Představivost závisí na schopnosti rozlišovat mezi tím, co je skutečné a co není. Nedávno vědci odhalili potenciální mozkové mechanismy, které toto rozlišení umožňují. Podle jejich hypotézy mohou být tyto mechanismy významné u onemocnění, jako je schizofrenie, která může ovlivňovat vnímání reality. Určitá oblast mozku – fusiformní gyrus, velký hřeben, který prochází dvěma laloky mozku – je aktivní jak při vnímání reality, tak při představování si něčeho. Zjistilo se, že úroveň aktivity v této oblasti předpovídá, zda něco považujete za skutečné, bez ohledu na to, zda to vidíte nebo si to představujete.
Lucifer
Fusiformní gyrus se podílí na vysoké úrovni vizuálního zpracování, jako je identifikace objektů a tváří lidí podle jejich vzhledu. Studie naznačuje, že během představivosti je síla signálu slabší ve srovnání s vnímáním; tento rozdíl v síle signálu umožňuje mozku rozlišovat mezi těmito dvěma stavy. To znamená, že pokud aktivita překročí určitou hranici, mozek ji interpretuje jako realitu.
K tomuto závěru vědci dospěli pomocí funkční magnetické rezonance (fMRI), techniky, která sleduje průtok krve jako nepřímé měřítko mozkové aktivity. V sérii experimentů bylo 26 účastníků požádáno, aby hledali diagonální čáry na obrazovce s dynamickým šumem – podobným šumu v televizi – a uvedli, zda jsou tyto čáry přítomny. V polovině případů byly čáry na obrazovce skutečně zobrazeny, v druhé polovině případů nikoli.
Zároveň byli účastníci požádáni, aby si představili čáry, které buď vedly ve stejném směru jako skutečné čáry, nebo byly k nim kolmé, v závislosti na kole. Také uvedli, jak živé byly obrazy, které vnímali. Trik spočíval v tom, že účastníci si někdy představovali stejné čáry, které viděli na obrazovce, a jindy si představovali čáry jiné. Zjistilo se, že když si představovali stejné čáry, častěji říkali, že vidí skutečné čáry, i když tam žádné nebyly. Jinými slovy, představování si toho, co očekáváte, že uvidíte, může mozek oklamat, aby si myslel, že to tam je.
Skeny fMRI pomohly výzkumníkům sledovat vzorce aktivity v konkrétních částech mozku spojených s vnímáním a představivostí. Fusiformní gyrus byl aktivní jak v případě imaginárních čar, tak v případě skutečných čar. Když však aktivita překročila určitou hranici, účastníci studie předpokládali, že je skutečná.
Obecně platí, že aktivace během představivosti není dostatečně silná, aby překročila tuto hranici.
Když se aktivita ve fusiformním gyru zvýšila, zvýšila se také aktivita přední insuly, oblasti v prefrontální kůře mozku, která je obecně zodpovědná za kognitivní chování, jako je rozhodování a řešení problémů. Je to téměř jako by přední insula „čtla“ signál reality z fusiformního gyru, poznamenali vědci ve své práci. Mechanismus, který stojí za tímto spojením mezi těmito dvěma oblastmi mozku, však stále není jasný.
Jedním z omezení studie bylo, že vědci použili velmi jednoduché podněty, které neodrážely to, s čím se lidé setkávají v reálném životě. Nyní se chystají zahrnout složitější podněty, jako jsou objekty, tváře nebo zvířata. Zároveň je třeba zjistit, zda lze lidi přimět, aby zaměnili své představované obrazy za vnímání, například stimulací mozku ve správný okamžik. Hledá se jednoduché vysvětlení toho, jak rozlišujeme realitu od mentálních obrazů.
Nedávno zveřejněná studie naznačuje, že naše vnímání reality je subjektivní úsudek založený na síle signálu a díky své konstrukci může být tento systém ovlivněn silou naší vlastní mysli. Jedná se o zjištění, které pomáhá vysvětlit, jak může selhat monitorování reality, a položit základ pro pochopení složitých zážitků, jako jsou halucinace.
Budoucí výzkum se bude muset zabývat složitějšími podněty, jako jsou tváře, aby se zjistilo, jak tento systém založený na prahových hodnotách funguje v různých typech vizuálního zpracování, uvedl. Skutečné zkušenosti jsou také obvykle konzistentní napříč více smysly a odpovídají našim očekáváním, jak se události odehrávají v logických sekvencích – a takové podněty byly ve studii zaměřené na vizuální úkol vynechány.
Nejdůležitější je, že zkoumání tohoto systému u klinických populací, u nichž je monitorování reality narušeno – například u schizofrenie – by mohlo poskytnout poznatky jak o robustnosti těchto mechanismů, tak o jejich klinickém významu.
Zdroj: Live Science, Strikingly simple 'dial' in the brain may help it distinguish imagination from reality
Moje poznámka
Autosugesce je psychologická technika související s placebo efektem, kterou vyvinul lékárník Émile Coué na začátku 20. století. Jedná se o formu sebeindukované sugesce, při které si jednotlivci řídí své vlastní myšlenky, pocity nebo chování. Émile Coué identifikoval dva velmi odlišné typy autosugesce. Reflexivní, která je provedená úmyslným a vědomým úsilím a spontánní, což je přirozený jev našeho duševního života, který probíhá bez vědomého úsilí s intenzitou úměrnou bystrosti naší pozornosti. V souvislosti s Couého skupinou spontánních autosugescí učinil jeho student Charles Baudouin další tři užitečná rozlišení. Prvním jsou případy patřící do reprezentativní domény – pocity, mentální obrazy, sny, vize, vzpomínky, názory a všechny intelektuální jevy.
Spontánní autosugesce může být v případě, že není náhražkou reality, velkým přínosem k udržování psychického zdraví. Různým způsobem ji doporučují některé filosofické směry. Například buddhismus a autosugesce spolu souvisí, i když ne přímo. Buddhistická praxe, zejména meditace, se zaměřuje na práci s myslí, a to i prostřednictvím opakujících se vizualizací nebo afirmací.
Představivost je základem lidské kultury. Bez ní by nebylo uměleckých děl, vědeckých objevů, vynálezů, architektonických skvostů atd. Je základem tvořivosti. Každý tvůrce musí mít nejdříve nějakou představu, kterou chce zrealizovat. Intuitivní podnět, inspiraci, k čemuž může dospět i spontánní autosugescí.
Opakem tvořivé autosugesce je sebedestruktivní autosugesce. Představte si, že se díváte do zrcadla a nevidíte realitu v podobě starého člověka v dezolátním stavu, ale mladého člověku překypujícího zdravím a vitalitou. Vaše autosugesce je tak silná, že představivost považujete za realitu. To platí obecně. Spousta lidí si sugeruje, že vidí něco jiného, než co skutečně vidí. Odmítají vidět skutečnost, která jim nevyhovuje, přizpůsobit se a snažit se jí v rámci svých možností ovlivnit nejen ke svému prospěchu. To například znamená, že když se uvidím v zrcadle jako stařec s jednou nohou v hrobě, pokusím se s tím něco reálně udělat.
Sebedestruktivní autosugesce je něco jako narkomanie, která se netýká jen starších lidí. Ba právě naopak. Narůstající počet mladých lidí podléhá představě, že je s nimi něco špatně. Mají pocit, že realita, která je obklopuje, jim ubližuje. Nedokáží se vyrovnat ani s jednoduchými problémy, které se v našem životě objevují každý den. Utíkají se k drogám. Zpočátku k lehkým a postupně čím dál tvrdším.
Píchnou či jiným způsobem si dají dávku a je jím fajn. Život najednou zrůžoví. Dávka drogy však nevydrží dlouho. Nastane kocovina, takže si musí okamžitě dát další dávku. Tahle frekvence se zrychluje, až nakonec ve dvaceti či třiceti letech skončí jako starci nad hrobem. A zemřou, aniž by si skutečného života užili se vším všudy.
12.07.2025, 00:00:00 Publikoval Luciferkomentářů: 0