Neviditelný čert

V předchozích sériích z knížky Biologie víry - … Bruce H. Liptona bylo ukázáno, že buněčné funkce jsou přímo odvozeny z pohybů jejich proteinové „převodovky“. Pohyb vytvářený uskupením proteinů dává vznik fyziologickým funkcím. Proteiny jsou hmotnými stavebními bloky, zatímco komplementární signály z prostředí jsou nezbytné pro jejich rozpohybování. Styčným bodem mezi signály z prostředí a cytoplazmatickými proteiny je buněčná membrána, která přijímá podněty a pak vybírá vhodné, život uchovávající buněčné reakce. Buněčná membrána funguje jako „mozek“ buňky.

Lucifer

První tři miliardy let existence života na naší planetě sestávala biosféra z volně žijících buněk, jako jsou bakterie, řasy a prvoci. Dnes už víme, že jsou-li signální molekuly využívané jednotlivými buňkami k regulaci jejich vlastních fyziologických funkcí uvolněny do prostředí, pak ovlivňují i chování jiných organismů. Signály uvolněné do prostředí umožňují koordinaci chování v rozptýlené populaci jednobuněčných organismů. Vylučování signálních molekul do prostředí posílilo schopnost jednotlivých buněk přežít tím, že jim poskytlo možnost žít v primitivním „společenstvu“.

Jednobuněčné slizovité měňavky jsou příkladem toho, jak vedou signální molekuly k vytvoření společenstva. Tyto améby žijí osaměle a shánějí v půdě potravu. Když je potrava v okolí zkonzumována, buňky syntetizují nadbytečné množství vedlejšího produktu metabolismu, kterému se říká cyklický AMP (cAMP), z něhož většina je uvolněna do prostředí. S tím jak améby hladoví, koncentrace uvolněného cAMP v prostředí narůstá. Když se vyloučené signální molekuly cAMP naváží na receptory cAMP na buněčných membránách ostatních měňavek, signalizuje jim to, že mají aktivovat shlukování, při němž se měňavky shromáždí a vytvoří velkého mnohobuněčného „slimáka“. Toto společenstvo je reprodukční fází měňavky. Během období „hladovění“ společenstvo stárnoucích buněk sdílí svou DNA a vytváří novou generaci potomstva. Nové améby hibernují jako nečinné spóry. Jakmile je potrava k dispozici, její molekuly působí jako signál, který přeruší hybernaci a uvolní novou populaci jednotlivých buněk, aby mohl začít celý cyklus nanovo.

Jednobuněčné organismy tedy žijí ve společenstvu, v němž sdílejí své „uvědomění“ a koordinují své chování tím, že uvolňují „signální“ molekuly do prostředí. Cyklický AMP byl jednou z evolučních nejranějších forem vylučovaných regulačních signálů, které řídí chování buňky. Kdysi se myslelo, že základní lidské signální molekuly (např. hormony, neuropeptidy, cytokiny, růstové faktory), které regulují naše vlastní buněčná společenstva, vznikly až s objevením se složitých mnohobuněčných životních forem. Ovšem nejnovější výzkum ukazuje, že už v nejranějších fázích evoluce používaly tyto primitivní jednobuněčné organismy „humánní“ signální molekuly.

Během evoluce buňky maximalizovaly počet IMP proteinů, proteinů „uvědomění“, až na množství, které ještě jejich membrána byla schopna pojmout a udržet. Aby nabyly většího uvědomění, začaly se buňky shlukovat, nejprve do jednoduchých kolonií a posléze do vysoce organizovaných buněčných společenstev. Fyziologické funkce mnohobuněčných organismů jsou rozděleny mezi specializovaná společenstva buněk, jež tvoří tělesné tkáně a orgány. Ve společných organizacích je inteligence membrány přenesena do specializovaných buněk, které tvoří nervový a imunitní systém organismu. V nově vzniklých uzavřených společenstvech byly využívány stejné koordinující signální molekuly, jako používaly volně žijící buňky. V primitivnějších mnohobuněčných organismech, které nemají specializovaný nervový systém, představoval tok signálních molekul ve společenstvu elementární „mysl“, reprezentovanou koordinujícími informacemi, které sdílely všechny buňky. V takovýchto organismech četla podněty z prostředí každá buňka a přizpůsobovala jim své chování.

Jakmile se však buňky spojily ve společenstvo, bylo nutno přijít s novou taktikou. Ve společenstvu se nemůže každá buňka chovat jako nezávislý činitel, který si dělá, co se mu zachce. Sám termín „společenstvo“ naznačuje, že všichni jeho členové respektují společný plán činnosti. U mnohobuněčných živočichů mohou jednotlivé buňky „vidět“ místní prostředí vně jejich vlastní „kůže“, ale nemusí si už uvědomovat, co se děje ve vzdálenějším prostředí, zejména ne v tom, které je vně celého organismu. Dokáže jaterní buňka ve vašich vnitřnostech reagující na signály z jejího bezprostředního okolí informovaně reagovat na důsledky toho, když do vašeho prostředí vpadne zloděj? Složité regulace chování nutné k zajištění toho, aby mnohobuněčný organismus přežil, jsou zahrnuty v centralizovaném systému tohoto organismu, jenž zpracovává informace.

S tím, jak se vyvíjeli stále složitější živočichové, převzaly práci sledování a organizování chování regulačních signálních molekul specializované buňky. Tyto buňky vytvořily distribuční nervovou síť a centrální informační procesor – mozek. Úkolem mozku je koordinovat dialog mezi signálními molekulami ve společenstvu. V důsledku toho se musí v buněčném společenstvu každá buňka podvolit a přijmout za své informované rozhodnutí svého nadřízeného, mozku. Mozek řídí chování buněk v těle. Toto je velice důležité, protože dáváme buňkám našich orgánů a tkání za vinu naše zdravotní problémy, které nás v životě potkávají.

Ve třetí části této série se podíváme na to, jak se v mozku vyvinula speciální funkce, která umožnila, aby se celé společenstvo vyladilo podle stavu svých regulačních signálů, jak fungují emoce v jazyce buněk a jak mysl řídí tělo.

Zdroj: Bruce H. Lipton, Biologie víry - Jak uvolnit sílu vědomí, hmoty a zázraků

02.05.2013, 00:00:21   Publikoval Luciferkomentářů: 4