Setkání hvězdných milenců

rubrika: Pohádky


Vracím se ke sbírce japonských pohádek od W. E. Griffise, kterou jsem tady načal v podobě Vůně a cinkání. Dnešní je v tomto spisku zařazena hned jako první a má v sobě nejen cituplné romantické klenutí, ale skrývá se v ní i hodně moudrosti. Stačí se jen trochu zamyslet a neutonout v Nebeské (hvězdné) řece. Nachází se v ní i jedno zajímavé podobenství o kapce vody navíc, které bylo svým způsobem použito ve filmu Akce Bororo („Kapka vody navíc a Bororo už ne život, Bororo pak nic.“). Na závěr jsem připojil jednu skladbičku od Beatles, která vám může připadat k tématu pohádky poněkud nepřístojná. Moje asociace se však někdy potulují způsobem, jenž vám může připadat nepřístojný, ale když se trochu zamyslíte, možná mou hvězdnou řeku překročíte.

 

Lucifer


Jedním z nejvýznamnějších dní starého japonského kalendáře byl sedmý červenec nebo, jak jej nazývají Japonci, „sedmý den sedmého měsíce“. Býval to vždycky rumělkový den v kalendáři, na který se každé dítě těšilo s jiskřičkami v očích, tleskalo a odpočítávalo na prstech, jak se svátek s každým večerem přibližoval. V domácnostech se se připravovaly všemožné druhy ovocných a zeleninových pochutin a pekly se koláče. Kluci trhali bambusové stonky a na jejich větvičky rozvěšovali stužky veselých barev, cinkající zvonečky a dlouhé papírové fábory popsané básničkami. Matky toho večera doufaly, že se jim dostane bohatství, štěstí, hodných dětí a moudrosti. Mladé slečny si přály naučit se hezky vyšívat. Avšak vysloveno mohlo být jen jedno přání za rok. Pokud toho tedy někdo chtěl více – zdraví, bohatství, umět vyšívat, moudrost a podobně – musel si počkat několik let, než se mu to všechno mohlo splnit.

 

Nežádoucí bylo v ten den především deštivé počasí. Za dobré znamení se považovalo, když si pavouček upředl síť nad melounem nebo když utkal kulatou pavučinu v hranaté bedně.

 

A důvodem všech velkých příprav bylo to, že sedmého července překonávají hvězda Pastýře a hvězda Přadleny Mléčnou dráhu, aby se setkaly. My těmto hvězdám říkáme Altair a Vega. Tyto hvězdy, zářící vysoko nad námi, jsou chlapec s volkem a dívka s člunkem, o kterých vypráví následující příběh:

 

Na březích Stříbrné řeky (které my říkáme Mléčná dráha) žila kdysi půvabná dívka, dcera slunce. Jmenovala se Šokudžo. Nedbala o hry a zábavu jako její společnice a protože nebyla marnivá, nosila jen nejprostší šat. Byla velmi pilná a šila oblečení pro druhé. Vskutku pracovala tolik, že se jí říkalo princezna Tkadlena nebo princezna Přadlena.

 

Sluneční král si povšiml dceřiny uzavřené povahy a s ní spojených zvyků a různě se pokoušel přimět ji, aby si více užívala života. Nakonec si usmyslel, že ji provdá. A protože svatby v hvězdné zemi většinou domlouvají rodiče, a ne láskou pobláznění mladíci a dívky, sjednal sňatek, aniž se s dcerou poradil. Tím mladým mužem, jemuž sluneční král přislíbil ruku své dcery, byl Kindžin, jenž choval stádo krav nedaleko nebeské říčky. Vždycky byl králi dobrým sousedem, žili oba na stejném břehu řeky a otec doufal, že získá dobrého zetě a zároveň polepší dceru v její povaze a zvycích.

 

Jakmile se ale z dívky stala vdaná žena, její zvyky a povaha se změnily k horšímu a její otec tak měl na svědomí mrzutý případ tadašiku sukuru („příliš mnoho dobroty“). Z dcery se sice stala žena veselá a plná života, ale na tkalcovský stav a jehlu úplně zapomněla. Celé dny a noci si jen hrála a lelkovala a ani pošetilý milenec nemohl být tak poblázněný jako ona.

 

Slunečního krále to všechno velice zlobilo, a protože byl přesvědčen, že za všechno může právě dceřin manžel, rozhodl se pár rozdělit. Přikázal tedy manželovi, aby se odstěhoval na druhý břeh hvězdné řeky, a pravil, že od tohoto okamžiku se smí se svou ženou setkávat pouze jednou v roce, a to sedmé noci sedmého měsíce. Aby utvořil most přes hvězdný proud, přivolal sluneční král obrovské hejno strak, které na jeho příkaz všechny naráz vzlétly, vytvořily most a nesly mladého muže na křídlech a hřbetech, jako by měl pevnou půdu pod nohama. A tak dal milující manžel své štkající ženě sbohem a překročil zkormouceně Nebeskou řeku. Jakmile se dotkl nohou protějšího břehu, všechny straky uletěly a nebem se rozeznělo jejich štěbetání. Štkající žena a milující manžel zůstali dlouho stát a toužebně hleděli jeden na druhého. Pak se rozloučili, on si odvedl svého volka a ona se znovu vrátila k hodinám poctivé práce s člunkem. Tak tedy ubíhal jejich čas a sluneční král se mohl znovu radovat z dceřiny píle.

 

Když však padla noc a rozsvítily se nebeské lampy, přicházeli milenci k hvězdné řece, postávali u ní a toužebně hleděli jeden na druhého v očekávání sedmé noci sedmého měsíce.

 

Nakonec se ten den přiblížil a milující žena už se obávala jen jedné věci. Pokaždé, když na to pomyslela, srdce se jí rozbušilo jako na poplach. Co kdyby začalo pršet? Nebeská řeka je totiž vždycky plná až po okraj a každá kapka navíc by mohla způsobit takovou záplavu, že by strhla i ptačí most.

 

Nespadla však ani kapka. Přišel sedmý měsíc a sedmá noc a obloha byla jako vymetená. Hejna strak se radostně slétla a utvořila cestu pro útlé nožky mladé dámy. Rozechvělá štěstím, se srdcem třepetajícím se víc než most z křídel, přešla Nebeskou řeku a padla svému muži do náruče. Tak to dělávala každý rok. Milující manžel stával na svém břehu řeky, a pokud právě náhodou nepršelo, jeho žena k němu přicházela po stračím mostě. A proto si lidé každý rok přejí jasnou oblohu a veselý svátek slaví jak staří, tak mladí.

 

Zdroj: William Elliot Griffis – Japonské pohádky

 


komentářů: 2         



Komentáře (2)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_   

« strana 1 »

Axina
2 Oprava
Axina 15.09.2015, 15:38:26
... po mostu ze strak ...
(já věděla, že to byli nějací ptáci od "s")

Axina
1
Axina * 15.09.2015, 10:59:58
No, mně se Sluneční král jeví jako pěkný darebák. Hlavně macho, řeklo by se dnešním slovníkem.
Měl půvabnou dceru, která nebyla marnivá, byla pilná, šila oblečení pro druhé. A místo, aby byl za to osudu vděčný a případně ji otcovsky trochu popostrčil k tomu, aby si našla muže (monarchové v evropských pohádkách za tím účelem pořádali plesy, aby měl potomek větší výběr, vzpomeňte na Popelku, i když tam šlo o královského synka), tak jí ho rovnou vybral, dcera do toho neměla co mluvit.
Pak se stal menší zázrak. Volba byla šťastná (nebo dcerka byla celkem nenáročná). S Kindžinem, chovatelem stáda krav, se tatík trefil. Princezna se rozradostnila. Stala se z ní veselá žena plná života, akorát už neměla zájem o tkalcovský stav. Ideální podmínky pro zapracování na potomstvu. Ovšem Sluneční král zase nebyl spokojen. Místo aby se těšil na vnoučata, rozzlobil se na zetě a vykázal ho na druhý břeh řeky. Pravděpodobnost pokračování královského rodu se tak začala limitně blížit nule. Na setkání manželů byl vyhrazen jeden jediný den v roce!
A Kindžin byl také pěkné ťululum. Místo, aby koukal několikrát do týdne přeplout řeku za manželkou, postával na druhé straně, toužebně hleděl a čekal na 7. července, až manželka (!) za předpokladu, že nebude pršet, za ním překlopýtá po mostu ze sojek...
Z celé pohádky plyne ponaučení: Lidi, život je krátký. Užijte si ho. Neničte ho sobě ani druhým. A nechtějte mít pořád všechno pod kontrolou Usmívající se

«     1     »