.:: Neviditelný čert ::.

Sršeň

rubrika: Populárně naučný koutek

Po čmelákovi a včele přichází na řadu těžší kalibr tohoto druhu hmyzu – sršeň. Nejdříve dám několik informací z Wikipedie, pak několik výňatků z videa na YouTube, které mě k tomuto článku inspirovalo, a nakonec svoji povídku Téměř neviditelný sršeň, která se týká mého zážitku v Nové Rabyni na Slapské přehradě v roce 2009.

Lucifer

Sršeň (Vespa) je rod blanokřídlého hmyzu, který zahrnuje největší sociální vosy. Některé sršně mohou být až 55 mm (královny sršní mandarínských) dlouhé. V Česku žije jediný druh – sršeň obecná. Slovo sršeň je původně rodu mužského, avšak spisovná čeština připouští i rod ženský, tedy ten i ta sršeň. Sršně žijí v hnízdě, jehož základy vybuduje královna-zakladatelka. Jedná se o oplodněnou samici, která přežila zimu hibernujíc v úkrytu, což bývá většinou v dutině dřeva či pod zemí. Sršně jsou vybaveny žihadlem spojeným s jedovou žlázou, podobně jako ostatní žahadlovití. Žihadlo jim slouží především k obraně hnízda, případně k lovu. Navzdory rozšířené představě o smrtelně nebezpečném tvorovi je většina druhů sršní neútočná a pro člověka neškodná.

Sršeň není váš nepřítel. Je to jeden z neužitečnějších tvorů, které v přírodě potkáte. Sršeň obecná (Vespa crabro) je zhruba dvakrát větší než vosa a má mnohem větší hlavu s čelistmi, které umí drtit chitinový krunýř jiného hmyzu. Vosa má žihadlo přibližně 2,5 mm. Sršeň má žihadlo, které může dosáhnout délky až 6 mm. Sršeň vás na rozdíl od včely může bodnout opakovaně. Klidně desetkrát, pokud se cítí ohrožená. Včela vás bodne jednou a zemře. Vosa vás bodne jednou nebo dvakrát a obvykle odletí. Sršeň vás může atakovat znovu a znovu, dokud situaci nevyhodnotí jako bezpečnou.

Jed sršně obecné obsahuje směs látek, které působí jako malá chemická bomba. Je v něm neurotransmiter acetylcholin, který při vniknutí do tkáně způsobuje intenzivní bolest. Histamin, který spouští alergickou reakci a otok, kinin, který rozšiřuje cévy a zesiluje zánětlivou odpověď, hyaluronidáza. Enzymy, které rozkládají buněčné membrány a pojivovou tkáň.

Celé hnízdo funguje jako jediný organismus. Odhady entomologů říkají, že jedno průměrné sršně obecné dokáže za den ulovit a zkonzumovat kolem 500 g hmyzu. To jsou stovky a stovky much, komárů, housenek atd. Za celou sezónu, která trvá zhruba od května do října, jedno hnízdo sršní zlikviduje desítky kilogramů hmyzu. Převážně toho, kterého se bojíte, nebo který vás obtěžuje.

Téměř neviditelný sršeň

Jednou jsem zažil blízké setkání téměř třetího druhu s jistým druhem hmyzu, o němž jsem se v oněch okamžicích domníval, že patří mezi sršně. Tato jistě velmi pozoruhodná, podnětná a v jistém smyslu i filosoficky obohacující záležitost se odehrála někdy koncem srpna roku 2009 na Slapské přehradě v místech, kde se nachází Nová Rabyně s koupalištěm.

Tak aby bylo jasno: sršeň v tom byl nevinně. Kdepak by se vzala v tom malém mozečku informace tak složitá, co jsem tomu prevítovi činil v nějakém minulém životě? Byl to dálkově ovládaný nanobot a nejspíš mne měl jenom naštvat a vyštvat z vody, ve které se cítím jako ryba. Což se mu povedlo. Přestal jsem se cítit jako ryba ve vodě a začal jsem se cítit jako králík ve vodě.

Když jsem přišel na koupaliště kolem půl jedenácté dopoledne, bylo ještě téměř prázdné. U břehu se potloukalo pár indiferentních týpků, ve vodě byli asi čtyři, z toho dva si jen tak namáčeli nohy a dva simulovali plavání pár metrů od břehu. Nikde žádná loď či šlapadlo. To je výborné, řek jsem si, přehrada je moje. Rychle jsem rozložil deku, natáhl plavky a hurá do vody. Zteč jsem zahájil mocným kraulem.

Když jsem byl asi tak ve dvou třetinách k protějšímu břehu a dumal, že bych to mohl zkusit dorazit hned napoprvé, poprvé jsem ucítil, že se mi něco motá kolem hlavy. Plaval jsem zrovna prsa a ten dobytek mi zabzučel u ucha. Tož plácl jsem po něm, zacákal, a že jako jedem dál. Prdlajs. Nedal se odbýt a furt opruzoval. To byla ještě švanda.

Ještě párkrát jsem kolem sebe mohutně zacákal, a pak již trochu unaven obrátil jsem se na záda. Ta potvora lítala přímo nad mým obličejem a dorážela jako husiti na katolický kostel. Teď už mne to kapku znervóznělo a radši jsem se obrátil zpět na prsa. Lítalo to furt a vztekle bzučelo. Uvědomil jsem si, že když mě to bodne, mohu se klidně i utopit – a v té chvíli jsem se dostal do stresu. Začal jsem mohutně pádlovat zpět ke svému břehu, začal jsem však blbě dýchat a občas jsem se i napil. Normálně můžu plavat desítky minut a ani tep či dech nemám rychlejší, než když si čtu knihu. Zase jsem to zkusil na záda, a zase šel po mně jako slepice po flusu…

Občas jsem kolem sebe cákal, občas něco vykřikoval, zkrátka choval jsem se v té vodě, jako kdybych dostal záchvat padoucnice. Chvíli jsem uvažoval o tom, co když mě ten zmetek bude provázet až na deku - tedy pokud tam doplavu. Pár metrů od břehu jsem dosáhl na dno, postavil se a… a nic, jako by se nechumelilo. Po sršňovi vidu ani slechu.

Dorazil jsem na břeh, rozklepaný jako stará škodovka a rozdýchaný jako parní lokomotiva. Kousek od břehu seděly na lavičce dvě starší dámy a zkoumavě si mě prohlížely. Ony to všechno viděly, uvědomil jsem si. Tedy všechno až na toho sršně. Teď vypadám jako idiot. Roztřeseným hlasem jsem jim tu historku vyklopil, abych nevypadal jako idiot. Pochybuju, že se mi to povedlo, poněvadž si mě i nadále prohlížely natolik zkoumavě, že kromě soucitu se v jejich pohledech jakákoli známka porozumění nenacházela.

Z příběhu blízkého setkání téměř třetího druhu se sršněm lze nabrat celou řadu různých a často si i vzájemně velmi odporujících ponaučení. Přicházím s tím, které ve mně dozrálo po více jak čtyřech letech onoho jistě velmi jurodivého zážitku:

Jsou situace, kdy na vás něco zaútočí, přičemž to „něco“ vidíte jenom vy a vzdálenější pozorovatel vidí jenom vás. Máte dvě možnosti. Buď se tomu útoku budete bránit, což vzdálenějšího pozorovatele přivede k závěru, že vám šplouchá na maják, nebo zachováte svoji vzdálenou image a budete se tvářit, že se vůbec nechumelí. Druhá možnost nabízí také dvě možnosti. Buď tomu útoku podlehnete a zase budete vypadat jako idiot, nebo se kupodivu nic pro vás tak anihilačního nestane, a v tom případě udržíte nejen svoji image, ale i svůj život.

Poslední možnost je založena na tom, že to, co jste vnímali jako útok, útokem nebylo; jen některé zvukové, hmatové, čichové a zrakové vjemy jste nesprávně analyzovali. V mém příběhu se možná jednalo o sršně či jakýsi podobný hmyz, který při svém plodném letu nad hladinou přehrady pocítil neskonalou únavu. Byl zvyklý, že na vodní hladině se tu a tam nacházejí plující předměty, jež mu mohou posloužit k dočasnému odpočinku. Byl rád, že jeden takový spatřil, což jsem byl zrovna já, a s nadšeným bzukotem se na něm snažil přistát. No a ten předmět se jeho záměru snažil zabránit, což jeho bzukot ještě zvýšilo.

V mezilidských vztazích to může fungovat podobně. Jak – tak tohle ponaučení už nechám na vás.

Zdroje: