Neviditelný čert

V předchozí dvoudílné prezentaci digitální demence v souvislosti s laptopy ve školách bylo ukázáno, že hlavním důvodem vehementního zásobování školních dětí digitálními médii není starost o jejich vzdělání, ale starost o prachsprostý zisk firem, jež se tohoto rádoby dobročinného zásobování ujaly. S dětmi se však takto nekupčí jen pomocí laptopů, ale se stejně cíleným záměrem se do nich cpe i nezdravé jídlo, k čemuž slouží především televizní reklamy, a nejen to. Lidský mozek se v průběhu života vyvíjí. Mozek dítěte není „hotový“, a proto jej lze obzvláště snadno formovat: dokud se vyvíjí, velmi rychle se učí, čímž se teprve patřičně utváří. Demence je všeobecně považována za nemoc stáří. Jak je možné, že se může objevit u dětí a jak to souvisí s formováním jejich mozků?

Lucifer

Že představa demence u dětí není nikterak absurdní, lze ukázat na příkladu stařecké cukrovky. Vinou špatné výživy, která vede k nadváze, tělo reaguje přecitlivěle na hormon inzulin. Ten se tvoří ve slinivce břišní a stará se o to, aby se energie z potravy dostávala podle potřeby do buněk celého těla. Pokud trvale požíváme příliš mnoho jídla, tělo se v průběhu života stává netečné vůči velkým dávkám inzulinu; jeho účinek se oslabuje. Energie, tedy cukr v krvi, se už nedostává do tělesných buněk, nýbrž zůstává v krvi. Člověk je proto navzdory veškeré energii v krvi malátný a unavený, protože tělo ji nedokáže využít. Zvýšená hladina cukru v krvi má ty nejzávažnější důsledky pro srdce a krevní oběh, oči, ledviny a také mozek: pacienti se stařeckou cukrovkou nejenže dříve umírají, nýbrž během své nemoci mohou i celá desetiletí strádat (slepnutí, selhání ledvin, amputace, mrtvice).

Už několik let se stařecká cukrovka označuje jako diabetes II. typu – nejen proto, aby se výrazně odlišila od diabetu I. typu (při němž se netvoří žádný inzulin), nýbrž i proto, že tato nemoc se stále častěji objevuje i u dětí a mladistvých. Nejmladšímu pacientovi se stařeckou cukrovkou v Německu je pět let. Dětští lékaři hovoří o epidemickém nárůstu této nemoci v dětském věku a týká se to především obézních dětí a mladistvých, jejichž podíl je dnes zhruba dvakrát větší než ještě před dvaceti lety. Kdo již v dětství vykazuje rizikové faktory, s velkou pravděpodobností onemocní diabetem II. typu. Když někdo dostane stařeckou cukrovku v osmdesáti letech, pravděpodobně na její následky nezemře. Aby se totiž tato nemoc mohla plně rozvinout, potřebuje čas. Právě proto je nárůst stařecké cukrovky u dětí tak tragický: jsou ještě mladí, a proto budou trpět touto chorobou se všemi důsledky – především chátráním trvajícím celá desetiletí.

Na tomto vývoji je nejhorší to, že na vině nejsou děti, nýbrž my dospělí. Nejenže připouštíme, aby naše děti trávily zhruba šest hodin denně před audiovizuálními médii, ačkoli víme, že to způsobuje nedostatek pohybu a nadváhu. Navíc tím naše děti přímo bombardujeme špatnými radami ohledně jídla: během zábavného dětského pořadu s kreslenými filmy během typického nedělního dopoledne zhlédnou děti v průměru každých pět minut jeden reklamní spot na potravinové výrobky, přičemž téměř všechny tyto výrobky propagované v televizi jsou nezdravé.

Jedna velká dlouhodobá americká studie ukázala, že za nadváhu je zodpovědná právě na děti orientovaná televizní reklama. Nejenže tedy víme, že ze sledování televize se tloustne, my navíc víme i proč: děti se velmi rychle učí, ať už jim nabídneme jakýkoli obsah. Experimenty s dětmi v předškolním věku ukazují, že tyto děti se naučily obsah reklamních spotů už po několika málo uvedeních a vůči výrobku zaujímají odpovídající kladný postoj: považuji jej za dobrý a vybírají si jej. Dále je už více než tři desetiletí známo, že děti mají sklon u výrobků generalizovat, takže reklamou podmíněný pozitivní postoj vůči jednomu produktu se přenáší na podobné výrobky. Navíc je známo, že děti vesměs přes média generalizují; proto na obalu od čokolády bez potíží poznají televizní postavičku.

V USA se děti začínají dívat na televizi v průměru ve věku devíti měsíců a 90 procent všech dětí sleduje televizi pravidelně ještě dříve, než završí druhý rok svého života. Na základě toho se televizní reklama cíleně zaměřuje na tuto věkovou skupinu, což má kromě jiného za následek, že dítě už při nástupu do školy zná více než dvě stě značek, respektive jejich výrobky. Jenom v USA vynaloží reklamní průmysl na ovlivňování jídelních návyků dětí deset miliard dolarů ročně, přičemž lví podíl připadá na televizní reklamu. Děti do svých pěti let zhlédnou ročně více než čtyři tisíce reklamních spotů na nezdravé potraviny. Děti ještě nemají vyvinuté kritické myšlení. Proto jsou účinkům reklamy vydány relativně napospas, aniž se dokážou bránit. Jakmile si pak jednou na atraktivně propagované potravinové výrobky zvyknou, jen velice těžko se toho zbavují.

V minulých letech přibylo studií, které dokazují přímou souvislost mezi závislostním jednáním a patologickými jídelními návyky. Ti, kdo v mládí hojně sledovali televizní reklamu, nemohou jinak než sami sebe opakovaně „navádět“. Neboť kdo jí výrobky propagované reklamou, dlouhodobě si deformuje, jak ukazuje výzkum mozku, svůj systém odměňování a potom musí pro dosažení stále stejného odměňovacího efektu jíst stále víc! Mechanismus televizní reklamy tak daleko přesahuje běžné učení se výrobkům a značkám, neboť člověk se navíc stává závislým na určité formě stravy, takzvanému Junk Food, jenž je bohatý na tuky a uhlohydráty, zato však chudý na vitaminy a vlákninu.

Co se s tím dá dělat? Na děti zaměřená reklama na nezdravé potraviny by se měla neprodleně zakázat, jak to udělali již ve Švédsku, Velké Británii a Jižní Koreji. Ve Švédsku je ostatně zakázána jakákoli reklama zaměřená na děti. Poněvadž 32 procent britských chlapců a 31 procent britských dívek mezi druhým a patnáctým rokem trpí nadváhou, nesmí se v britské televizi od roku 2008 vysílat reklama na nezdravé potraviny v čase, kdy děti televizi sledují (tj. před jedenadvacátou hodinou). Reklamní průmysl a reklamou financované soukromé vysílací stanice považují toto opatření za přehnané, avšak se svým poukazováním na pracovní místa v reklamním průmyslu nemají úspěch. Právem: ne všechno lze ospravedlnit pracovními místy – rozhodně ne strádání a smrt mnoha lidí příští generace.

Zdroj: Manfred Spitzer, Digitální demence – Jak připravujeme sami sebe a naše děti o rozum

10.06.2014, 00:00:09   Publikoval Luciferkomentářů: 11