Svobodná vůle je pojem, jenž ve filosofii označuje myšlenku, že člověk jedná jen na základě svých vlastních rozumových rozhodnutí, nikoliv pod vlivem vnějších podnětů, jako osudu, boha či jiných faktorů, jež nejsou v jeho moci. Se svobodnou vůli značně souvisí náhoda a determinismus (filosofický směr tvrdící, že vývoj světa je dán jeho současným stavem). S otázkou svobodné vůle jde ruku v ruce otázka odpovědnosti za vlastní činy. Pokud není naše rozhodování svobodné, můžeme být odpovědni za vlastní činy. Následuje výňatek z článku v Live Science.
Lucifer
Věříte ve svobodnou vůli? Někteří vědci nevěří – a opírají se o důkazy z věd o mozku, které je přesvědčují. Někteří lidé považují odmítání myšlenky, že máme kontrolu nad svými rozhodnutími a činy, za hluboce znepokojující. Některé studie, se zdají možnost svobodné vůle ohrožovat. Opírají se o tvrzení neurovědců, že dokáží předvídat nebo předvídat volby na základě pozorované mozkové aktivity ještě předtím, než si člověk v experimentu uvědomí, jaká bude jeho vlastní volba. Odpůrci svobodné vůle tvrdí, že nevědomé mozkové procesy mohou iniciovat činnost, o níž se pak člověk mylně domnívá, že ji uvedl do pohybu z vlastní vůle.
Ale co když jsou výsledky tohoto výzkumu špatně interpretovány a ďábel se skrývá v jemných detailech, které většina lidí nečte nebo jim nerozumí?
Neurovědecké výzkumy sahající až do počátku 80. let minulého století tvrdily, že vědomá svobodná vůle je iluzí („vědomá svobodná vůle“ označuje naše vědomá rozhodnutí určující naše činy). Tyto výsledky se hromadily jako hřebíky do rakve svobodné vůle, nabízené neurovědci a zatloukané mainstreamovými médii, až v roce 2016 časopis Atlantic prohlásil, že „nic takového jako svobodná vůle neexistuje“.
Ne tak rychle. Novější studie kombinující empirická data a počítačové modelování naznačují, že tyto předchozí výzkumy byly špatně interpretovány a nic z nich se tak či onak netýká vědomé svobodné vůle. Došli jsme k závěru, že neurověda vědomou svobodnou vůli nevyvrátila.
Mnoho kognitivních neurovědců v této oblasti, včetně bývalých zastánců „nesvobody“, nyní uznává, že údajné neurovědecké důkazy proti ní jsou pochybné. Bohužel veřejnost tuto zprávu stále ještě neslyšela a myšlenka, že neurověda vyvrátila vědomou svobodnou vůli, nebo dokonce svobodnou vůli obecně, stále visí ve vzduchu.
Svobodná vůle a vědomí, které byly kdysi výhradně v kompetenci filosofů, jsou stále častěji předmětem zkoumání neurovědců. Tato témata se od ostatních oblastí studia neurověd liší tím, že se hluboce dotýkají většiny, ne-li celého lidstva. Naproti tomu málokdo by ztrácel spánek nad relativní důležitostí jiných lidských vlastností, například nad tím, zda lidé mohou přímo vnímat magnetické pole (magnetorecepce).
Věda často postupuje vpřed tím, že předkládá hypotézy, které jsou později upraveny nebo zamítnuty. Vzhledem k hluboké existenciální povaze výzkumu vůle však stojíme před dvěma velmi důležitými otázkami: Jakou laťku bychom měli nastavit pro důkazy, které se týkají svobodné vůle? A jak bychom měli takové důkazy hodnotit a interpretovat, abychom věděli, zda a kdy byly splněny?
Uvědomujeme si to, čemu filosofové vědy říkají „induktivní riziko“, neboli náklady na možné chyby, a proto bychom měli nastavit laťku vysoko. Existuje dobrý důvod pochybovat o často uváděných důkazech. Neurověda o vůli se obvykle zaměřuje na bezprostřední (nebo proximální) a nesmyslná rozhodnutí (jako „čas od času zmáčkni tlačítko, kdykoli se ti zachce, bez jakéhokoli důvodu“).
Rozhodnutí, která nás zajímají s ohledem na svobodnou vůli a odpovědnost, jsou však ta, která jsou smysluplná a často mají delší časový horizont. Možná, že mnohá, nebo dokonce většina našich každodenních rozhodnutí - volba, kdy se napijeme dalšího doušku z kelímku s vodou nebo kterou nohu si dáme dopředu - nejsou akty vědomé svobodné vůle. Ale některá rozhodnutí možná ano. Naštěstí, nebo naneštěstí, jsou právě ta důsledná nejobtížněji zkoumatelná.
Co by bylo třeba, aby neurověda vyvrátila vědomou svobodnou vůli? Důkazy musí jasně ukázat, že lidé se rozhodují nevědomě. Zde se ďábel skutečně skrývá v detailech předvídání chování a odvozování vědomí z mozkové aktivity. Například použití strojového učení k „předvídání“ chování před vědomým rozhodnutím nám nemusí nutně mnoho říci.
Jsme součástí deterministického světa, na který nemáme žádný vliv, a statistiky, jako je zjištění o nepříznivém vývoji v dětství, to potvrzují. Naše dnešní jednání může být skutečně omezeno (nebo částečně determinováno) naším minulým prostředím nebo zkušenostmi. Ale jak velké omezení stačí k tomu, aby nás připravilo o svobodnou vůli? Nedostatek velmi vysoké předvídatelnosti v těchto statistikách ponechává dostatek prostoru pro jednání vědomé svobodné vůle (opět by bylo zvláštní, kdyby vaše rané životní zkušenosti neměly na váš pozdější život vůbec žádný vliv).
Jediný lidský mozek je pravděpodobně mnohem složitější než celá zemská atmosféra a ani počasí nedokážeme předpovědět na více než několik dní dopředu. Je tedy nepravděpodobné, že by nám vhození sofistikované umělé inteligence do mozkových dat umožnilo předpovídat budoucí stavy mozku na základě těch minulých, alespoň ne v dohledné době.
Zdroj: Live Science, Evidence refuting free will is being misinterpreted, scientists argue
31.03.2025, 00:00:00 Publikoval Luciferkomentářů: 6