Byla neděle, venku se prý mě potloukat jakýsi Valentýn a dávat do kupy páry opačného pohlaví, a tak jsem to někdy odpoledne za velmi příjemného počasí vyrazil omrknout do centrální Prahy. Na výsledky Valentýnovy bohulibé činnosti jsem sice tu a tam narazil, na samotného Valentýna však ne, takže s nijakou ženštinou jsem do kupy dán nebyl. Naprázdno jsem se s příchodem večera navrátil do svého hájemství a pojal podezření, že začínám mít poetickou náladu. Tentokrát však ta potřeba nebyla introvertní, ale extrovertní. Zabrousil jsem tedy do jedné ze svých knihovniček, a to do oddělení s nejvyšším obsahem poezie. Rukama mi prošlo několik básníků, ale teprve když jsem narazil na jednoho z čelních představitelů beatnické generace, Gregoryho Corsa, nalezl jsem přesně to, co jsem po valentýnském nezdaru potřeboval. Jeho verše mi byly tak nějak povědomé. Je to už hodně dávno, když jsem se brouzdal poezií beatnické generace, takže si z ní už skoro nic nepamatuji. Po mnoha další léta jsem brouzdal jinými poetickými vodami, ale nejspíš z té beatnické doby muselo na mé duši něco ulpět. V básních Gregoryho Corsa jsem totiž spatřil jistou podobu sebe sama. Možná to ve mně ulpělo, možná jsem k tomu dospěl i bez toho popudu, možná obojí. To ale není důležité. Jako ukázku mého souznění předkládám tři básně ze sbírky Mokré moře, která v podobě českého překladu od Jana Zábrany z roku 1964 v sobě zahrnuje tři originální sbírky od Gregoryho Corsa:
Lucifer
Šílený jak
Dívám se, jak stloukají máslo z posledního mléka,
které jsem jim kdy dal.
Čekají, až umřu;
chtějí z mých kostí nadělat knoflíky.
Kde jsou mé sestry a bratři?
Tamten vysoký mnich, co přivazuje náklad na mého strýce,
má novou čepici.
A ten jeho přitroublý žák –
tu šálu jsem na něm ještě neviděl.
Chudák strýc, nechá si od nich dát na hřbet náklad.
Je tak smutný, tak unavený!
Rád bych věděl, co udělají s jeho kostmi.
A ten nádherný ocas!
Z toho nadělají spoustu tkaniček do bot.
To jsem jedl
V hrášku jsem viděl písmena MNICH vzhůru nohama
a vedle, v Strnulých očích Vína,
viděl jsem Olivu a Černovlásku.
Rozhodl jsem se, že povečeřím západ slunce.
Rozkrojil jsem hovězí mozeček a spatřil Vánoce
a své narozeniny, jak utíkají sněhem a drží se za ruku.
Řízl jsem hloub
a Vánoce zakrvácely talíř až po okraj
Obrátil jsem se k otci
a on mi snědl narozeniny.
Vypil jsem mléko a viděl jsem, jak se stromy předbíhají,
jak údolí závodí, které je hlubší,
a že žádná hora nemá šanci zůstat na místě.
Zákusek mi přinesly kostnaté prsty macechy.
Přál jsem si plivat z pusy hasičské stříkačky!
Ale dovnitř vběhl měsíční svit a sebral mi sušené švestky.
Báseň o panence
Milovaná panenka
zná bolest dětského sbohem.
Umírá navždy zahrabaná v dětské postýlce na půdě.
Barvy cukroví blednou
dlouhé kalhoty nás odvádějí jinam
a na dětských rukou začnou růst chlupy.
Okousané tužky, sponky na kolo, šestáky v našich kapsách,
kdepak teď jsou?
Dětské tělo je delší,
dlouhé jak země,
každý po něm přejde, někdo přejede v kolečkovém křesle,
dlouhá závistivá šílená cesta.
Sodovku a fíkové cukroví při tom vykucká.
15.02.2016, 00:00:00 Publikoval Luciferkomentářů: 21