Nenarozený

rubrika: Poetický koutek


(Unborn)

 

Lucifer


Narodil jsem se nejméně dvakrát. Podruhé se tak stalo již téměř před pěti lety v nemocnici na Vinohradech. Ve skutečnosti to ale muselo být vícekrát, alespoň někdy mám takový pocit. Jindy mě však přepadá pocit, že jsem se ještě vůbec nenarodil. Že mě to stále ještě čeká.

 

Pořád ještě spočívám v lůně své Matky, všude kolem naprostá tma… Tma tmoucí, ale láskyplné teplo a bezpečí… Pořád ještě nenacházím sílu, odhodlání, potřebu… prodrat se ke světlu, abych se mohl konečně narodit. Ten zvláštní pocit mi říká, že vše, co jsem dosud prožil, jsou pouze holografické obrazy a filmy toho, co mě tam venku, po narození, čeká, promítané do mé mysli, do mysli nenarozeného.

 

Víc vám k tomu neřeknu, a rovněž ani to, proč jsem do podtitulku vetknul anglicky znějící slovo Unborn. Nemusíte vědět všechno. Někdy mám totiž ještě jiný pocit: že nevím vůbec nic. Ale jenom na chvilku. Pocit, že vím všechno, jsem však ještě nikdy neměl, což je bezpochyby dobře. A proto ani vám tu cestu k vědění všeho neulehčím. Natožpak právě proto, že jsem stále ještě nenarozený.

 

 

Nenarozený

 

Jiří Orten

 

Pod krajem zurčení, pod vodou, kde je doma

se šijí skloněnou, kde šije a kde tká,

kde často počítá, co nebude a co má,

vlhkem a zimnicí se dívá na kvítka.

 

Protéká dálkami, spí a pak nespí zase,

snad se mu cosi zdá, v neklidu procitne

a sáhne po světle hvězdy, jež usmívá se

za noci nezřené, za noci blankytné.

 

Jak sladce povívá nekonečnými lány!

V těch hájích milostných, milencům na dosah

široce otevřen jak dopis rozepsaný,

kde slovo miluji rozhoupá misky vah,

 

jak sladce choulí se do sebe, do klubíčka!

Čeká (a neví to), kdo že jej rozmotá,

kdo že jej vyruší a dá mu lehká víčka

na chvíli kratičkou, na chvíli života.

 

A potom bude žít a potom umře zase

a vpředu, daleko, po druhé procitne

a sáhne po světle matky, jež usmívá se

za lásky nezřené, za lásky blankytné.

 

 

… někde v bleděmodrém oparu

má malá víla

usmívá se

a já se prodírám ke světlu

 

Přicházím…


komentářů: 2         



Komentáře (2)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_   

« strana 1 »

Stella
2
Stella 29.03.2015, 10:14:32
No, povedlo se mu to, Astro. Ten Luciferův pocit se překrývá s tím, co vyslovuje Orten tolikrát. Nedalo mi to a sáhla jsem po knížce.
Jak se touží vrátit zpátky a schovat se:
"Nežli se narodil, zaťukal do vajíčka a ono otevřelo se... A potom žil, žil velmi dlouho v té teplé kulaté, v té milované ústy, hrdlem... A jediný, kterýs ji viděl z opačné strany, strany křídel..
Překrásný hrobe maminčina těla..."

"Zakývej trochu víc a bude po kolébce.
Zatím se ještě houpá sem a tam.
Odveď mě daleko, odveď mě jako slepce.
Klopýtám.

Vykřiknu. Vzbudím se. Sám jako nikdy dříve.
Ach ano, přijde chvíle ta.
Rozkýváš kolébku, která se nerozkýve.
Jakýsi holoubek vesmírem odlétá."

Jenže odletěl ten holoubek, který odletět neměl. Ale předtím dostal od matky krásný dopis k narozeninám.

Matka ho v dopisech oslovuje Zlatý Jiříčku, on ji Má drahá maminko apod..
Přitom měl lásky, byl úplně normální. Jenom - vyslovoval a opětoval cit.

Dík, Lucifere, naladil jsi stálé cynické čtenářky naměkko.



astra2
1
astra2 29.03.2015, 09:47:59
Dobrý den. Asi budu nějaká přecitlivělá, Lucifere, ale tvoje dnešní psaní, doplněné Ortenem, mě dojalo. I slza spadla. Závidím té, která může číst tvoje dopisy....

«     1     »