Schizofrenie - Procitnutí I

rubrika: Populárně naučný koutek


Naprosto fascinující pohled zevnitř nám nabízí v předposlední kapitole své knihy The Politics of Experience R. D. Laing. Jistý pan Jesse Watkins, bývalý komodor Královského námořnictva a dnes sochař (poznámka: knížka Mýty atd. vyšla v originále v roce 1972), zde popisuje schizofrenický kolaps, na jehož vrcholu ho čekal čtvrtý typ zkušenosti: vědomí jasné záře a předtucha blízkosti záře daleko silnější a nebezpečnější.

Lucifer


awakening.jpgZ detailního popisu se zdá pravděpodobné, že šlo o jev připomínající Světlo Buddhy z Tibetské knihy mrtvých, o němž se soudí, že přichází ihned po smrti a dává duši možnost uniknout znovuzrození (jedinou podmínku - snést jeho záři - se však podaří splnit jen málokomu). Watkins nevěděl o orientální filosofii či mytologii zhola nic, a přesto po desetidenním putování hlubinami duše dorazil k obrazům zcela nerozeznatelným od představ starých hinduistů či buddhistů.

Všechno začalo znepokojujícím pocitem, že tok řeky času se obrátil. Jesse byl doma v obývacím pokoji a poslouchal jedním uchem rádio. Najednou začal mít ten podivný pocit. Vstal a podíval se do zrcadla: přestože ten obličej znal, zdálo se, že je to někdo jiný, a ne on. Ještě týž večer ho odvezli do ústavu na pozorování a on měl v noci pocit, že všichni v pokoji - včetně něj - zemřeli. Propad časem pokračoval a on byl najednou ve světě zvířat jako nosorožec. Vydával zvuky jako nosorožec, byl plachý, ale agresivní a stále ve střehu. Cítil také, že je malým dítětem a že jako děťátko pláče. Byl pozorovatelem a zároveň tím, kdo pozoroval.

Druhý den mu dali noviny, ale vrátit se zpět se mu nepodařilo; každý titulek jen rozdmýchával nové a nové asociace. Dostal dopis od ženy, ale měl pocit, že ona je ve zcela jiném světě a on se do něj už nikdy nepodívá. Objevil v sobě také tajné síly, síly vlastní každému z nás. Ošklivé říznutí na prstě si například vyléčil sám za jeden den: odmítl ošetření a jak napsal, ránu zacelil "takovou intenzivní pozorností". Zjistil, že když se posadí na postel a upřeně hledí na hlučné pacienty kolem, přinutí je vrátit se na lůžka a být potichu. Cítil, že přesahuje vše, co si o sobě kdy myslel, a že jeho existence sahá až k samému počátku a do všech forem života. Mohl vše prožívat znovu, a to bylo úžasné, současně však tušil, že se bude muset vydat na dalekou a namáhavou cestu, a toho se děsil.

Všechny ty úžasné a dříve nepoznané síly umožňující vládu nad lidským tělem i nad jeho okolím jsou v Indii známy jako siddhi a jejich charakteristika koreluje s popsaným prožitkem muže ze Západu: jsou skryté v každém z nás, patří k životu jako voda a vzduch a v Indii ji aktivují jógou. Zná je křesťanská věda i mnozí léčitelé uzdravující "vírou", dokazují je samozřejmě i všechny zázračné počiny šamanů, světců a spasitelů. A co se týče prožitků jednoty se vším bytím a proměn do zvířecích forem, to se již objevuje v písni legendárního keltského pěvce Amairgena, která se nesla z paluby goldeiské lodě, když jako první dosáhla břehů Irska.

Obrazy z desetidenní cesty nitrem ožívají v naší imaginaci a my se opět ocitáme v dobře známé krajině mýtu, jakkoli zvláštní a pomíjivé se to může zdát. A i když o nastávajícím klimaxu budete číst poprvé, uvidíte, že i ten se vám kupodivu bude zdát jaksi tajemně povědomý.

Jak poutník vypráví, měl "obzvlášť pronikavý pocit", že jeho svět sestává ze tří rovin, přičemž uprostřed je on, nad ním je rovina vyššího uvědomění a dole jakási čekárna. Srovnejme tuto představu s biblickou podobou kosmu, jemuž vévodí Bůh na nebi, pod ním je země a pod zemí voda. A co teprve Dantova Božská komedie, chrámové věže vystavěné Indy a středoamerickými Mayi či starosumerské zikkuraty! Zespoda šlehají pekelné plameny, nahoře je nebeské království světla a mezi tím ční očistcová hora, po níž jednotlivé duše krok za krokem stoupají vzhůru. Podle Jesse Watkinse dlí většina z nás v těch nejspodnějších podlažích a čeká (na Godota?) v obrovské veřejné čekárně. On sám došel na své cestě o něco výše, do prostředních pater zápasu a hledání, kde člověk za každým rohem tuší přítomnost neviditelných bohů pověřených správou budovy a vidí i schody vedoucí dál, výš, k Nejvyššímu z bohů.

Co bylo na této fázi pro Jesse nejstrašnější, bylo vědomí, že nám nezbývá nic než bez ustání jít, čekat, čekat, jít, a tak na onen nejvyšší vrchol jednou přece jen dorazit. Všichni, kdo té noci zemřeli a byli s ním v prostředních komnatách očistce, všichni ti - jeho slovy - "nějak procitali" (připomeňme si, že význam slova buddha je "procitnuvší"). Všichni v ústavu procitali, byli na cestě vzhůru a přibližovali se schůdek po schůdku každý svým tempem k nebeskému trůnu, aby na něm spočinuli místo Boha. Bůh byl blázen. Byl tím, na němž ležela všechna tíha, "to obrovské břímě povinnosti všechno vědět, řídit a spravovat", jak to vyjádřil Watkins. "Cesta tam je, projít jí musíme všichni do posledního a nemůžeš si ji zkrátit. Smyslem toho všeho a celé existence je připravit tě na další krok, a na další krok, a na další krok, a tak dál...".

Zdroj: Joseph Campbell, Mýty - Legendy dávných věků v našem denním životě


komentářů: 0         



Komentáře (0)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_