Neviditelný čert

Přicházím s poslední básní. Není však ode mne, ale od Jiřího Ortena. Na tu mou si budete muset ještě počkat. Pokud budu psát něco posledního, bude to zřejmě báseň. Není však vyloučeno, že si to nebudu vůbec uvědomovat. Prostě ji napíšu na poslední list své kytky s pocitem, že zítra budu zase míti jinou. Napíšu ji na křídla kosmických motýlů, a jeden z nich pak těmi křídly mávne… A já už tu nebudu.

Lucifer

Poslední báseň

Jiří Orten

Dokola samá tma a nikdo nepřichází.

Náhle je vše jak před lety. A hle,

zase tak křivě dívám se a zase mne tak mrazí

mé srdce vyprahlé.

Rukama hlavu pochovám. Vzlyknu. Leč z mého hrdla

už výkřik nepřijde. Jen stín,

stín hlasu dávného jak louka mrazem ztvrdlá,

stín, s nímž se lopotím.

Přes kopec, přes řeku, přes trpká vřesoviště

dlouho se trmácel. A nyní ví,

do jakých katakomb zazdili jeho příště.

Jak touží dítě po broskvi,

jak touží, Bože, víš? jak touží duše po ní,

po něze nesmírné a prudce hasnoucí,

je vinen! — Vinen jsem za vůni, která voní,

za marnou touhu po otci,

za verše, ano, vím, za lásku, již jsem ztratil,

za stud a za ticho a za zem plnou běd,

za nebe, za Boha, jenž dny mé přísně zkrátil

v mrtvý ráj na pohled —

a přece! Věříš mi? A přece ještě kdesi,

hluboko v ranách svých,

shledávám písničky, jež jenom zima čte si

a ptám a ptám se jich!

05.10.2015, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 3