jenž studoval písek ze Sahary, který vítr před staletími zavál přes Atlantik a který teď spočíval na dně Doupěte mořské panny.

Jakmile Schwabeová dosáhl dna jeskyně, strávila půl hodiny pečlivým sběrem vzorků červeného prachu. Když skončila, sbalila si nářadí a poprvé od okamžiku, kdy na to místo sestoupila, zvedla oči. V tu chvíli si uvědomila, že nevidí vodící lanko. Hledala ho, nejdříve klidně, pak se sílící nervozitou, ale nikde ho nenacházela. Vodící lanko je nesmírně důležité pro bezpečný návrat ze složitých jeskynních systémů. Je to doslova záchranné lano. Bez něj může potápěč rychle ztratit orientaci a bloudit v jeskynních, až mu dojde kyslík a on se udusí. Schwabeové se začala zmocňovat panika a okamžitě si uvědomila svou chybu. Při potápění s Palmerem na něj většinou spoléhala jako na průvodce; při tomto ponoru bezděky podlehla zažitému zvyku a ztratila lanko z dohledu. Palmer tam však nebyl, po svém boku ho už neměla několik měsíců; byla sama. Nejdříve ji popadl vztek na Roba, pak se zlobila na sebe a nakonec ji popadla hrozná deprese a stesk po Robovi. Byla připravena odejít z tohoto světa.

Pak, ve chvíli největšího vzteku a smutku, měla Schwabeová najednou pocit, že její zorné pole je nějak jasnější. Živě cítila přítomnost další bytosti vedle sebe. V duchu bezpečně věděla, že v jeskyni s ní ještě někdo je. Byla přesvědčená, že je to její zesnulý manžel. Slyšela jeho hlas, jak s ní duševně rozmlouvá. "Fajn, Steffi, uklidni se. Pamatuj, že ať už si věříš nebo nevěříš, že to dokážeš, máš pravdu." Tohle jí Palmer často opakoval, aby vyburcoval její vnitřní sílu. Od chvíle, kdy si všimla ztráty vodícího lanka, uplynulo patnáct minut. Čas se krátil. Když znovu vzhlédla, vrátila se jí rozhodnost a klid. Zdálo se jí, že zahlédla zablýsknutí bílého lanka. Zároveň měla pocit, jako by ta bytost zmizela a ona tak v jeskyni zůstala opět sama. Ještě jednou vzhlédla k místu, kde se podle ní zablesklo vodící lanko, a opravdu ho spatřila. Okamžitě podle něj vyrazila a po chvíli spatřila modrý vchod, jímž do jeskyně prosvítalo světlo.

Setkání Rona DiFrancesca v jižní věži Světového obchodního centra, Jamese Sevignyho na úpatí hory Deltaform a Stephanie Schwabeové v Doupěti mořské panny na ostrově Grand Bahama mohou znít jako kuriozity, jako neobvyklé přeludy myslí vystavených mimořádnému stresu. Ohromující je na těchto prožitcích však to, že v průběhu let se objevují znovu a znovu, nejen u lidí, kteří přežili teroristický útok z 11. září, u horolezců a potápěčů, ale též u polárníků, válečných zajatců, sólových mořeplavců, trosečníků, letců a astronautů. Všichni unikli z traumatických situací, a následně tak mohli vyprávět překvapivě podobné příběhy o zkušenostech s blízkou přítomností souputníka a pomocníka, jakési "mocné osoby". Zjevně existuje nějaký společný prožitek, který se vyskytuje u lidí vystavených extrémním situacím; a byť to vzhledem k drsným útrapám, které musejí podstoupit, zní zvláštně, jedná se o něco nádherného. Tento jev se nazývá faktor třetího člověka.

Vynikající horolezec Wilfrid Noyce posal v knize The Survived: A Study of the Will to Live, jak při namáhavém výstupu na Mount Everest přes Ženevskou ostruhu bez kyslíkové masky zažil "pocit duality": "Byl jsem mezi dvěma lidmi. Vrchní já zůstávalo klidné a neovlivněné snažením ztěžka oddychujícího dolního já." Podle Noyce však v některých případech tento jev zesiluje a "druhé já na sebe někdy bere podobu osoby". Stává se to znovu a znovu, vysoko v horách, na otevřeném moři, ve zmrzlých pustinách kolem obou pólů. Noyce to považoval za "druhé já". Existuje však celá řada jiných teorií. Některé tvrdí, že třetí člověk je důkazem existence andělů strážných. Další pak, že jde o halucinaci. Podle jiných je třetí člověk skutečný. Co se tedy vlastně stalo?

Uvedené příběhy představují pouze ty nejlepší. John Geiger jich však shromáždil mnohem více a všechny prezentoval formou on-line antologie na webové stránce The Third Man Factor. Ze všech těchto příkladů vycházejí zásadní vodítka - pět základních pravidel, která určují zjevení třetího člověka a propůjčují tomuto prožitku význam. Jsou to: patologie nudy, princip mnohočetných spouštěčů, vdovský efekt, faktor múz a síla spasitele. Spolu pak pomáhají osvětlit faktor třetího člověka. Ve své podstatě jsou však kauzální: nevysvětlují jeho původ ani odkud tato síla přichází. V průběhu doby vznikaly různé teorie, jež měly tento jev ozřejmit, a souběžně s nimi se vyskytují popisy hledání nějakého vysvětlení.

Tyto pokusy o pochopení představují samy o sobě záznam měnícího se lidského pojetí sama sebe. Začínají andělem strážným a pokračují vnímanou přítomností a stínovou osobou, čímž se zabývají další kapitoly této knihy. O tomto fenoménu teoretizovali kněží, poté psychologové a nakonec i neurologové; tendence je postup z vnějšku dovnitř, od Boha k mysli a mozku člověka. Třetí člověk představuje reálnou a mocnou sílu k přežití, a schopnost tuto sílu získat je možná nejvýznamnějším faktorem, jenž určuje, kdo uspěje proti zdánlivě nepřekonatelným okolnostem a kdo nikoli.

Biologové používají pro hranice, které pro člověka tvoří fyzický svět, termín "limitní fyziologie". V určitém definovatelném bodě, s měnícími se podmínkami, člověk už nemůže uspět, a v kritičtějším bodě už nemůže přežít. Jedná se o pravidlo založené na řadě vědeckých měření. Například zvýšení vnitřní teploty těla o pouhých pět stupňů Celsia způsobuje smrtelný úžeh, při teplotě minus padesát stupňů pod nulou pak holá kůže zmrzne během jediné minuty. "Stručně řečeno, jen vzácně jeden člověk přežije v extrémních podmínkách pouze díky tomu, že má silnější vůli žít než druhý, který zemře," napsal Claude Piantadosi ve studii The Biology of Human Survival.

A přesto se v těchto příbězích - v situacích, kdy se úspěch zdá být nemožný či smrt nevyhnutelná - něco stává. Uprostřed nervozity, strachu, krve, smutku, vyčerpání, mučení, izolovanosti a únavy se objeví natažená ruka - další existence, nabízející "transfúzi energie, povzbuzení a pudové moudrosti ze zdánlivě vyššího zdroje". Zjeví se jakási přítomnost, třetí člověk, který vás slovy legendárního italského horolezce Reinholda Messnera "vyvede ven z nemožného".

Zdroj: John Geiger, Faktor třetího člověka - Tajemství síly, které nás nutí přežít extrémní nebezpečí

Předchozí části: Kdo je ten třetí člověk? Anděl strážný? I, Kdo je ten třetí člověk? Anděl strážný? II


komentářů: 0         



Komentáře (0)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_