Neviditelný čert

V neděli bylo tak krásné počasí, že jsem se rozhodl k potulce Českým krasem, o níž jsem již předem zasněně přemýšlel. A stejně tak jsem zde nastínil, že pokud se k tomu přes veškerou mnou otřásající lenivost skutečně odhodlám, předložím potulnou zprávu. Ano! Odhodlal jsem se. Ne! Zatím nic předkládat nebudu. Musí to ve mně dozrát. A pokud nedozraje, tak… Nic! Den poté však ve mně zcela nečekaně (anebo v důsledku jakési surrealistické či dadaistické příchutě potulky čekaně?) vykrystalizoval Christian Morgenstern (ne poprvé, viz Skřítkové či Letní (kontra)punkce) – a jeho poněkud „švihlé“ básně. Morgenstern znamená v němčině Jitřenka, Světlonoš, a tím pádem i Lucifer. Jak úžasně se ty dvě rovnoběžky náhle sešly. Potřebovaly k tomu jen tyčkový plot bez mezer a půlnoční myš.

Morgenstern je považován za zakladatele takzvané „nesmyslné poezie“. Ona je ve skutečnosti smyslná – tedy ta pravá, ne její mechanické napodobeniny – jen je třeba její smyslnost hledat někde úplně jinde než u „smyslné poezie“. Ne každý je toho schopen. Jen opravdoví „šílenci“.

Na konci čtyř kousků z Morgensternova poetického repertoáru si můžete vychutnat jeho samotný zjev. Šílenost v jeho očích je nepřehlédnutelná – stejně jako i (její) nesmírně ukotvená soustředěnost.

Lucifer

Dvě rovnoběžky

Dvě přímky, společnice,

šly v nekonečný bod.

Duše rovné jak svíce

a prvotřídní rod.

Rozdělit nechtěly se

k blažené smrti až:

Tím obě pyšnily se,

toť opora i stráž!

Když putovaly celých

světelných deset let,

přestal pár osamělý

pozemsky vnímat svět.

Veta je po potuše,

zda rovnoběžky jsou.

Pluly jen jak dvě duše

zářivou samotou.

Věčná zář se v ně vlila,

sešly se, zmizely –

Věčnost je pohltila

jako dva anděly.

Tyčkový plot

Byl jeden plot, stál opuštěn,

skrz tyčky bylo vidět ven.

Architekt, který odhad měl,

když v podvečer tu osaměl,

mezery tyčkám vzal a šel

a velký dům z nich vystavěl.

Plot přitom stál jak hloupý strýc,

kolem tyček už neměl nic.

Prázdným vzhledem se sprostý zdál.

Proto jej senát zrušit dal.

Architekt tomu bylo hej,

plách v Es Es Er či Jú Es Ej.

Ne!

Bouře vzdych?

Červa smích?

Víří

výři

na věžích?

Ne!

Je to jen od oprátky

vratký

konec, který vzlyká,

jak když v cval

štvaná v dál

herka, kterou žáha pálí,

po nejbližší studni syká

(jež je možná ještě v dáli).

Půlnoční myš

Když k půlnoci dům nebes jest

bez měsíce i beze hvězd,

dvanáctkrát běží jím v svou skrýš

půlnoční myš.

Píská si malou tlamičkou –

ve snách pekelné herky řvou…

Svůj úkol však tím spíš

půlnoční myš.

Její pán, velký bílý duch,

právě té noci změnil vzduch.

Je mu hej! Dům střeží, jak víš,

půlnoční myš.

05.04.2016, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 3