Nadřazenost prostředí II - Pád nadřazenosti DNA

rubrika: Populárně naučný koutek


První část této série byla věnována proteinovému stroji života, druhá část se zabývá pádem DNA z vrcholu toku informací v biologických organismech. Ústřední dogma biologie, známé také jako nadřazenost DNA, definuje tok informací v biologických organismech. Tento tok plyne pouze jedním směrem - z DNA do RNA a pak do proteinu. DNA představuje dlouhodobou paměť buňky, která se předává z generace na generaci, RNA, nestabilní kopie molekuly DNA, je aktivní paměť, kterou buňka používá jako fyzickou šablonu při syntéze proteinů. DNA je implicitně chápána jako "zdroj", který řídí vlastnosti buněčných proteinů, odtud tedy pojetí nadřazenosti DNA.

Lucifer


Charles Darwin ve svém díle O původu druhů (1859) píše, že individuální znaky přecházejí z rodičů na jejich děti. Naznačil, že tyto "dědičné faktory" řídí povahu života jednotlivce. První důkaz o roli DNA v přenosu genetické informace přinesl v roce 1943 slavný Averyho-MacLeodův-McCartyho experiment, který provedli Oswald Avery společně s Colinem MacLeodem a Maclynem McCartym. Sérií pokusů rovněž s transformací pneumokoků zjistili, že DNA je genetickým materiálem buněk. 28. března 1953 se Američanu Jamesi Watsonovi a Britu Francisi Crickovi podařilo popsat strukturu a funkci dvojité šroubovice DNA, materiálu, z něhož jsou vyrobeny geny. Vědci tak konečně vyřešili povahu oněch Darwinových "dědičných faktorů". Zprvu se myslelo, že DNA je zodpovědná pouze za naše fyzické vlastnosti, ale pak se začalo věřit i tomu, že geny řídí i naše emoce a chování.

"Domněnka", že DNA řídí svou vlastní reprodukci a slouží jako blueprint (šablona) tělesných proteinů, vedla Francise Cricka k vytvoření Ústředního dogmatu biologie, k přesvědčení, že DNA vládne všemu. Toto dogma je pro moderní biologii tak zásadní, že je téměř jakoby vytesáno do kamene, něco jako vědecký protipól Deseti přikázání. Toto dogma, někdy označované jako "nadřazenost DNA", je neodmyslitelnou součástí všech vědeckých textů. Ve vysvětlení toho, jak se vyvíjí život podle tohoto dogmatu, sedí pyšně na vrcholu DNA, za ní následuje RNA. RNA je krátkodobá xerokopie DNA. Jako taková je fyzickou šablonou, podle níž se kóduje sekvence aminokyselin, jež tvoří páteř proteinu. Diagram nadřazenosti DNA je logickým základem Věku genetického determinismu. Protože vlastnosti živého organismu jsou dány povahou jeho proteinů a jeho proteiny jsou zakódovány v DNA, pak - logicky - DNA přestavuje "prvotní příčinu" neboli je primárním určovatelem rysů a vlastností organismu.

Koncem 80. let minulého století se vědecké úsilí zaměřilo na vytvoření soupisu všech genů, které má člověk. Za tímto účelem vznikl mezinárodní vědecký výzkumný Projekt lidského genomu (Human Genome Project, HGP). Od samého počátku byl Projekt lidského genomu nadmíru ambiciózní. Dlouho se soudilo, že tělo potřebuje jeden gen, který poskytne blueprint pro každý z více než 100 000 proteinů, ze kterých je naše tělo vytvořeno. Dodejte k tomu nejméně 20 000 regulačních genů, které organizují činnost genů kódujících proteiny. Vědci dospěli k závěru, že lidský genom obsahuje nejméně 120 000 genů, jež jsou umístěny ve třiadvaceti párech lidských chromozomů.

To ovšem není vše. Začal se odhalovat pořádný žertík, jeden z těch kanadských žertíků, které pravidelně znepokojují vědce, přesvědčené o tom, že odhalili tajemství vesmíru. Genetikové zažili šok, když - v rozporu s očekávanými 120 000 geny - v roce 2003 zjistili, že lidský genom se skládá z přibližně 25 000 genů. Více než 80 % předpokládané a nezbytné DNA neexistuje! Ukazuje se, že chybějící geny dělají větší problémy než chybějících osmnáct minut na nahrávkách prezidenta Nixona. Koncepce jeden gen - jeden protein byla základem genetického determinismu. Teď, když Projekt lidského genomu tuto koncepci potopil, naše současné teorie o tom, jak život funguje, patří do starého železa. Už není možné věřit tomu, že genetičtí inženýři dokáží relativně snadno vyřešit všechna naše biologická dilemata. Zkrátka tu není dost genů, které by vysvětlovaly složitost lidského života či lidským nemocí.

David Baltimore, jeden z nejvýznamnějších světových genetiků a nositel Nobelovy ceny se k překvapivým výsledkům Projektu lidského genomu vyjádřil takto:

Ovšem pokud lidský genom neobsahuje spoustu genů, jež jsou naším počítačům utajeny, pak je zřejmé, že naše nesporně větší složitost, než jakou najdeme u červů či rostlin, není dána vyšším počtem genů. Pochopení toho, co stojí za naší složitostí - za naším nezměrným repertoárem různých druhů chování, za naší schopností konat uvědoměle, za pozoruhodnou tělesnou koordinací, za přesně vyladěnými změnami, jež jsou reakcemi na vnější výkyvy v prostředí, za naší schopností učit se a pamatovat si... mám pokračovat? - zůstává hozenou rukavicí do budoucna.

Výsledky Projektu lidského genomu nás navíc nutí znovu přehodnotit a zvážit náš genetický vztah s ostatními organismy v biosféře. Už dále nemůžeme vysvětlovat pomocí genů, proč je člověk na vrcholu evolučního žebříčku. Ukazuje se, že neexistuje velký rozdíl mezi celkovým počtem genů nalezených u člověka a počtem genů zjištěných v primitivních organismech. Podívejme se na tři z nejčastěji zkoumaných živočichů při genetickém výzkumu - mikroskopickou škrkavku Caenorhabditis elegans (háďátko obecné), octomilku a laboratorní myš.

Primitivní červ Caenorhabditis elegans je skvělým modelem pro studium role genů při vývoji a chování. Tento rychle rostoucí a rozmnožující se organismus má pravidelně tvořené tělo skládající se z 969 buněk a jednoduchý mozek, který obsahuje asi 302 buňky. Nicméně má jedinečný repertoár typů chování, a co je ještě důležitější, snadno se na něm provádí genetické experimenty. Genom červa Caenorhabditis elegans má přibližně 24 000 genů. Lidské tělo, složené z více než padesáti biliónů buněk, má jen o 1 500 genů víc než tento obyčejný, přizpůsobivý mikroskopický červ, jenž obsahuje okolo tisíce buněk. Octomilka má 15 000 genů - tedy mnohem složitější octomilka má o 9 000 genů méně než primitivní Caenorhabditis elegans. A když přijde na otázku o myších a lidech, měli bychom si myší víc vážit anebo si myslet o sobě méně: výsledky paralelně probíhajících projektů genomu ukazují, že člověk a hlodavci mají zhruba stejný počet genů.

Zdroj: Bruce H. Lipton, Biologie víry - Jak uvolnit sílu vědomí, hmoty a zázraků


komentářů: 3         



Komentáře (3)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_   

« strana 1 »

3
t149jd (neregistrovaný) 04.04.2013, 08:39:36
Nó, kucí, zdá se, že máme na kahánku...
Tak šup, šup, víte co píšou k koránu :-P

http://czech.ruvr.ru/2013_04_03/Muzum-bylo-predpovezeno-rychle-vymreni/

Omluva za zdroj, už to nikdy neudělám Usmívající se

Lucifer
2
Lucifer * 02.04.2013, 23:50:12
Ano, souhlasím, Starý Kocoure. Myšlenka, ke které spěje Lipton a kterou zde snad za ještě čisté mysli doreprodukuji, je, což si myslím i já, že DNA je jenom taková paměť, v níž jsou uloženy základní informace k reprodukci toho či onoho živočišného druhu. To podstatné je procesor, ten to řídí. Bez paměti nemá samozřejmě co řídit, ale vždycky je schopen nějakou paměť si najít. Paměť, kterou si nenajde procesor, je k ničemu, protože ona si nějaký procesor nemůže najít. Úžasný

1 Pořád toho málo víme.
StK (neregistrovaný) 02.04.2013, 22:20:17
Pořád toho málo víme.
Jsou geny, které jsou použity jen jako spínače, jsou náhradní chromozomy, které jsou schopné opravit ty poškozené. To se píše v moudrých knihách.
Ale když geny vezmu jako kombinace: kolik má abeceda znaků? A kolik různých knížek se dá pomoci ní napsat! A můžou mít rozsah třeba jen těch 12 000 písmen.
===
Telefonní seznam má daleko víc písmen, než návod na výrobu třeba dortu. Podle telefonního seznamu ale upéct dort nelze. Ani ten, který vařili pejsek s kočičkou.
Mrkající

«     1     »