Vůně a cinkání

rubrika: Povídání


Koncem pracovního týdne jsem zažil zvláštní japonskou synchronicitu.

 

Lucifer


Ve čtvrtek pozdě večer jsem urychleně opouštěl své pracoviště nemaje žádný zájem stavit se v kavárenské vinárně Satori. Brixen je totiž nadohled a moje příprava začíná nabírat zpoždění. V podchodu ke vstupu do metra však číhal můj nedávno nový kamarád made in Japan. Nepodařilo se mi kolem něho neviditelně protáhnout. Už jsem byl od něj pár metrů, když na mě zakřičel mé jméno, což jsem nemohl ignorovat. Skončili jsme ve vinárenské kavárně Satori, já jsem tentokrát pil pivo a on víno, a vesele jsme si povídali. Ukázal jsem mu vytisknutý podklad pro můj konferenční příspěvek a udělal takovou malou přednášku, o čem to je. Hiro, tak ho oslovuji, si ty dva sepnuté listy textového podkladu vzal a ponořil se do nich. Když jsme se rozloučili na Florenci, zjistil jsem, že ten podklad nemám. Napadlo mě, že jsem ho nechal na stole v Satori. V pátek dopoledne jsem se tam stavil, ale obsluha mi řekla, že nic takového nenašla. A tak mě napadlo, že mi ho šlohnul Hiro.

 

Odpoledne jsem se stavil u jednoho kolegy, který se chystal na konferenci do Alma Aty, a na jeho stole jsem spatřil anglicko-české vydání japonských lidových pohádek, které na konci 19. století v Japonsku posbíral americký orientalista W. E. Griffis. S jeho svolením jsem mu je šlohnul. Pozdě večer jsem se vydal do téhož podchodu ke vstupu do metra, Hiro tam však nebyl. Už jsem to viděl hodně černě, ale v Satori jsem byl přivítán s tím, že můj papírový podklad ke konferenčnímu příspěvku se konečně našel. Nezeptal jsem se, jak ho našli, takže není vyloučeno, že ho tam přinesl Hiro. Vyloučeno není vůbec nic, ale až zase potkám Hira či posádku Satori, pokusím se tomu přijít na kloub.

 

Nyní se však s vámi podělím o jednu japonskou pohádku z mnou uzmutého spisku, která se jmenuje stejně jako celé toto povídání:

 

Obyvatelé Jeda zbožňují grilované úhoře. Jeden bohatý kupec jménem Kizaburo, opravdový skrblík, se jednou přestěhoval hned vedle obchodu jistého Kičibeie, který se živil chytáním a pečením ryb. Během noci pan Kičibei nalovil zásoby do obchodu a přes den je horké servíroval svým hostům. Kousky velké osm nebo deset centimetrů dával péct na železnou mřížku nad do ruda rozpálené dřevěné uhlí, jehož žár udržoval neustálým rozdmýcháváním.

 

Protože chtěl Kizaburo ušetřit a měl bujnou fantazii, denně v době oběda sedával blízko sousedových dveří. Jedl vařenou rýži, nasával vůni grilovaných úhořů, jako by se linula z rýže, a nosem se těšil z toho, co by nedopřál svým ústům. Takto, liboval si, ušetří spoustu peněz a jeho pokladnice bude každý den o něco těžší.

 

Kičibei, muž, který úhoře griloval, na to přišel a pomyslel si, že by mohl ze svého lakomého souseda za vůni svých úhořů něco vyrazit. A tak připravil účet a ukázal ho Kizaburoovi. Ten vypadal velmi potěšeně. Zavolal svou ženu, aby mu přinesla železnou pokladnici, a stalo se. Vysypal z ní blýskavou kopu kobanů (oválných kousků zlata v ceně pěti nebo šesti dolarů), iči-buů a ni-buů (čtvercových kousků stříbra v ceně čtvrt a půl dolaru), prudce s mincemi zacinkal, poklepal na rybářův účet vějířem, uklonil se a s úsměvem pravil:

„A je to, sousede Kičibei, teď jsme vyrovnáni.“

„Cože!“ křičel ten rybář. „Nechcete mi zaplatit?“

„Pročpak ne? Už jsem vám přece zaplatil. Naúčtoval jste mi vůni svých úhořů a já jsem vám zaplatil zvukem svých peněz.“


komentářů: 0         



Komentáře (0)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_