Doba jedová 3 od Stacy Malkanové je orientovaná především na kosmetiku, což není ani náhodou šálek mého čaje. Obsahuje však řadu velmi zajímavých postřehů týkajících se průmyslového znečišťování nejen našich organizmů jedovatými a nezřídka i rakovinotvornými látkami, syntetickými chemikáliemi petrochemického původu (viz Soudobá chemická zátěž našeho organizmu). Nejen do kosmetiky, ale i do potravin a dalších produktů se za účelem snadnějšího zisku cpou umělé chemické látky, jež se v přírodě ještě relativně nedávno nevyskytovaly a na něž nejsou živočichové, tedy i my, vůbec adaptováni. Je to příliš prudká změna v našem životním prostředí, která zcela zákonitě pro nás i jiné živočichy, a vlastně i pro celou přírodu, vede k velmi nelibým a nebezpečným důsledkům. Mnohem pozvolnějším a dostatečně adaptabilnějším evolučním vývojem nám však příroda nabízí spoustu našemu zdraví prospěšnějších a všeobecně bezpečnějších prostředků, metod a inspirací. Jen je třeba se kolem sebe dívat, přemýšlet a analyzovat to, co už tady vlastně dávno a zcela přirozeně je. A přitom to je někdy tak snadné. Jenže lidé zapojeni do velkého byznysu to vidí jinak. A si tak, jak to s bohulibou nadutostí prezentoval náš předchozí prezident prohlášením, že naše planeta není zelená, ale modrá. Domnívám se, že slovem „modrá“ nemyslel „jedovatá“, jelikož jeho obzor až tak daleko nesahá, ale prachy, peníze, jejichž špínu přece nelze rozeznat a ani se od ní nijak očistit.
Lucifer
Jak vyrobit kuchyňské skřínky z překližky bez lepidla obsahujícího rakovinotvorný formaldehyd? Nad touto otázkou dumal profesor dřevařských technologií na Oregonské státní univerzitě Kaichang Li, když se v Oregonu procházel po městě Cannon Beach. Nové lepidlo by muselo být vodovzdorné, účinné a levné, nenáročné na výrobu, nesmělo by však být silně toxické, uvažoval profesor Li a zamyšleně hleděl na oceán. Náhle mu zrak padl na malé slávky, houževnatě linoucí k balvanu bičovanému vlnami. To byla odpověď, kterou hledal, slávky se přece uměly dobře přilepit. Profesor Li odloupl z balvanu několik slávek a odnesl si je do své laboratoře na Oregonské státní univerzitě. Zkoumal lepivou látku, již slávky vylučují, a podařilo se mu ji replikovat za použití pryskyřice na bílkovinném základě, kterou extrahoval ze sójové mouky. Výsledkem bylo bezpečné, nenákladné lepidlo, jež splňovalo všechny požadavky na výrobu kuchyňských skříněk z překližky.
Janine Benyusová, autorka knihy o zázracích z přírodní říše Biomimicry: Innovation Inspired by Nature, (Biomimetika: inovace inspirovaná přírodou), Harper, 2002, poznamenala: „Příroda nepoužívá čisticí prostředky.“ Biomimetika představuje nové vědecké odvětví, které se zabývá výzkumem nejlepších „vynálezů“ přírody a jejich aplikací ve světě lidí. Zakládá se na myšlence, že po miliardách let vývoje dovedla příroda některé věci k dokonalosti: pavouci umí vyrábět vodovzdorná vlákna, která jsou pětkrát silnější než ocel, listy rostlin dokáží během triliontiny sekundy přetvořit sluneční záření na potravu a paví peří využívá k tvorbě barvy lomu světla a kreatinu. Přírodní svět nám často může připadat špinavý, pro organizmy je však zcela zásadní, aby se udržovaly v čistotě. Kupříkladu listy rostlin se musí zbavovat nečistot, aby mohly vstřebávat sluneční svit. Výbornou metodu „vymyslely“ duby: jejich listy jsou pokryty malými chloupky, jež nedovolují nečistotám, aby se usazovaly v pórech listů. Tuto strategii mohou lidé využít například ve stavebnictví nebo v oděvním průmyslu.
Nikde v přírodě nenajdete mýdla, saponáty a jiné čisticí prostředky. Organizmy buď znečišťování předcházejí, nebo se jednoduše vůbec neznečišťují. Přírodní organizmy využívají mechanická řešení (oční víčka), strukturální metody (chlupaté listy) a přírodní chemické prostředky (hleny nebo sliny), žádné z nich však nejsou jedovaté. Jednou ze strukturálních metod, kterou lze komerčně využít, je „lotosový efekt“, něco jako „suchý zip“. Lotosové květy jsou pokryty výčnělky o velikosti nanočástic, které vypadají jako malé voskové hřebíky. (Nanotechnologie se nachází v celé přírodní říši, avšak v podobě nanostruktur, nikoli nanočástic, které se pohybují volně, jsou nekontrolovatelné a jejichž chování nelze předvídat.). Podle Benyusové by se měl v budoucnosti kosmetický průmysl zaměřit na samočistící a samouzdravující přípravky, tedy na hledání nikoli chemických, ale spíše strukturálních řešení.
Amy Cannonová ve své laboratoři na Massachusettské univerzitě v Lowellu kupříkladu vynalezla nový postup k vlnění a barvení vlasů, který využívá právě tyto metody a je založený na využití fotocitlivých látek v kosmetice. Princip spočívá v tom, že jistý velmi tenký polymer, na němž tehdy pracovali její studenti, po ozáření ultrafialovými paprsky začne lepit. Stačí nakroutit pramen vlasů, namočit jej do polymeru a vytvořit tak trvalou ondulaci bez toxických vlastností. Běžné přípravky na trvalou ondulaci narušují samotnou strukturu vlasů a zároveň patří mezi nejtoxičtější chemické látky, jaké v průmyslových laboratořích naleznete. V kombinaci s potravinářskými barvivy se dá tento fotocitlivý polymer použít i při barvení vlasů.
V současnosti mohou vědci vytvářet látky na molekulární úrovni a vyvarovat se tak toxických účinků. S tím počítá Paul Anastas, otec zelené chemie, která se inspirovala samočisticími mechanizmy přírodních organizmů a snaží se zabudovat potřebné funkce do molekul na počátku vývojového procesu, aby nebylo potřeba přidávat molekuly později. Fotocitlivý polymer Amy Cannonové je například přirozeně pružný a není třeba do něj přidávat další změkčovadla, která by se z něj mohla uvolňovat a vstřebávat do lidského organizmu. Zcela opačný případ představují vinylové plasty: při výrobě se používají nebezpečné látky, do ovzduší se uvolňuje rakovinotvorný dioxin a je třeba toxických stabilizátorů (olova) a změkčovadel (ftalátů), aby byly měkké a pružné a mohly se z nich vyrábět například krabice na obědy a kačenky do koupele. Podle odhadu kolegy Paula Anastase Johna Warnera bychom mohli 25 % takovýchto toxických látek nahradit existujícími bezpečnějšími alternativami.
Současný chemický průmysl se však těmito mnohem bezpečnějšími možnostmi, jež lze odpozorovat z okolní přírody, téměř vůbec nezaobírá. Peníze jsou na prvním místě a petrochemická infrastruktura z poloviny 20. století, která byla vytvořena s ohledem na funkčnost a pohodlí, nikoli na bezpečí a zdraví, se příslušným firmám a nadnárodním společnostem jeví jako mnohem efektivnější způsob dosažení požadovaného zisku. V Evropské unii je přece jenom nějaká snaha vidět. EU se řídí principem předběžné opatrnosti a ukládá výrobcům povinnost odstranit z výrobních procesů toxické látky a zabezpečit likvidaci vlastního odpadu. Spojené státy americké naproti tomu požadují „důkazy o škodlivosti“. Tento přístup lze volně parafrázovat slovy „nezakročíme, dokud nám neukážete mrtvoly“. Vládní požadavky na vědecké důkazy jsou tak vysoké, že se Agentuře pro ochranu životního prostředí nepodařilo prosadit ani zákaz využití azbestu v jistých průmyslových odvětvích.
Zdroj: Stacy Malkanová, Doba jedová 3 – Kosmetika
27.09.2014, 00:00:00 Publikoval Luciferkomentářů: 16