Téměř před měsícem jsem tady předložil předmluvu z knížky Trhlina ve stvoření světa - Nová vize života v nedokonalém vesmíru od Marcelo Gleisera, v níž bylo naznačeno, že víra ve fyzikální teorii sjednocující tajemství materiálního světa, skrytý kodex Přírody, je vědeckým ekvivalentem náboženské víry v Jednotu, a že tudy cesta nevede. Kudy tedy vede? Předkládám jednu pasáž z téměř konce této knížky: Lucifer
Jedním z největších problémů dlouhotrvajícího sporu mezi vědou a náboženstvím je nařčení, že vědci berou lidem Boha a nic jim za to nenabízejí. Je-li vše jen logické a kauzální, spočívá-li všechno na ryze racionálním vysvětlení, kde je potom místo pro lidské emoce, pro bolest i zoufalství, pro schopnost lásky? Snad největší nespravedlností takovéhoto obviňování vědy je tvrzení, že naturalistický popis existence, na rozdíl od supernaturalistického, postrádá kouzlo a zázračnost. Význační vědci, zejména Carl Sagan, Edward O. Wilson, Richard Dawkins či Jakob Bronowski, to popsali velmi výmluvně. Ano, věda neslibuje posmrtný život a panny v ráji, ani se nepokouší vysvětlit cyklickou povahu reinkarnací či existenci duchů. Rovněž neobjasňuje původ a vznik všeho bytí, protože nemůže fungovat mimo exaktní rámec teoretických hypotéz a matematických konstrukcí. I když se to některým vědcům nebude líbit, je třeba to říci otevřeně: každý vědecký model snažící se "vysvětlit" vznik vesmíru obsahuje spoustu zákonů a předpokladů, z nichž mnohé jsou nedokazatelné. Samotná představa, že se nám podaří sestrojit finální teorii vysvětlující vše kolem nás, je nesmyslná. Protože námi používané nástroje definují meze našeho poznání přírody, nikdy nebudeme schopni změřit vše, co by se mělo změřit. Proto nemohou být "finální teorie" nikdy konečné: vždy bude něco, co uniklo naší pozornosti. Přijmout existující meze vědy znamená přijmout meze lidského poznání. A i kdybychom sestrojili inteligentní stroje, jež by překonaly naše vlastní schopnosti, budou i tyto syntetické mytické bytosti čelit svým vlastním materiálním omezením. I ony budou potřebovat zdroj energie a stát tváři v tvář nevyhnutelné tendenci k růstu neuspořádanosti popsané druhým zákonem termodynamiky. Nepřekročitelným omezením hmoty je, že ani v podobě vědomé mysli nemůže překonat samu sebe. Věda je cesta poznání, je to způsob odhalování smyslu. Vpřed ji žene stejný pocit úžasu, jaký inspiroval zbožnost svatých i skutky osvícených. Einstein ho nazýval "kosmická zbožnost". Chceme znát a věříme, že se nám to může podařit. Cítíme víru v naši schopnost objasnit nádherné fungování přírody způsobem, jenž by nám dával smysl. Když se vzdáme vší naděje na nalezení Finální Teorie a pochopíme, že ani vysněné sjednocení čtyř fundamentálních sil přírody v duchu superstrunových teorií nebude posledním slovem týkajícím se vlastností materiálního světa, neznamená to, že jsme defétisty a hlasateli poraženeckých nálad. Pouze oprostíme vědu od "Boží mysli". Nepotřebujeme žádný božský účel k tomu, abychom zdůvodnili naše pátrání po znalostech o reálném světě. Věda je skvělá, i když nikdy nebude kompletní. Je proto dokonce ještě skvělejší. Přijmeme-li, že věda je lidský výtvor, a nikoli střípek božského vědění, neoslabí ji to, ale naopak posílí. Stane se součástí naší identity myslících a omylných bytostí. Naše vášnivá touha po symetriích bezpochyby vedla k obrovskému pokroku ve fyzikálních vědách. Také přinesla četná překvapení, neboť příroda znovu a znovu ukazovala, že naše očekávání její dokonalosti jsou pouhou projekcí našich vlastních předsudků. Kdyby nebylo chladných verdiktů experimentálních zařízení, naše teorie by se už dávno ocitly na širém moři dokonalé fantazie. Některým se to nemusí líbit, ale zrcadlo přírody je prasklé: v dokonale symetrickém vesmíru by se hmota nikdy nespojila do živých forem. Jsme mistři v budování modelů, které pozoruhodně dobře vysvětlují fungování přírodního světa. Standardní model částicové fyziky je toho dokladem. Rovněž tak kosmologický model velkého třesku. Jistě bychom se měli dál snažit najít ještě lepší a jednodušší modely vyhovující direktivě Ockhamovy břitvy. Před vědci stojí spousta fundamentálních i praktických otázek, které je zapotřebí objasnit. A jsou zde i otázky, jež dosud nebyly položeny, ale jistě existují. Tvrdit, že se blíží konec fyziky či dokonce celé vědy (to už se tvrdilo někdy na přelomu devatenáctého a dvacátého století), je evidentně naprostý nesmysl. A stejně špatné je věřit, že zbavíme-li fyziku cíle najít "finální teorii", zbude nám jenom nudné bádání. V každém případě je zapotřebí skončit s onou formou vědeckého bádání, jež se snaží do reálného světa plného asymetrií a nedokonalostí vkládat božské projekce řádu a dokonalé symetrie. S vědou, jež baží po definitivních jednotných vysvětleních všeho. Eugen Wigner, jenž získal Nobelovu cenu za své objevy symetrických principů stojících za kvantovou mechanikou i atomy: "Tyto Organizující Principy, o kterých mluvíte, jsou nejspíš samy pouhými aproximacemi." Vysnili jsme si symetrie, aby je příroda mohla narušit. Měli bychom se konečně vypořádat s faktem, že symetrie jsou jenom aproximace, že vytváříme pouze modely toho, co umíme změřit. Modelujeme námi vysněný svět, nikoli celou realitu. Neexistuje žádná Finální Pravda, kterou bychom měli objevit, žádný grandiózní plán stvoření. Jakmile pochopíme, že věda je výtvor lidské mysli, a přestaneme se hnát za nějakým božským plánem (byť v metaforickém smyslu), přesune se náš zájem od metaforického ke konkrétnímu. Uvážíme-li ohromnou šíři dosavadních poznatků, jichž věda při objasňování přírodních jevů už dosáhla, a otázek, které ještě leží před námi, měli bychom být zajedno v tom, že cesta vpřed bude pěkně vzrušující. Zdroj: Marcelo Gleiser, Trhlina ve stvoření světa - Nová vize života v nedokonalém vesmíru
18.08.2012, 00:00:48 Publikoval Luciferkomentářů: 11