Trhlina ve stvoření světa

rubrika: Populárně naučný koutek


Po několikatýdenní přestávce jsem se opět stavil v knihkupectví Academia na Václavském náměstí. Můj další úlovek se jmenuje Trhlina ve stvoření světa - Nová vize života v nedokonalém vesmíru, jehož autorem je Marcelo Gleiser narozený v Rio de Janeiru, což jak známo se nalézá v Brazílii. Marcelo Gleiser je profesorem přírodních věd, fyziky a astronomie na Dartmouth College ve státě New Hampshire. Kam Gleiser ve své knížce míří, je velmi průzračně naznačeno v její předmluvě, z níž si zde dovoluji něco přetlumočit:

Lucifer


Občas je nutné strhnout vysokou zeď, aby se před námi vyjevila úplně nová perspektiva. Celá tisíciletí se šamani a filosofové, věřící i bezvěrci, umělci i vědci pokoušejí dát našemu životu smysl. Hledají konečné vysvětlení reality. Ústřední roli v tomto jejich pátrání po smyslu bytí hraje Jednota vycházející z představy, že vše, co existuje, je navzájem jakýmsi způsobem propojeno. Skoro každé náboženství vzývá své božstvo překračující omezení prostoru a času, které je absolutní mocí, které vytvořilo svět a které v menší či větší míře rozhoduje o osudu lidstva. Každý den miliardy lidí navštěvují svatyně, kostely, mešity a synagogy, aby se v nich modlili k svým božským inkarnacím Jednoty. Nedaleko těchto domů bohoslužeb se vědci na univerzitách a v laboratořích snaží poskládat dohromady přirozená vysvětlení světa, jež kupodivu vycházejí z obdobného konceptu, totiž že pod zdánlivě složitou strukturou přírody leží jednodušší, hlubší realita, ve které je vše navzájem propojeno.

Kniha pojednává o tom, že víra ve fyzikální teorii sjednocující tajemství materiálního světa, skrytý kodex Přírody, je vědeckým ekvivalentem náboženské víry v Jednotu. Mohli bychom ji nazvat "monoteistickou vědou". Největší vědci všech dob - Kepler, Newton, Faraday, Einstein, Heisenberg i Schrödinger - v onen těžko polapitelný kodex fyzikálních zákonů hluboce věřili a pátrání po něm zasvětili celý svůj život. Dnešní teoretičtí fyzikové, zejména ti, kteří se snaží poznat podstatu hmoty a původ vesmíru, zmíněný kodex nazývají "teorie všeho" anebo "finální teorie". Je jejich pátrání odůvodněné? Anebo se jen marně pokoušejí realizovat zcela chybnou vizi světa?

Nejpopulárnějším kandidátem na takovou teorii dnes je takzvaná teorie superstrun. Vychází z předpokladu, že fundamentálními stavebními prvky hmoty nejsou bodové částice, jako třeba elektrony, ale vibrující struny submikroskopických rozměrů, které žijí v desetirozměrném prostoru (plus jeden časový, což momentálně předpokládá tzv. M-teorie). Matematická elegance této teorie je neodolatelná a navíc slibuje vyplnit pradávný sen fyziků po sjednocení všeho. Mnozí z teoretických fyziků již léta tuto teorii budují, někteří pak rozvíjejí i jiné konkurenční nápady. (Viz kupříkladu Teorie všeho?, Hledání teorie vesmíru, Dokonce ani ne špatně, Jak vznikla strunová teorie, Fyzika v potížích, Konečné vysvětlení (?).)

Úhelným kamenem každé jednotné fyzikální teorie je idea, že hlubší popis přírody obsahuje vyšší úroveň matematické symetrie. Jako ozvěnu dávných představ Pythagora a Platóna tato idea implicitně obsahuje rovněž estetický soud, podle něhož jsou takové teorie nutně i krásnější. A jak v roce 1819 napsal básník John Keats: "Krása je pravda." Avšak při pátrání po experimentálních důkazech dosvědčujících takové sjednocení - a dokonce už při pouhé snaze zjistit, jak by taková sjednocení mohla být experimentálně ověřována - pro ně nacházíme jen velmi chatrnou podporu. Pojem symetrie samozřejmě zůstává důležitým nástrojem fyziky. Ale experimentální objevy posledních padesáti let znovu a znovu ukazovaly, že naše očekávání čím dál vyšších symetrií reality jsou více snem, než skutečností.

Symetrie může mít své kouzlo, ale ve své podstatě je fádní a vyčerpaná. Podstatou každé změny je totiž určitá nerovnováha. Pro vznik struktur jsou asymetrie naprosto klíčové, ať už se jedná o vznik hmoty, nebo vznik života. Asymetrie je krásná právě pro svou nedokonalost, zrovna jako je krásné mateřské znaménko, jež dodává půvab tváři Marilyn Monroe. Revoluce v moderním umění a hudbě vypukla před více než sto lety do značné míry právě jako vyjádření této nové estetiky. Nyní nastal čas, aby se i fyzika oprostila od starého názoru, jenž pokládá dokonalost za krásu a krásu za pravdu. Tento nový přístup k fyzice má dalekosáhlé důsledky. Jsme-li tu jen proto, že příroda je nedokonalá, jak běžný je život ve vesmíru? Je jisté, že za stejných podmínek vznikne život také jinde? A co inteligentní život? Existují v kosmu i jiné myslící bytosti?

V pradávné touze po Jednotě spočívá víra, že život nemůže být pouhá náhoda, že naší existenci musel být předurčen nějaký smysl. Ať už nás stvořili bohové, jak hlásají četná náboženství, anebo jsme plodem vesmíru uzpůsobeného pro vznik života, naše přítomnost zde přece musí mít nějaký smysl. Jinak bychom čelili depresivní alternativě: bezvýznamnému životu v bezúčelném vesmíru. Mnohé lidi hluboce pohoršuje představa, že tu jsme jen v důsledku série náhodných událostí. Proč bychom měli být obdařeni schopnostmi tolik poznat a pochopit, milovat a trpět, vytvářet díla neobyčejné krásy, jen abychom posléze zahynuli a s výjimkou několika největších osobností se na nás během pár generací úplně zapomnělo? Proč vůbec máme schopnost vnímat plynutí času, když nejsme schopni ho jakkoli ovládat? Ne, buď nás museli stvořit bohové, anebo jsme součástí nějakého grandiózního kosmického plánu.

Ale co když tu opravdu jsme pouhou náhodou, vznikli jsme vzácnou a zřídkavou shodou náhodných okolností, opravdu jsme jen oživlé shluky atomů schopné uvědomit si samy sebe? Mělo by se ubírat na vznešenosti lidství, že nejsme součástí velkého plánu Stvoření? Měli bychom ustat v našem úsilí o pochopení vesmíru, když neexistuje skrytý kodex Přírody tvořený soustavou několika fundamentálních zákonů vysvětlujících vše, co existuje? Nikoli. Ba právě naopak: zjištění moderní vědy, jež ukazují, že neexistuje žádný velký plán Stvoření, kladou lidské bytosti do samého středu poznání. Možná nejsme "mírou všech věcí", jak se kolem roku 450 před naším letopočtem domníval řecký filosof Protagoras, ale zajisté jsme věcmi, které dokážou vše měřit. Dokud budeme přemýšlet a podivovat se nad tím, kdo jsme a jaký je svět kolem nás, bude mít naše existence smysl.

Moderní vědě stačilo pouhých čtyři sta let, aby sesbírala a uspořádala nebývalé množství poznatků o vesmíru, jež popisují vše od vnitřní struktury atomových jader až po miliardy světelných let vzdálené galaxie. Pomocí fascinujících přístrojů jsme nahlédli do říší nejmenších i největších věcí a objevili světy uvnitř světů obdařené netušenou pestrostí. Jak jsme dávali dohromady střípky příběhu o tom, kterak se vesmír vyvíjel z prvotní žhavé polévky elementárních částic ve stále složitější materiální struktury, žasli jsme nad tím, jak nekonečně rozmanité formy hmoty existují všude kolem nás. Ze všeho nejtajemnější přitom nadále zůstává otázka, jak se z mrtvé hmoty zrodil život a jak živoucí chomáčky molekul následně přetvořily naši nehostinnou skalnatou planetu v tyglík překypující biologickou aktivitou.

Při vědomí bohatosti života zde na Zemi a znalosti fyzikálních a chemických zákonů platných po celém vesmíru jsme pak zblízka pohlédli na sousední planety a jejich měsíce. Dychtivě jsme toužili najít tam společnost, myslící souputníky. Přes všechny naděje jsme tam ale, bohužel, našli jen pusté a sterilní světy. Ano, jsou nádherné, avšak nevykazují jedinou známku života. A i kdyby se nějaké životní formy někde pod povrchem Marsu či v temných hlubinných oceánech Jupiterova měsíce Europy přeci jen skrývaly, určitě se nebudou v ničem podobat vnímajícím bytostem, jež by přemýšlely o smyslu a účelu života, jako to děláme my. A pokud žijí inteligentní bytosti někde mimo sluneční soustavu, budou natolik vzdálené, že (pomineme-li opravdu divoké spekulace) z praktického hlediska pro nás vlastně nebudou existovat. Dokud v kosmu zůstáváme osamoceni, jsme jedinou strukturou, jíž vesmír reflektuje sám sebe: naše mysl je kosmickou myslí. Toto zjištění má závažné důsledky. I když jsme nebyli stvořeni bohy či netušeným záměrem smysluplného vesmíru, jsme tu a jsme schopni reflektovat jeho i svoje bytí.

Zdroj: Marcelo Gleiser, Trhlina ve stvoření světa - Nová vize života v nedokonalém vesmíru

Poznámka:

Představa, že jsme vznikli pouhou náhodou, stojí jistě za úvahu, a navíc mi připomněla román Arthura Charlese Clarka 3001: Poslední vesmírná odysea (viz Prvorození). Ano, není vyloučeno, že jsme "prvorození", ale dříve či později bychom, jak o tom píše A. C. Clark, mohli stvořit "druhorozené". Avšak co když to už před námi někdo učinil a my jsme ti "druhorození". V tom případě jsme výsledkem aktu Stvoření, za nímž se skrývají nějací "bohové".


komentářů: 2         



Komentáře (2)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_   

« strana 1 »

EvaO
2
EvaO * 23.07.2012, 10:05:12
Axino, jak krásně se čte tvoje povídání z dětství o dědečkovi a jeho pojetí vesmíru ! Chtěla jsem napsat o dědečkovi a hvězdá h... Je mi mnohem bližší než to povídání či spíš vědecké pojednání p. Gleisera.
Já vím, že kdyby nebylo vědců a jejich bádání, tak bychom třeba ještě běhali s kůží kolem boků a spali v jeskyních ( i když tak úplně by to zase nebylo, protože člověk jako tvor rozumný se umí poučit z každodenní praxe a umí myslet i koumácky).
Ale někdy mi ta jejich pojednání připadají jako dumání nad nesmrtelností chrousta.
Pro nás obyčejné smrtelníky je to spíš jen inspirace, aby se takové vznešené téma přetransformovalo dolů, na pevnou zem a do obyčejného lidského života. A vlastně ani to není málo. Je to podnět k myšení, k myšlení v souvislostech a možná bychom se dostali i k těm sítím - viz článek v jiné rubrice tohoto webu. No vida, jak všechno souvisí se vším ! A to je ten půvab zdejšího pozemského bytí.
Na závěr jedna třeba kacířská, ale pravdivá citace:
Učit se, učit se, učit se ... Ať byl Lenin jaký byl, tak v tomhle měl pravdu. Pokud si ten citát už od někoho nevypůjčil (třeba od nějakého filozofa ze starého Řecka ) Usmívající se

Axina
1
Axina * 23.07.2012, 08:08:38
"Proč vůbec máme schopnost vnímat plynutí času, když nejsme schopni ho jakkoli ovládat?"
Zajímavá myšlenka.

Když mi bylo tak 10-12 let, chodila jsem na hodiny němčiny ke staré paní učitelce, která si tak přivydělávala. Prakticky to znamenalo jít hodinu přes les z naší vesnice do městečka (teď je už částí Prahy). Doprovázel mne dědeček. Já šla na hodinu, děda na jedno do blízké restaurace. Pak vyzvěděl, jak mi to na hodině šlo a šli jsme zpátky přes les domů. Dědovi to nebylo zatěžko. Zamlada tak chodil den co den. Míval v tom městečku lakýrnickou dílnu.
Po cestě jsme s dědou hrávali hru "mysli si číslo". Někdy jsme se na výsledku sešli a někdy zase ne Usmívající se Ovšem nezapomenutelné byly pro mne cesty, kdy jsme si povídali o vesmíru. Dědeček ovládal Slunce, planety, hvězdy a komety. Ale měl povědomí o propastech vesmíru. Vyprável mi o hvězdných ostrovech. Nevěděl, že se jim říká galaxie. Ale věděl - pevně věřil - že já jednou budu vědět víc.
Byl by zklamaný, kdybych mu dnes poctivě přiznala, že ač jsem přečetla na téma vesmír mnoho knih, jsem na tom pořád stejně a na velké otázky neumím odpovědět? Určitě ne. Byl moudrý. A měl mě rád...

«     1     »