Neviditelný čert

Nostalgie je emocionální stav charakterizovaný steskem po minulosti, domově či zašlých časech. Jde o silnou vzpomínku na minulé události, místa či lidi, která přináší kombinaci radosti z hezkých vzpomínek a bolesti z jejich nedosažitelnosti. Nostalgie často slouží jako obranný mechanismus pro zvládání náročné současnosti.

Lucifer

Občas se mi stane, že propadnu nostalgii. Jsou vzpomínky, kterých se nedokážu zbavit. To je v pořádku. V pořádku není se v těch vzpomínkách utopit. Nemá smysl neustále si sypat na hlavu popel za vše, co jsem špatně udělal a ignorovat to dobré. A už vůbec nemá smysl to používat jako obranný mechanismus vůči čemukoli současnému. Smysl má si z toho vzít, co má smysl.

Nedávno jsem si vzpomněl na báseň, se kterou mě kdysi seznámila moje žena, která odešla na věčnost v květnu 2012. Báseň se jmenuje Přijde smrt a bude mít tvé oči. Napsal ji iCesare Pavese, italský básník, romanopisec, literární kritik a překladatel. Po nástupu fašismu se pohyboval v protifašistickém kruhu „Giustizia e Libertà“, který byl v roce 1935 po udání Dina Segreho rozprášen a Cesare Pavese byl vyhoštěn do jihoitalské Kalábrie. Po válce vstoupil do Italské komunistické strany, pracoval ve stranickém časopise l'Unità; v této době často navštěvoval rodnou oblast Langhe, kde nalezl útěchu. Přesto ho frustrace z lásky (miloval americkou herečku Constance Dowlingovou, ta ho však odmítla) a politická deziluze dohnala k sebevraždě; 27. srpna 1950 se předávkoval barbituráty.

Nejsem Cesare Pavese. Do komunistické strany jsem nevstoupil. Rozumím však, proč tak učinil. Dalo by se říct, že jsem se několikrát ocitl v podobné situaci, ale o sebevraždě jsem nikdy neuvažoval. Cesare Pavese zřejmě došel k závěru, že nic jiného nemá smysl.

Přijde smrt a bude mít tvé oči,

ta smrt, která nás doprovází,

od rána do večera, bezesná,

hluchá jak stará výčitka

či nesmyslná neřest. A tvé oči

budou jen prázdným,

smlčeným výkřikem, tichem.

Tak je vídáš každé ráno,

když sama nad sebou se skloníš

v zrcadle. Naděje sladká,

onoho dne i my budeme vědět,

že jsi život a že jsi nic.

Pro každého má smrt pohled.

Přijde smrt a bude mít tvé oči.

Bude to jako zlozvyku si odnavykat,

jako v zrcadle zřít

vynořující se mrtvou tvář,

jako naslouchat rtům semknutým.

Do jícnu sestoupíme němí.

Nostalgie (z řec. nostos, stesk po domově, a algos, bolest) je původně chorobný stesk po domově, v současnosti obvykle stesk po něčem minulém, zašlém, ztraceném.

Když lidé mluví o starých dobrých časech, říkám lidem: ‚Není to stará doba, to ty jsi starý. Nesnáším staré dobré časy. Důležité je, že dnes je to dobré“ – Karl Lagerfeld.

Někde hluboko v mé knihovně, hluboko v mém podvědomí, zkrátka někde tam, kde lišky dávají dobrou noc, je název knížky od Karla Houby: Dobrou noc, anděli. Kdo je tím andělem a kdo jsem já, ví Bůh, anebo aspoň kterákoli jiná reinkarnace přicházející ke mně ve snu. Když spím. Když jsem nehybný. Když jakoby nejsem. Když se ráno probudím, tak první, co řeknu semknutými ústy, je: dobrou noc, anděli.

Dobré ráno, anděli. Venku je tak krásně, že až srdci se chce zastavit na jednu malou v cukrárně U větrníku. Snídám u viaduktu, kde spí malí poslové jitra, jež bych rozhodně nechtěl probudit, ale na jazyku mám takovou chuť.

Dobrou noc, anděli. Až se probudíš, povím ti, kam jsem schoval tvoje křídla. Povím ti pohádku o neskutečně krásné zemi, kde lišky dávají dobrou noc a andělé dobré ráno. Povím ti vše, co jinému bych nepověděl. Ale až se probudíš.

Až se probudíš, nenajdeš mě. A ten dopis, který jsem ti napsal, když jsem tady byl a ty jsi spala, bude začínat větou: Dobrou noc, Jiřino.

14.04.2026, 09:17:45   Publikoval Luciferkomentářů: 0