Neviditelný čert

Řada skeptiků stále ještě vykazuje nanoboty do oblasti čisté science fiction. Jejich nejčastější argument zní: "I kdyby se podařilo takové nanoboty sestrojit a zavést do těla – odkud by získávali energii, kterou pro svou činnost potřebují?" Na to už ale našli správnou odpověď Ehud Shapiro a jeho tým z Weizmannova vědeckého ústavu v Rehovotu (Izrael). Jejich nanočipy si samy vyrábějí energii, kterou ke své činnosti potřebují, přičemž využívají své biologické okolí. Autoři vědeckofantastických románů budou nejspíš mít co dělat, aby udrželi krok s vědeckým vývojem v reálném světě!

Lucifer

Proti skeptikům stojí vědci-vizionáři, kteří jsou přesvědčení o tom, že jednoho dne se i tyto oblasti nanotechnologie stanou realitou. K těmto optimistům patří i Ralph C. Merkle, který dokonce ve své závěti stanovil, že jeho tělo má být po smrti zmrazeno až do dne, kdy nanotechnologie umožní opravit všechny poruchy v jeho organismu, který pak bude možné oživit. A potom je tu ještě třetí skupina lidí, kteří sice věří v uskutečnitelnost nanotechnologických koncepcí, spatřují v nich však nebezpečí pro další vývoj lidské rasy. Nanotechnologie se tím stává snad vůbec první vědeckou disciplínou, z níž mají lidé strach ještě dřív, než se stala realitou.

Velkou zásluhu na tom má spisovatel Michael Crichton, který v románu Kořist působivě vylíčil právě tato nebezpečí a přišel se vskutku temnou vizí budoucnosti. V Crichtonově napínavém thrilleru zkonstruují vědci nanoboty, kteří jsou vybaveni nejen umělou inteligencí, ale i schopností množit se a vytvářet inteligentní roje. (Trochu to připomíná román Nepřemožitelný od Stanisława Lema, ovšem v něm ten proces proběhne spontánně.) Jde o zakázku armády, která chce nanoboty nasadit pro špionážní účely. Každý nanobot je proto vybaven mikroskopicky malou kamerou, která registruje určitý konkrétní detail z prostředí, v němž se pohybuje. Každý nanobot "snímá" jiný úsek reality a inteligentní rok pak ze všech těch úseků dokáže sestavit rastrový obraz celku, podobně jako to dělá oko hmyzu.

Jednomu takovému roji se však podaří uniknout z přísně střeženého komplexu pokusných laboratoří do volné přírody. Protože nanoboti mají v rámci své umělé inteligence zabudován i určitý pud sebezáchovy a po jisté době jim začne docházet energie, pořádají hon na lidi, které zabíjejí, a pak využívají jejich energii k vlastní sebezáchově a reprodukci. Boj proti nim je nesmírně obtížný, protože jejich roje vykazují velmi vysoký stupeň inteligence a navíc se rychle množí. Své chování mění tak často, že jejich příští kroky jsou prakticky nevypočitatelné. Mohla by se taková hororová vize stát skutečností?

I když je nanotechnologie obecně považovaná za "čistou technologii" (v protikladu například k jaderné technologii), řada lidí – a patří mezi ně i renomovaní vědci – to považuje za možné. Jedním z nich je Bill Joy, vedoucí vývojového oddělení společnosti Sun Microsystems, tedy nepochybně člověk, jehož odborný posudek nelze brát na lehkou váhu. Joy se obává, že tato technologie, jakmile by dospěla do určitého stadia, by se skutečně mohla vymknout naší kontrole. Hovoří v této souvislosti o "problému s šedým slizem". Výrazem "šedý sliz" označuje právě nanoboty, kteří by se mohli začít nekontrolovatelně množit a šířit po celém zemském povrchu. Zvlášť nebezpečnou zbraní by byli nanoboti v rukou teroristů, varuje Joy. Proto vyzývá k tomu, aby byl vývoj nanotechnologií přinejmenším v některých oblastech zastaven.

Kritikové namítají, že zneužití nanorobotů by bylo příliš složité a nákladné, takže kdo chce lidstvo ohrozit, může k tomu snadněji použít "přírodní nanoboty", tedy například viry či bakterie. Jinými slovy – biologické zbraně. Dokážou však takovéto ryze ekonomické argumenty rozptýlit všechny pochybnosti? Asi ne. Počátkem roku 2001 vyslovili někteří politikové obavy, zda na Německo nebylo svrženo z letadel velké množství nanorobotů, kteří zde mají vykonávat špionážní činnost. Jednomu nejmenovanému vědeckému ústavu se podařilo obavy volených zástupců rozptýlit. Skutečností ovšem je, že špioni-nanoboti v podobě miniaturních letadélek jsou už delší dobu uváděni na seznamu požadavků armády. Protože takové stroje by již vzhledem ke své velikosti a váze měly zcela jiné letové vlastnosti a pohon než velká letadla, začali inženýři důkladně studovat let motýlů. Špionážní nanoboti by tedy mohli skutečně vypadat jako umělé mušky! Tím by se mimochodem podobali nanobotům z Crichtonova románu Kořist.

Další otázka, na kterou v této souvislosti narážíme, je tato: Je vůbec představitelné, aby mikroskopicky malé stroje, byť vzájemně propojené do sítě, vykazovaly takový stupeň inteligence, jaký jim ve svém thrilleru Crichton přisuzuje? Odpověď zní jednoznačně: Ano! Odpovídající teoretické koncepce již dávno existují a jsou z velké části otestované i v praxi. K tomu člověk ani nepotřebuje reálné nanoboty, protože umělá inteligence je v podstatě softwarový problém a ten lze řešit a testovat na zcela běžném počítači. Prvním člověkem, který se zabýval umělou inteligencí, byl britský badatel Alan Turing. Výsledkem jeho úvah byla koncepce "univerzálního Turingova stroje", který mimo jiné dokáže sám měnit svůj program (viz také Roboti jdou do roboty I). Z Turingových úvah mimo jiné plyne, že kdyby pokusná osoba navázala přes počítačový terminál kontakt s "univerzálním Turingovým strojem", který by samozřejmě neviděla, dokázala by rozpoznat, zda hovoří se strojem nebo s člověkem?

Po řadu desetiletí byla umělá inteligence zanedbávanou oblastí. Proč? Protože počítač prostě není inteligentní, inteligenci může jen simulovat atd. Nyní se však otevírají nové perspektivy, v neposlední řadě i proto, že se vědci odvážili opustit svou věž ze slonoviny a trochu se porozhlížejí v přírodě. A došli k důležitému poznatku: Jeden počítač nemůže být sám o sobě inteligentní, ale síť tvořená větším počtem počítačů může jako skupina určitý stupeň inteligence vykazovat. K tomuto poznatku je dovedlo studium hmyzích společenstev, například v mraveništích. Vyspělost těchto společenstev, která jim umožňuje dosahovat obdivuhodných výkonů, nespočívá v jednotlivcích, nýbrž v "propojené inteligenci" čili skupinovém vědomí. Počítačovým odborníkům stačilo napodobit toto skupinové vědomí v počítačích – a inteligentní programy opravdové umělé inteligence byly na světě! Co však ono slůvko "stačilo" znamená? Jak lze naprogramovat do sítě počítačů umělou inteligenci v podobě skupinového vědomí, když ještě stále nevíme, co je to vědomí, natožpak skupinové vědomí?

Odpověď se dozvíte v dalším pokračování této série.

Zdroj: Grazyna Fosarová, Franz Bludorf - Chyby v matrix

09.04.2013, 00:00:22   Publikoval Luciferkomentářů: 15