S tím, kdo mě miluje, není něco v pořádku

rubrika: Pel-mel


Spontánně jsem dospěl k závěru, že nastal čas, abych vás seznámil s další lekcí, kterak se uvést do neštěstí. Ta dnešní bude mít citově velmi zabarvený nádech, neboť se bude dotýkat něčeho tak neuchopitelného, čím bezesporu láska je. Kdo se v takovémto stavu zrovna nachází, tomu doporučuji, aby si tuto lekci přečetl v době, kdy se jeho partner či partnerka nenachází někde nablízku. Připraveni? Jdeme na to:

Lucifer


platonic_love.jpgUž Dostojevskij upozornil na to, že i biblické "Miluj bližního svého jako sebe sama" bychom měli chápat asi spíš úplně obráceně, v tom smyslu, že člověk může bližního milovat jen tehdy, když miluje sám sebe. Sice ne tak elegantně, ale o to pregnantněji, vyjádřil o několik desetiletí později stejnou myšlenku Marx (Groucho, ne Karel): "Ve snu by mě nenapadlo vstoupit do klubu, kde přijímají takové lidi, jako jsem já." Dáte-li si trochu práce a proniknete do hloubky tohoto aforismu, připravíte se na to, co následuje.

Být někým milován je v každém případě něco jako mystérium. Nedoporučuje se pátrat po tom, proč tomu tak je. V lepším případě na to druhý nedokáže nic říci; v horším uvede něco, co jste až dosud na sobě vůbec nepovažovali za šarmantní: třeba mateřské znaménko, které máte na levém rameni. Zase jedna ze situací, kdy mlčeti je zlato.

Teď už je snad jasnější, jaké poučení si z toho můžeme vzít. Nikdy nepřijímejte život s partnerem (i kdyby vám za to stokrát stál) jako něco samozřejmého, za co byste mu měli být vděční. Zamyslete se nad tím a ptejte se (samozřejmě ne jeho!), proč s vámi vlastně žije. Musí k tomu mít nějaké důvody, které před vámi tají!

Láska je paradox, s nímž se už marně potýkali větší géniové. Vezměme si jednu větu z Rousseauova dopisu Madame d'Houdetotové: "Stanete-li se mou, ztratím ve vás tu, kterou ctím, právě proto, že vás budu mít." Nerozumíte-li, přečtěte dvakrát. Zdá se, že Rousseau chtěl říci: Ten, kdo se mi oddá, není tím pádem hoden ztělesňovat moji lásku. Tento zdánlivě exaltovaný postoj je rozšířen v jedné všem známé zemi trochu na jih, kde vášniví nápadníci berou útokem své vyvolené v touze, aby jim dala - svou přízeň, ale jakmile k tomu dojde, pohrdnou jí, protože slušná žena by "to" přece nikdy neudělala. V té zemi se také říká - pochopitelně neoficiálně -, že všechny ženy jsou kurvy, kromě mé matky, ta byla světice. Je to jasné - s matkou se "to" pochopitelně nedělá.

Ve svém Bytí a nicotě nazývá Jean Paul Sartre lásku marným pokusem vlastnit svobodu jako svobodu. Říká o tom:

Na druhé straně ho však nemůže uspokojit ta vznešená forma svobody, která je svobodným a nevynuceným závazkem. Kdo by byl spokojen s tou láskou, která by vystupovala jako pouhá věrnost odpřísáhnutému slovu? Komu by stačilo, kdyby slyšel: "Miluji vás, poněvadž jsem se svobodně zavázala vás milovat a nechci porušit své slovo. Miluji vás z věrnosti vůči sobě samé!"

Čtenáři, kterého by více zajímaly tyto pozoruhodné a neřešitelné komplikace lásky (a mnoho dalších forem zdánlivě iracionálního chování), lze doporučit knihu norského filosofa Jona Elstera Odysseus a Sirény. Začátečníkům, kteří jen potřebují být nešťastní, by mohlo zatím stačit to, co zde bylo řečeno. Samozřejmě že ten, kdo je už pokročilý, se s tím nepokojí. Z celé této věci se dá totiž vytlouci mnohem větší kapitál, což zatím dokázal pouze Groucho Marx. To však předpokládá, že člověk sám sebe pokládá za nehodného lásky. Tím je okamžitě diskreditován každý, kdo ho má rád. Protože když miluje někoho, kdo si to nezaslouží, tak s ním nejspíš nebude něco v pořádku. Možná, že má nějaký charakterový defekt, třeba masochismus, neurotickou vazbu na kastrující matku, nebo je morbidně fascinován méněcenností. Řekněte, jestli se láska od takového člověka vůbec dá snášet? (K výběru nejpřiléhavější diagnózy je dobré znát něco z psychologie nebo projít aspoň zážitkovou skupinou.)

Tímto způsobem odhalíte hnusnou podlost jak v tom, kdo vás miluje, tak sami v sobě a v celé lásce. Co víc si můžete přát? Není snad lepší popis tohoto dilematu, než jak ho nabídl ve svých Uzlech Laing:

Nemám úctu k sobě - nemohu mít úctu k nikomu, kdo má úctu ke mně. Můžu mít úctu jedině k tomu, kdo ke mně nemá úctu.
Mám úctu k Honzovi, protože ke mně nemá úctu.
Pohrdám Petrem, protože mnou nepohrdá.
Jedině opovrženíhodná osoba může mít úctu k někomu tak opovrženíhodnému, jako jsem já.
Nemohu milovat někoho, kým pohrdám.
Poněvadž miluji Honzu, nemohu věřit tomu, že mě miluje.
Může to snad nějak dokázat?

Může se to zdát být absurdní, ale jen na první pohled. Komplikace, které takový postoj vyvolá, jsou už pak zcela jasné. Ale ani jejich jasnost nás nemůže zadržet. Jak říká Shakespeare v jednom ze svých sonetů:
"To všechno každý ví; leč nikdo nedovede
nevstoupit do ráje, který v to peklo vede."

Řečeno prakticky: Zamilujte se například do ženatého muže, kněze, filmového idolu, operní pěvkyně. V této beznadějné situaci vám nikdo nemůže vzít naději: nikdy nedorazíte do cíle. Zadruhé - budete ušetřeni rozčarování z toho, že by partner s vámi přece jen chtěl navázat vztah. Tím byste o něj okamžitě ztratili zájem.

Zdroj: Paul Watzlawick, Úvod do neštěstí.


komentářů: 5         



Komentáře (5)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_   

« strana 1 »

5
Honza (neregistrovaný) 24.09.2012, 21:47:39
do písmena opsáno z Watzlawickovy skvělé knížky..

4
EvaO (neregistrovaný) 26.02.2012, 11:13:10
V souvislosti s láskou mě jen tak při vaření napadla ještě jedna láska a to filmová. Nejsem příznivcem amerických filmů (i když jsou samozřejmě podle mě kvalitní výjimky). Ovšem v takovém "klasickém romantickém" NIKDY nesmí chybět dialog "miluji tě - já tebe taky". Jeho počet na jeden film je dán stupněm sladkosti příběhu. Uvedený dialog není vyloučen, ba naopak, v americkém filmu jakéhokoliv i jiného žánru. Není vyloučen ani ve filmech, které opravdu stojí za shlédnutí. Neodsuzuji tuto produkci šmahem, aby bylo jasno. Jako příklad uvedu třeba Divoká řeka (příběh "normální", ale ty skvělé záběry při sjíždění Divoké řeky), životopisný film Ray - skvělý, již někde dříve mnou zmiňovaný Titanic (J.Cameron), zde opět užasné zpracování, Zelená míle atd. Tak tolik před nedělním obědem.

Lucifer
3
Lucifer 26.02.2012, 01:45:22
EvoO, komentář byl smazán, na druhou stranu je však známo, že opakování je matka moudrosti ]Mrkající

2
EvaO (neregistrovaný) 26.02.2012, 01:28:02
Lucifere, prosím, vymaž mi ten komentář (2),nějakým omylem se to odeslalo 2x. Díky. (Jedenkrát ty moje rozumy úplně stačí).

1
EvaO (neregistrovaný) 26.02.2012, 01:22:54
Nabízí se otázka: co to vlastně láska je? Kolik má podob a případně kolik fázi? Předpokládám, že hovořime o vztahu partnerském. Proč mluvím o fázích ? Když se dva sbližují, říká se, že pracuje "chemie". Dvojice nevidí, neslyší, rozum je mimo a všechno je nej ... Ale "chemie" postupně slábne a přichází sestup z výšin do normálniho světa, kde není jen romantika. Každý den, každý problém i radost pak začnou skládat mozaiku, v níž je odpověď na otázku, proč jsme vlastně spolu, proč si máme vážit jeden druhého. Dokonce bych si troufla tvrdit, že "láska" postupem času přrůstá spíš v přátelství, které ztrácí onu počáteční zaslepenost a je schopno unést všechno, co život přináší mnohem lépe. Jít do vztahu s pocitem sebepodcěnování (nevážit si sama sebe) je cesta do pekel, protože u toho dotyčného se vyvine nezdravá závislost na partnerovi, která se stane balvanem jejich vztahu a obvykle to skončí rozchodem, nevěrou apod. Při všech těchto úvahách je nutno brát ještě v úvahu, v jaké životní situaci se dva seznamují. Mám na mysli, zda je o svobodné mladé jedince toužíci založit si rodinu a mít děti, nebo zda jde ópartnery, kteří už nějakym vztahem prošli ( a jaké si z toho odnesli zkušenosti), otázka "tvoje děti, moje děti, případně ještě naše společné děti, nebo zda jde o osoby starší, třeba ovdovělé atd. Abych to nějak ukončila a nenapsala elaborát delší než sám Lucifer. Téma láska, zamilovanost a partnerské vztahy je téma tak široké a vlastně nevyčerpatelné, že bylo stále o čem psát. Neocenitelné jsou i vlastni životní zkušenosti, to by se i pan doktor Plzák divil. Jenže ten už nám nic říci nemůže, už působí zcela mimo nás. Musime si to přebírat sami ...

«     1     »