.:: Neviditelný čert ::.

Procházka růžovým sadem

rubrika: Poetický koutek

Toulám se, toulám, a hledám, co jsem kdysi ztratil. Možná to naleznu, možná ne. Objevím třeba něco úplně jiného, co bude ještě příznačnější. Nevzdávám se. Nikdy jsem neházel flintu do žita. Možná už jenom proto, že žádnou nenosím. Bývám ozbrojen pouze sebou samým. Procházím růžovým sadem a pod každým kamenem nacházím svoje lásky. Ty kameny však už nikdy nezvednu. Nejsem kameník, ale sadař. Vždycky se najde místo, kde mohu zasadit novou růži. A vyšlechtit ji. Až k jejímu zániku.

Lucifer

Toulám se, toulám, se zrakem sklopeným do nebes. Andělé zrovna mají svačinovou přestávku. V podzemí, tam nahoře, vyvěrají prameny tekoucích vod, které vnímám s deštníkem obouručně. Když prší zlaté rybky, spouštím stěrače.

Marně se pídím po podstatě lásky, uprostřed růžového sadu. Prodírám se trním. Každé ženě kynu z Titaniku. A ona také kyne. Nevzlyká, usmívá se: Ty také toužíš po kráse? Dnes už mají vyprodáno.

Na Svatém kopečku u Olomouce tančí divoženky. V zahrádce restaurace poblíž kostela snímám z číše vína svoje hříchy. Ta paní proti mně už asi zapomněla na všechny ty krásné okamžiky. Jen bílá myš se motá kolem mých nohou a čumáčkem očichává můj obnažený kotník.

Rád se procházím růžovým sadem v zimě. Všechny růže jsou z ledu. Místo jazyku mám rampouch. Místo nohou sáňky. Jedu z kopce, kolem šumí sněhové vločky. Tiše zpívám. Na přejezdu pro vlaky jsou spuštěné šraňky.

Když se ráno probudím, za zpěvu nočního kozodoje, v temné místnosti bez růží a trnů, vzpomínám na ty sáňky. Andělé mají snídani a jejich šéf tam nahoře i dole luští křížovku. Užovka na pět písmen: Zmije. Jedovatá? Ne! Hladí mě pírkem své nekonečné moudrosti. Světlo ke mně doklopýtalo a holubi vzlétli zobat drahokamy noci.

Toulám se, toulám, už nic nehledám.

Přece jenom něco ještě. Kde je ten deštník z deště? A kde je ta víla, která mě našla, když jsem spal na růžích?

Vstávej holka…