Valentýn a Valentýnka

rubrika: Pohádky


Už jsme tady dlouho neměli pohádku, že? No dobře, jednu jsem nalezl ve svém starém rukávu. Napsal jsem ji čtrnáctého února roku 2005, tj. v den, kdy se slaví svatý Valentýn, což je svátek lásky. Dnes máme již téměř konec léta, to babí je nadohled a za ním se šourá podzim, zatímco Valentýna slavíme koncem zimy. Ta pohádka, ač stvořena na svatého Valentýna, je však nadčasová. Byla původně mnohem kratší, než jak jí teď předkládám. Trochu jsem ji poopravil a doplnil především tu střední delší část. Podstata snad zůstala zachována.

 

Lucifer


Bylo jednou jedno děvče, nebyla to však princezna, ale růže v rozpuku, a říkali jí Valentýnka.

 

Valentýnka bylo děvče k popukání. Vždy, když jí někdo udělal radost, pukala radostí, a když jí radost neudělal, pukala smíchy. Bylo to děvče v rozpuku štěstí. A to štěstí jí nikdo nemohl vzít. Nikdo nemohl utrhnout růži v rozpuku - a zkoušeli to mnozí. Mnozí si poranili svoje ego na ostnech její bezelstné radosti ze života.

 

A byl jednou jeden Valentýn, hoch neduživý, leč chytrý jako hejno opic. Valentýn byl neurotik. Ač dobrák od kosti, ať udělal, co udělal, vždycky všechny naštval. I sebe. Sebe neštvával ze všeho nejvíc. Ostatní se už dávno smáli, jen Valentýn se užíral tím, jak svojí moudrostí sypal hrách na stěnu bezelstné přírody.

 

Jednou se Valentýn dozvěděl o Valentýnce. O růži v rozpuku, která žila šťastně uprostřed lesů, luk a strání, v ulicích měst, v hospodách, na refýžích tramvají, v tunelech metra, na venkovské farmě, v moravském sklípku, jihočeském rybníku a žatecké chmelnici. Valentýn se rozhodl, že se konečně ožení.

 

A tak se Valentýn vydal na cestu dalekou, do vysokých hor, do hlubokých lesů, do přelidněných měst, do zapomenutých vísek, kde už dávno nikdo nežil, až na jednu babiznu, která ho chtěla upéct místo chleba, ale když ji naštval až k uzoufání, rozhodla se držet dietu, plavil se přes oceány, kde narazil na Sirény, které ho chtěly utopit na lžičce svého zpěvu, ale když je naštval až k uzoufání, tak se z nich staly nepějící ochechule, plahočil se pouštěmi, kde narazil na velblouda, a když se ho zeptal: „Kudy?“, tak mu ten velbloud odvětil „Vlez mi na hrb!“, což myslel samozřejmě obrazně, leč Valentýn to vykonal reálně, což velblouda tak naštvalo, že s ním uháněl k nejbližší oáze, kde ho v jednom krámku vyměnil za pytlík sena.

 

Valentýn si té cesty prostě užil až k uzoufání. Každého, koho potkal, naštval až k témuž, ale byl tím sáhodlouhým putováním za růži svého srdce v rozpuku natolik unavený, vyčerpaný a vyzmizíkovaný, že sebe už naštvat nedokázal. Doplahočil se k jakémusi stromu uprostřed voňavé louky, pod ten strom složil všechny své kosti a ostatní zbytky svého umolousaného těla, a usnul spánkem spravedlivých neurotiků.

 

Ta voňavá louka se shodou okolností, které se v každé pohádce objevují zcela zákonitě, nacházela na jedné venkovské farmě strýčka Valentýnky, která se tam tou samou shodou okolností nacházela zrovna také. Valentýnka se tam právě ukrývala před všemi těmi ostny opíchanými davy egoisticky samolibých plenitelů zahrad všech růží v rozpuku.

 

Když se Valentýnka ráno probudila, radostně si zazpívala se všemi ptáčky, kteří se slétli k jejímu oknu vždy otevřenému dokořán, dala strýčkovi pusu na čelíčko, pohladila jeho pejska, kočičku, kravičku a bujného oře, na něhož nasedla a vyrazila ke svému nejmilejšímu stromu uprostřed té nejvoňavější louky, kousek za strýčkovým stavením.

 

Když Valentýnka dorazila ke svému stromu, tak s údivem zjistila, že se pod ním válí jakýsi pobuda a ke všemu ještě řeže jako pila. Valentýnku to tak rozesmálo, že její rozpuk nabyl ještě větších rozměrů a strom i celá louka rozkvetla těmi nejrůžovějšími květy.

 

Valentýn se probudil, něco nejdříve zachrochtal, pak si promnul oči, jež pak vytřeštil na tu podivnou osobu na zvířeti, které se podobalo všemu možnému, jenom ne koni. „Co je zase tohle?“, zamručel svým chraplavě neurotickým hlasem. „Tohle jsem já, a to pode mnou je můj oř“, odvětila mu s něžným citem Valentýnka a všechny růžové květy kolem souhlasně zakývaly hlavičkami. „Dobře, ten oř…, radši ho nebudu komentovat, ale to tvoje já znamená co?“, zabrumlal Valentýn. „No přeci já, Valentýnka,“ zašveholila Valentýnka svým zvonivým hláskem.

 

Valentýn se kompletně probudil, neuróza se mu z hlavy vypařila jako pára z hrnce, okamžitě se vzmužil, urovnal své šaty a poklekl. „Valentýnko, už mnoho let bloumám po celém, celičkém světě, a to jenom proto, abych tě nalezl a vzal si tě za ženu,“ načež mu dokonce skápla z jednoho oka i slza. Valentýnka pukala radostí i smíchy, ale nakonec se uklidnila, podrobně si Valentýna prohlédla a vážným hlasem pravila: „Inu, Valentýne, jestli jsi dokázal přes všechny své neurotické potíže vedoucí k naštvání všech kolem sebe překonat tu nebetyčnou cestu, abys mě nalezl, pak mi nezbývá, ty jeden zakamuflovaný dobráku od kosti, tvoji nabídku přijmout,“ a opět se rozesmála a rozpukala, že všechny ty růžové květy kolem se proměnily ve svatební věnec.  

 

Byla svatba veliká, Valentýn a Valentýnka, tisíce střepů zrcadel, pavoučí sítě babího léta a blesky svatební noci.

 

A pak spolu nasedli do poháru červeného vína a odletěli do Vesmíru, kde komety dávají dobrou noc.

 


komentářů: 5         



Komentáře (5)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_   

« strana 1 »

Stella
5
Stella 11.09.2013, 20:16:15
Dobrý večer,

Astro, pohádky - to je vůbec něco...pokud je člověk začne rozebírat. Jestli Andersen a Grimmové zamýšleli původně svá vyprávění pro děti (pokud vím, často ne), tak se tím dá vysvětlit, kam a proč Evropa kráčela.
Nejděsivější pohádky,které jsem kdy četla, byly ale srbské a pobaltské - zřejmě je to dojem získaný tím, co vydavatelé vybrali? Nevím.
Smolíček - ony ho dávají do korýtka a nesou do pece, že? To je teprve to"půvabné ".
Ale Diamantová sekera - taková krásná čeština! Příběhy také. Na víc si nevzpomenu.

U Lucifera jde skoro vždycky o absurdní hledání druhého, absurdní cestou. Tady mi chybí, jestli Valentýnek také obíhal chladicí věže jaderných elektráren,jestli běžel přes řepková pole, odpalovací rampy - ale všechno asi nestihl.Jinak je ten výčet moc pěkný.

Astra
4
Astra * 11.09.2013, 12:58:06
Dvojice...to je přeci základ státu, Stello. Takže v pohádkách, že aby byly výchovné, dvojice být musí, aby dětičky získaly správnou představu. Potom ovšem existují pohádky poněkud méně edukační - taková Sněhurka? Sedm mužíčků...no, to už je napováženou. I o Červené Karkulce se dá v tomto ohledu pochybovat. A co Smolíček pacholíček? To už je skoro zvěrstvo. A Sedm havranů. Kdo ví, kde ty Ptáky EAP klofnul. Můžeš pokračovat.... Mrkající S vyplazeným jazykem

Stella
3
Stella 11.09.2013, 08:34:57
No vidíš, Astro, já jsem nechtěla psát \"půvabná\".
Ona je ta Múza někdy taková lehkonohá, přes kamení skáče.
Všimla sis, že snad vždycky je v těch pohádkách pár - dvojice?

Astra
2
Astra * 10.09.2013, 13:18:04
Tahleta Valentýnka se sice trochu vymyká vybroušeným pohádkám předchozím, nicméně má svůj nový půvab. Zejména mě okouzlilo, jak Valentýnka roztomile přijala žádost o ruku Smějící se S vyplazeným jazykem

Stella
1
Stella 10.09.2013, 10:34:35
Pozoruhodné, pozoruhodné, smíchotvorné, nečekané asociace - platí i pro odkazy... Zajímavé jsou nejen ty starší verše, ale také ten kus osobního zrcadla v pohádkách - ať člověk chce, nebo nechce.
Ta říkanka Abraka dabraka ... také nebyla k zahození! Úžasný

«     1     »