Tak si tak představuji, jak jednou navečer řekla paní Hawkingová malému Stephenovi: Dej sem už ten bublifuk, podívej, jedna bublina za druhou, všude to lítá a na stolečku zůstává pěna. Netušila, že se dívá na metaforu veliké věci, která se v mysli jejího ušmudlaného chlapečka nevědomky začíná rodit.
Stella
Ještě jednou se vracím k předchozímu tématu o možnostech poznání. Doplňuji o některé názory Briana Greena, o jeho jistoty i pochybnosti. Při četbě Greenových úvah mi v paměti vytanul Máchův žalářník, který vyslechl Vilémovo pochopení ne – smyslu života: Bůh není a v mrazivé pustině všehomíra je člověk sám. A žalářník zbledl a „bledé jeho líce neusmály se navždy více“.
O téměř dvě stě let později (od Máje), po několika vlnách existencionalismu a po mnoha zničujících válkách nás už sotva co překvapí a blednout jen kvůli novému pohledu na svět nás ani nenapadne. Přesto je otázka poznání místa člověka ve vesmíru vzrušující a působí jako hnací motor, je ve skutečnosti oním často citovaným „Cesta je cíl“. Dobrat se cíle, vyluštit tajenku! Třeba se to povede. Najít řešení té jediné rovnice, nebo zjistit, že žádné řešení nemá. Nebo má řešení nekonečně mnoho. Bez takového nepokojného hledání by život byl jen trpným přežíváním.
Já…
Brian Greene říká, že my všichni jsme sice, jako všechno hmotné, jen shlukem částic a vládnou nám všem stejné fyzikální zákony. Ale žijeme své životy na úrovni lidského příběhu, na úrovni vyšší, než je úroveň částic samotných. Fyzika náš příběh nepopírá, jen nás upozorňuje, že pod naším příběhem je ještě příběh její – příběh částic a fyzikálních zákonů.
Naše myšlenky, reakce a činy vznikly na základě předchozích příčin zpracovaných fyzikálními zákony a mají následky. A protože my jsme svým vlastním souborem částic, jsme za jejich chování odpovědní. Rozdíly mezi lidmi jsou dány právě rozdílným uspořádáním částic – v rovině lidského příběhu nás ale zajímá, jak se ten který člověk chová. Uspořádání částic každého jedince tvoří jeho individualitu, na což se člověk ale nemůže vymlouvat. Každý je za ně odpovědný. Naše uspořádání částic se učí, kombinuje, reaguje…
Jak k tomu došlo? V procesu evoluce vznikají uspořádané struktury schopné přežití (na rozdíl od těch zmatených, kterým se to nepovedlo), učí se, kombinují, spolupracují, předvídají. Ty nejschopnější struktury se pak začnou divit samy sobě, klást si např. otázky smyslu. Nedochází ale k přesahu fyzikálních zákonů.
Je to podivné? Nechceme se smířit s tím, že bychom neměli svobodnou vůli. Že neovládáme děje ve vlastní hlavě. Není však třeba podléhat nějakému fatalismu. Greene ale poznamenává: náš pocit, že jsme vládci sebe sama, vezme za své, kdykoli, byť nepatrně, pozměníme uspořádání svých částic – stačí experiment s drogou. Vychýlí se rovnováha v mozku a to, co nám bylo důvěrně známé, tedy pocit, že ovládám svou mysl, je pryč. Je konec s vlastní vůlí mysli. Greene uvádí vlastní zkušenost s drogou (s cizorodými částicemi v mozku) – nekonečné množství jeho kopií vytvářelo nové a nové reality a likvidovalo předchozí. Tenká je ona vrstva lidského sebevědomí, suverénnosti, když narušíme to známé (a přijaté jako samozřejmost) v sobě.
Tento prožitek Greenovi umožnil sjednotit racionální chápání fyziky s tím, jak intuitivně (nejen on) vnímá svou mysl. To vnímání je nám důvěrně známé. Běda, když se v mozku něco obmění a vznikne – nebo uvidíme – něco cizího.
Pocit svobodné vůle je skutečný. Ale nemá prapůvod v nás, v našich úvahách. Z područí zákonů se naše mysl nevymaní. Přesto se můžeme cítit svobodní: když nebudeme svobodnou vůli považovat za prvotní příčinu (ale pouze za pocit) a budeme se prostě těšit volnosti. Máme jí víc než dost k tomu, abychom prožili plodný a smysluplný život. Evoluce nás vede ke zjednodušování – v průběhu vývoje člověk pomíjel to, co je navíc, co ztěžuje přežití, a přizpůsobil svou existenci (svému, jemu určenému (?)) světu. Nemusíme tedy hned ráno po probuzení přemýšlet o tom, co nám dnes částice vyvádějí, můžeme vesele vyskočit z lůžka a realizovat vše, co si žádá rovina lidská. Kvůli přežití. Jak evoluce káže.
Smysl?
Podle Greena jenom a pouze my dáváme smysl svému shluku částic. Naše existence je mimořádná, protože naše uspořádání částic zvítězilo nad nekonečným množstvím jiných uspořádání. „Jsme tu z vůle čiré náhody zprostředkované přírodními zákony.“ „ Je to úžasně napínavé a skvělé.“ Jsme obdařeni obrovskými schopnostmi, které nám umožňují klást otázky. Ve vesmíru se ale nevznáší žádná odpověď. Tak, jako neexistoval žádný velkolepý plán.
Účel vytváříme ve svých subjektivních světech. Věda je vynikající nástroj k pochopení vnější reality. Ale do této reality nespadá naše vnitřní rozjímání. Vnitřní svět je nekonečně bohatý a obsáhne minulost i přítomnost, umožňuje odhalit elementární zákony, poznat, jak plyne čas a rozpíná se prostor. A tady jsem poněkud na rozpacích. On zde Greene užil i slova duch a duše, zázračnost (při zdůraznění kvanta evolučních pokusů).
Michio Kaku o otázce Boha a plánu říká: „Vesmír je pozoruhodně krásné, uspořádané a jednoduché místo.Připadá mi naprosto ohromující, že všechny známé zákony hmotného vesmíru lze shrnout na jediném listu papíru...“
Vesmír má tak elegantní konstrukci, že to podporuje myšlenku Božího plánu. Věda je ovšem založena na věcech testovatelných, reprodukovatelných a falzifikovatelných. To je rozhodující. Jediná matematicky bezrozporná teorie je teorie všeho.
…“Finální rovnice vesmíru je tedy jenom jedna. Možná existuje nekonečný počet řešení této rovnice, takže vznikne celá krajina řešení, ale rovnice sama je jedna.“
Nicota a vakuum překypují částicemi hmoty a antihmoty – něco vzniká z ničeho. Toto bublání maličkých vesmírů nazval Hawking časoprostorovou pěnou. Některá z bublin vyskočí z vakua a rozpíná se… Je možné, že je náš vesmír třírozměrná bublina plující v nirváně hyperprostoru. Tato myšlenka (multiverzum) odpovídá fyzikálním zákonům a krásně sjednocuje křesťanský mýtus s buddhismem.
Zdroje:
Greene, Brian: Až do konce času, Paseka, Praha 2021
Kaku, Michio: Božská rovnice, Prostor, Praha 2022
04.09.2022, 00:00:00 Publikoval Luciferkomentářů: 5