Zachování popřípadě resuscitace nových buněk ve starých mozcích byla vyřešena v předcházejícím pojednání o digitální demenci z dílny Manfreda Spitzera. Dnes, zcela nezvykle v neděli, kdy se na nás začínají valit téměř tropická vedra, tedy pokud naši slovutní meteorologové si, jak je u nich zcela obvyklé, opět nenadělali do kecek, přicházím s velmi důležitou záležitostí z téže dílny. Týká se toho, čemu jistě porozumějí ženy, totiž dělání několika věcí najednou, což se dnes nazývá multitasking. Problém, jemuž zde nyní bude vystaven jakýsi odborný posudek, ovšem nespočívá v přirozené schopnosti zkušených žen chovat v náručí dítě, vařit přitom svému jistě z práce velmi unavenému muži večeři, přemýšlet o štepování jeho ponožek a přitom sledovat v rádiu či v televizi, co se zrovna děje, aby věděly, co budou zítra „štepovat“ – ten problém spočívá především v paranoidních možnostech, které nabízí moderní mediální prostředky, totiž multimediálně blbnout na kvadrát.
Lucifer
Podle jedné americké studie přeruší moderní člověk práci v průměru každých jedenáct minut. Telefon zvoní, zatímco v tašce ještě svíráte mobil; vyzváněcí tón oznamuje krátké textové zprávy a e-maily, a ať už zrovna pracujeme na čemkoli, samozřejmě na ně hned odpovídáme. Náš život v „digitálním věku“ se vyznačuje především tím, že ustavičně děláme spoustu věcí najednou: vyhledáváme informace na počítači, posloucháme hudbu, píšeme na mobilu textové zprávy a přitom všem vlastně právě čteme nějaký článek v novinách. V místnosti běží televize a do toho zazvoní telefon s pevným připojením.
Pro současné vyřizování mnoha (latinsky multi) úkolů (anglicky: task) se prosadil novotvar multitasking. Současné vykonávání různých činností není specifický jen pro digitální média a mnohdy se rozvíjí i do bizarních podob: „Při sexu si ráda čtu nějakou knihu a telefonuji. Tak se dá naráz vyřídit spousta věcí,“ popsala v roce 2005 svůj všední den americká herečka Jennifer Conellyová. Mediální multitasking však dnes začíná převažovat.
V jisté americké studii ohledně mediálního chování mladistvých kupříkladu jeden sedmnáctiletý chlapec popisuje svůj všední den takto: „Každou vteřinu, kterou strávím online, multitaskuji. Právě teď se dívám na televizi, kontroluji si e-maily, každé dvě minuty čtu zprávy, vypaluji hudbu na CD a píši tuto zprávu.“ Jiná sedmnáctiletá dívka sděluje: „Nudím se, když všechno neprobíhá současně, protože pak pořád vznikají nějaké pauzy. Člověk musí čekat, než se mu načte webová stránka nebo než v televizi skončí reklama.“ Čtrnáctiletý chlapec komentuje způsob, jak se připravuje do školy takto: „Domácí úkoly si obvykle dělám už ve škole. Pokud si je ale dělám doma, pak mívám ve svém pokoji knihu na klíně, a zatímco se mi spouští počítač, věnuji se úloze z matematiky nebo něco píšu. Když si pak stahuji e-maily, dál dělám domácí úkoly, takže během jedné chvíle vyřídím všechno.“
Současné užívání více médií a s tím spojené současné vyřizování více úkolů naráz rozhodně hraje v duševním životě mnoha nejen mladých lidí velkou roli. Jak se na nás toto zacházení s více médií projevuje? Činí nás multimediální prostředí inteligentnějšími, chytřejšími? Během posledních deseti let byla jednoznačně prokázána flexibilita našeho mozku: je to biologický hardware, který se stále přizpůsobuje momentálnímu softwaru – naší životní zkušenosti. Není tedy lhostejné, co zažíváme, neboť každá duševní aktivita zanechává v mozku stopy, které ovlivňují jeho budoucí fungování.
Multitasking těsně souvisí s tím, co dnes v psychologii a kognitivní neurovědě označujeme pojmem kognitivní kontrola. Už v raném dětství se učíme kontrolovat své myšlenky, což například znamená, že potlačujeme irelevantní věci a soustřeďujeme se na konkrétní úkoly. Jedná se tedy o schopnost, jež je lidskému mozku dána a současně je naučená. Každý jedinec jí disponuje více či méně. Pokud je tedy kognitivní kontrola naučená a pokud se způsob, jak své myšlení kontrolujeme, ponořením do multimediálního světa mění, pak by multitasking měl mít vliv na schopnost kontroly myšlenek. Tento vliv by měl být pozitivní: člověk roste svými úkoly a kontrola je o to obtížnější, čím více toho má ke kontrolování. Mohl by ale také být negativní, neboť když neustále děláme spoustu věcí najednou, může to vést k povrchnějšímu zpracování mnohačetných a ustavičně proměnlivých vstupů. Je tedy možné, že dlouhodobým intenzivním multitaskingem svou pozornost trénujeme; anebo že jím – právě naopak – stále více narušujeme pozornost. Oba efekty by se také mohly navzájem rušit, takže multitasking by pak neměl žádný účinek. Jak je tomu ve skutečnosti?
Vědci ze Stanfordovy univerzity se rozhodli prozkoumat vliv multitaskingu na duševní výkonnost, a proto provedli se dvěma extrémně odlišnými skupinami, silnými a slabými mediálními multitaskery, řadu kognitivních testů. V jednoduché verzi tohoto testu se rozdíly mezi multitaskery a nemultitaskery neobjevily. Avšak při obtížnější verzi s přidanými rozptylujícími podněty potřebovali multitaskeři výrazně víc času. Výsledky studie v souhrnu ukázaly, že lidé, kteří hojně používají více médií najednou, vykazují problémy při ovládání své psychiky. Multitaskeři měli větší obtíže vyloučit nedůležité podněty prostředí a byli méně efektivní při potlačování irelevantních zadání úkolu. Multitaskeři si zkrátka aktivně trénují povrchnost a neefektivnost. Názor, že člověk může klidně přeskakovat z jednoho úkolu na druhý a že je to užitečné pro efektivní zpracování informací, se ukázal být sebeklamem.
Zdroj: Manfred Spitzer, Digitální demence – Jak připravujeme sami sebe a naše děti o rozum
Poznámka: Pokud se vám podaří s pomocí moderních mediálních prostředků docílit stavu, že současně můžete dělat úplně všechno, tak nebude trvat dlouho, když docílíte stavu, kdy nebudete schopni dělat vůbec nic.
18.05.2014, 00:00:19 Publikoval Luciferkomentářů: 31