Druhá část této revoluční série dospěla k závěru, že buněčné operace jsou primárně utvářeny interakcí buňky s prostředím, nikoliv genetickým kódem buňky. A nyní přichází na řadu úžasné závěrečné finále, k němuž Bruce H. Lipton ve svých úvahách dospěl o dvanáct let dříve, než se tato myšlenka objevila ve vědeckém časopise.
Lucifer
Jak se ukázalo, tak geny nedokáží předem naprogramovat život buňky či organismu, protože přežití buňky závisí na její schopnosti dynamicky se přizpůsobit neustále se měnícím podmínkám prostředí. Funkce membrány, jíž je „inteligentní“ interakce s prostředím, která vede k určitému typu chování, činí z membrány skutečný mozek buňky. Když zničíte membrány buňky, buňka umírá, stejně jako kdyby vám někdo vyňal mozek. Dokonce i když ponecháte membránu nedotčenou a zničíte pouze její proteinové receptory, buňka se ocitne ve stavu „po mozkové smrti“. Je komatózní, protože již nepřijímá signály z prostředí nezbytné pro svou činnost. Buňka upadne do kómatu i tehdy, když ponecháte proteinové receptory nedotčené, ale imobilizujete její proteinové efektory.
Aby vykazovaly „inteligentní“ chování, musí mít buňky funkční membránu s proteinovými receptory (uvědomování) a efektory (akce). Tyto proteinové komplexy jsou základními jednotkami buněčné inteligence. V každé chvíli existují v buněčné membráně stovky tisíc takových spínačů. Chování buňky lze pochopit pouze, vezmeme-li v úvahu činnost všech spínačů v kterékoliv chvíli. Na buněčné úrovni je příběh evoluce z větší míry příběhem maximalizace počtu základních jednotek „inteligence“, proteinových receptorů/efektorů membrány. Buňky se stávají chytřejšími tím, že využívají vnější povrch membrány efektivněji, a tím, že rozšiřují plochu jejího povrchu tak, aby se do ní dostalo více IMP.
V primitivních prokaryotních organismech vykonávají IMP všechny základní fyziologické funkce včetně trávení, dýchání a vyměšování. Později v průběhu evoluce části membrány, které tyto fyziologické funkce vykonávají, míří dovnitř, vytvářejí membránovité organely, typické pro cytoplazmu eukaryot. Tak zůstává větší část povrchu membrány dostupná tomu, aby se zvýšil počet perceptivních IMP. Navíc, eukaryotní buňka je tisíckrát větší než prokaryotní, což má za následek nesmírné zvětšení plochy membrány a v konečném důsledku to znamená více uvědomování. Během evoluce se plocha membrány rozšiřovala, ale tato expanze má svůj fyzický limit. Nastal okamžik, kdy tenká buněčná membrána už nebyla dostatečně silná na to, aby obsáhla větší množství cytoplazmy, čímž dosáhla své hranice i evoluce jednotlivé buňky. Právě proto byly po první tři miliardy let evoluce jednotlivé buňky jedinými organismy na této planetě. Když tento způsob evoluce dosáhl svou nepřekonatelnou hranici, nastala revoluční změna a buňky se začaly seskupovat s jinými buňkami za účelem vytvoření mnoho buněčných společenstev, jejihž prostřednictvím mohly sdílet své uvědomění.
Podstatné je to, že funkce nezbytné pro přežití jednotlivé buňky jsou stejné jako funkce nezbytné k tomu, aby zůstalo naživu společenstvo buněk. Ovšem, když buňky vytvářely mnohobuněčné organismy, začaly se specializovat. V mnohobuněčných společenstvech existuje dělba práce, která je dobře pozorovatelná na tkáních a orgánech, které vykonávají specializované funkce. Kupříkladu v jednotlivé buňce vytváří pohyb interakce proteinů v cytoplazmě, kterým se říká aktin a myosin. V mnohobuněčném organismu tuto práci vykonávají společenstva specializovaných svalových buněk, z nichž každá je obdařena obrovským množství aktinu a myosinu.
A nyní se konečně dostáváme k onomu úžasnému závěru, k němuž Lipton dospěl v roce 1985, když bydlel na kořením provoněném ostrově Granada v Karibiku, kde učil na místní lékařské fakultě. Lipton si jednoho dne uvědomil, že ony fosfolipidové molekuly, podobné činkám, jsou v membráně uspořádány jako regiment vojáků v dokonalých zástupech při vojenské přehlídce. Podle definice je struktura, jejíž molekuly jsou uspořádány v pravidelně se opakujícím vzorci, krystalem. Existují dva základní typy krystalů. Ty, které zná většina lidí, jsou tvrdé a odolné minerály jako diamanty, rubíny či sůl. Druhý typ krystalů má tekutější strukturu, ačkoliv si jeho molekuly zachovávají určité organizované uspořádání. Mezi známé tekuté krystaly patří třeba ciferníky digitálních hodinek či obrazovky notebooků.
Když pochodující vojáci zahýbají za roh, udržují svůj pevný útvar, i když se pohybuje každá z nich individuálně. Chovají se jako plynoucí tekutina, a přesto neztrácejí své krystalické uspořádání. Molekuly fosfolipidů v buněčné membráně se chovají podobně. Jejich tekuté krystalické uspořádání umožňuje membráně dynamicky měnit její tvar a přitom si zachovat integritu, což je nezbytná vlastnost pružné membránové bariéry. Buněčná membrána se tedy chová jako tekutý krystal. Jenže to není všechno. Když do základní struktury membrány z fosfolipidů přidáme IPM (olivy), vidíme, že membrána některé věci propustí dovnitř a jiné udržuje vně. Buněčná membrána se chová jako polovodič. No a nakonec když do tohoto popisu zahrnete receptory a efektory, dostanete membránu, která obsahuje brány a kanály. Membrána je tudíž tekutý krystal, polovodič s bránami a kanály. Když Lipton nad tím tak přemýšlel, uvědomil si, že počítačový čip je krystalický polovodič s bránami a kanály, a došel k závěru, že membrána je strukturním a funkčním ekvivalentem (homologem) silikonového čipu.
O dvanáct let později publikoval australský badatelský tým pod vedením B. A. Cornella článek v časopise Nature, který tuto hypotézu potvrdil, totiž že buněčná membrána je homologem počítačového čipu. Tito vědci izolovali buněčnou membránu a připojili pod ni kousek fólie ze zlata. Pak napustili prostor mezi zlatou fólií a membránou zvláštním roztokem elektrolytu. Když byly receptory membrány stimulovány komplementárním signálem, kanály se otevřely a roztok elektrolytu vpustily membránou dovnitř. Fólie sloužila jako transduktor, jako elektrický snímač, který převádí elektrickou aktivitu kanálu v digitální údaje na obrazovce. Toto zařízení ukazuje, že membrána jako čip nejen vypadá, ale také funguje. Cornell a jeho spolupracovníci přeměnili biologickou buněčnou membránu v počítačový čip schopný digitálního výstupu.
Když si představíte, že fungování buňky lze přirovnat k fungování počítače, tak první poznání, které se vám nabízí, je, že buňky jsou programovatelné stejně jako počítače. Dalším poznáním je fakt, že programátor je vně počítače/buňky. A dále se z toho dá vyvodit, že buněčné jádro je prostě paměťový disk, hard drive obsahující programy DNA, které kódují produkci proteinů (paměťový disk dvojité šroubovice). Do svého počítače můžete vložit takový disk, na kterém je řada specializovaných programů. Jakmile stáhnete tyto programy do aktivní paměti počítače, můžete disk vytáhnout, aniž byste nějak narušili program, který zrovna běží. Když odstraníte paměťový disk dvojité šroubovice tím, že odstraníte buněčné jádro, buněčný proteinový stroj poběží dál, protože informace, které tento stroj vytvořily, byly už staženy.
Závěrem lze tedy říci, že jádro obsahující geny buňky neprogramuje. Data vstupují do buňky/počítače přes receptory membrány, které představují „klávesnici“ buňky. Receptory spouštějí proteinové efektory membrány, které se chovají jako buněčná/počítačová „centrální procesorová jednotka“ (CPU). Proteinové CPU efektory převádějí informace z prostředí do behaviorálního jazyka biologie.
Zdroj: Bruce H. Lipton, Biologie víry - Jak uvolnit sílu vědomí, hmoty a zázraků
16.04.2013, 00:00:20 Publikoval Luciferkomentářů: 0