.:: Neviditelný čert ::.

Aviatica

rubrika: Povídání

Je tady druhá jarní neděle, počasí se má dotýkat téměř letních hvězd, a tak jsem si naplánoval vydat se na vydatně dimenzovaný jarní výlet. Inspirovala mě k tomu 27mého března vypuštěna upoutávka Svatý Jan: krásný kultovní výlet kousek od Prahy. Svatého Jana pod Skalou jsem již navštívil nejméně dvakrát. Nikdy jsem však ještě nebyl v Srbsku a nepěl u Bubovických vodopádů. Ve chvíli, když tohle píšu, nemohu zaručit, že se mi ten první a ke všemu ještě kultovní výlet vydaří realizovat. Pokud ne, budu průběžně skotačit zde; pokud ano, nebudu zde povětšinu dne přítomen, jelikož budu skotačit u Bubovických vodopádů. V druhém případě zde o tomto výletu podám někdy příští týden zprávu. Dnes vám podávám krátkou rekapitulaci své první jarní skromně dimenzované procházky, která se uskutečnila minulou neděli, tedy 27mého března.

Lucifer

Na dolním okraji Jinonic směrem k Radlicím se nachází prostor, jenž byl okupován továrnou „Waltrovka“ (viz Vavřinecká (téměř hororová)). Už za minulého režimu a obzvláště po jeho pádu se celá oblast proměnila v čím dál tím zdevastovanější pustinu. Jinonice a celou Prahu 13 spojovaly s Radlicemi, Smíchovem a zbytkem Prahy tímto směrem v podstatě jenom dvě ulice – Peroutkova a Radlická (svým způsobem vlastně i Jinonická). V nedávné době nastal konečně čas změny. Vzniká zde nová pražská čtvrť – Waltrovka.

Tento proces vyplnění zchátralé pustiny novou pražskou čtvrtí už nějaký čas s neutuchajícím zájmem sleduji. První jarní neděli jsem se rozhodl vykonat další průzkumnou výpravu, jejíž následné prodloužení do centra Prahy pěšky, ale částečně i metrem či tramvají, jsem viděl dost mlhavě a sázel jsem na aktuální podněty.

Počátek byl pěšmo, a když jsem procházel starým a malým jinonickým sídlištěm, spatřil jsem takový ministromeček bohatě opentlený nádhernými růžovými květy. Zřejmě nějaká exotická dřevina patrně ze subtropických krajů, kde si zvykla kvést tak brzy na jaře. Neváhal jsem a svým minifotoaparátem značky Olympus sejmul její otisk (viz miniobrázek vlevo, jehož maxiverzi spatříte, když si na něj kliknete, což platí i pro další dva obrázky).

Fotografické sejmutí otisku toho bujaře rozkvetlého stromečku mě napadlo, až když jsem kolem něj prošel. Takže jsem se otočil zpět, zkoumavě si ho prohlédl a vykonal ono dílo. Pak jsem se otočil zase zpět ve směru poutě a okamžitě jsem zaznamenal dvě ke mně kráčející ženy mladšího středního věku. Byly oděny do tlustých kabátů, kolem krku omotané zimní šály, na nohou kozačky atd. Jakoby se znenadání prostoročasově přesunuly ze severovýchodní Sibiře, která se zrovna nachází uprostřed zimy. Napadalo mě, že je upozorním, že jim chybí ještě rukavice; ale než jsem tuto pragmatickou poznámku vypustil z úst, všiml jsem si, že jedna z nich si už je navlékala. Pokračoval jsem tedy mlčky dál.

Netrvalo dlouho a dorazil jsem do většího a mladšího jinonického sídliště, na jehož konci jsem si z vyvýšeniny již po několikáté sejmul otisk pohledu směrem do vnitřní Prahy (viz obrázek vlevo). Uprostřed sejmuté fotografie je vidět jediná pozůstalá budova Waltrovky, vpravo v dálce se tyčí žižkovská věž, ještě více vpravo je Aviatica a vlevo za budovou rozestavěný bytový komplex čtvrti Waltrovka. Tento snímek můžete srovnat se zhruba stejným, ale sejmutým před necelým rokem. Najdete ho v tehdejším povídání: Jak jsem potkal včelu, čmeláka a vosu (obr. 8). Všimněte si, jak se místo stromů začíná tyčit nová zástavba.

Aviatica je poměrně mohutná administrativní budova (Business Center) oválného půdorysu. Na dalším obrázku vlevo vidíte vpravo vchod do jejího atria a vlevo rozestavěné budovy nové pražské čtvrti. V Aviatice už sídlí celá řada firem, přízemí okupuje několik obchodů, ale jinak je tam zatím velmi skromný lidský provoz. To se však bezpochyby změní, až celá ta čtvrť definitivně obživne. Alespoň tak doufám, jelikož pak už mé pěší procházky tímto směrem do centra Prahy nebudou muset překonávat zuboženou pustinu.

Moje průzkumná výprava do oblasti Waltrovky byla de facto u konce. Zbývala už jen jakási procházková nadstavba. Pokračoval jsem pěšky na stanici metra Radlická, kde jsem však nenastoupil do metra, ale do tramvaje, s jejíž pomocí jsem se dopravil na Anděl. Hned první, na co jsem tam narazil, byly dvě velmi mladé slečny v lehkém téměř letním oděvu. Ještě lehčím než byl můj, jelikož jsem měl pod košilí s krátkým rukávem tričko a na nohou poměrně dost dimenzované džíny, nicméně k tomu sandály. Po krátce roztomilém rozhovoru o tom, jak je dnes krásný a teplý jarní den a že někteří (a proč) to sabotují oblečením ze severovýchodní Sibiře uprostřed zimy (čemuž jsme se všichni tři upřímně zasmáli), jsem ty dvě téměř letní holky opustil a ještě chvíli se zcela náhodným způsobem poflakoval po Praze.