Sokalova mystifikace I

rubrika: Populárně naučný koutek


Nádhernou akademickou mystifikaci zinscenoval matematický fyzik Alan Sokal z New York University. Koncem roku 1994 poslal do časopisu Social Text, zasvěceného kulturním studiím, článek proložený záměrnými nesmysly. V něm Sokal shrnul některé soudobé předměty zájmu fyziky a matematiky a se skrytou ironií z nich vyvodil kulturní, filosofické a politické závěry, o nichž cítil, že by se mohly líbit módním akademickým komentátorům, zpochybňujícím tvrzení o objektivnosti vědy.

Lucifer


alan_sokal.jpgVelkou část Sokalových terčů představovali francouzští intelektuálové. Citoval a parodoval nejenom jejich argumenty a příklady z moderní fyziky a matematiky, jimž evidentně nerozuměli, ale vychutnával si také obskurnost jejich slov. Nejsou to jenom fyzikové, kdo se tak negativně staví k psaní některých významných francouzských intelektuálů. Obskurnost odsoudil už před Sokalem, a to obzvlášť silně, v roce 1989 John Weightman, emeritní profesor francouzštiny. Weightman, veterán frankofilů, oplakával nahrazení staré tradice jasnosti v psané francouzštině psaním záměrně záhadným. A vinu za takové slovní žonglování svalil na typické představitele Rolanda Barthese, Jacquese Lacana, Michela Faucaulta a Jacquese Derridu.

Vydavatelé časopisu Social Text Sokalovu mystifikaci neidentifikovali a publikovali jeho článek v čísle Jaro/Léto 1996. Mystifikaci pak odhalil sám Sokal ve svém článku v jiném časopise, Lingua Franca. V něm vysvětlil, že svůj text v časopise Social Text "štědře prosolil nesmysly" a že podle jeho názoru byl článek přijat k uveřejnění pouze proto, že "(a) vypadal dobře a (b) lahodil ideologickým předsudkům vydavatelů." Všechny noviny a časopisy ve Spojených státech a Velké Britanii historii uveřejnily a Sokalova mystifikace se zařadila do vybrané společnosti legendárních akademických mystifikací spolu s pseudofosiliemi piltdownského člověka vytvořenými Charlesem Dawsonem a pseudokeltským eposem Ossian, který napsal James Macpherson. Rozdíl ovšem spočívá v tom, že Sokalova mystifikace chtěla sloužit veřejnému prospěchu tím, že přitáhne pozornost na to, co on sám považoval za odklon od standardů rigoróznosti v akademické komunitě, a proto také sám okamžitě mystifikaci odhalil.

Sokalova satira se strefuje do širokého spektra intelektuálů. Jsou to "postmodernisté" v humanitních vědách, kteří tak rádi surfují po hladině avantgardních oblastí, jako jsou kvantová mechanika či teorie chaosu, aby podpořili své vlastní argumenty o fragmentárnosti a náhodnosti fyzikální zkušenosti. Jsou to sociologové, historikové a filosofové, kteří chápou zákony přírody jako sociální konstrukce. Jsou to i kulturní kritikové, kteří nalézají nádechy sexismu, rasismu, kolonialismu, militarismu či kapitalismu nejen v praxi vědeckého výzkumu, ale dokonce v jeho závěrech. Sokal sice neironizoval kreacionisty či jiné nadšence víry, kteří jsou v mnoha částech světa těmi opravdu největšími nepřáteli vědy, jeho terče byly přesto dostatečně velké na to, aby byl sám napadán či veleben ze všech stran.

Sokalův článek může na první pohled působit dojmem, že byl míněn jako imitace akademického blábolu - ale není tomu tak. Článek sice vyjadřuje názory, které můžete považovat za absurdní, ale až na malé výjimky Sokal přesně tyto názory definuje. Sám název článku "Překračování hranic: K transformativní hermeneutice kvantové gravitace" je dokonce obskurnější než prakticky cokoliv jiného v jeho textu. (Jeden fyzik prý kdysi řekl, že ve smrti vidí útěchu, že se už nikdy nebude muset dívat do slovníku na smysl slova "hermeneutika".) Dokonce by se dalo říct, že pro Sokala je velmi obtížné psát nejasně.

Pokud tento článek skutečně degeneruje v blábol, není to v samotném Sokalově textu, ale tam, kde Sokal cituje z opravdových postmoderních kulturních kritiků. Příkladem budiž citát, který Sokal převzal od proroka dekonstrukce Jacquese Derridy:

Einsteinovská konstanta není konstanta, není to ani centrum. Představuje samotný koncept variability: je to koneckonců koncepce hry. Jinými slovy, není to koncepce "něčeho" - nějakého centra, z něhož by pozorovatel mohl problém zvládnout - je to koncepce hry samé.

Pokud někdo tuší alespoň náznakem, co by to mohlo znamenat, nechť se přihlásí.

Dalo by se říct, že články ve fyzikálních časopisech také nejsou laikům srozumitelné. Fyzikové jsou ale nuceni používat technický jazyk, jazyk matematiky, a s tímto omezením se snaží jasně se vyjadřovat. Když jsem jim to nepodaří, nepodezřívají své čtenáře, že nerozeznají obskurnost od hlubokomyslnosti. Nikdy nebyla pravda, že Einsteinovy články o obecné relativitě chápalo z počátku asi tak deset lidí. ale i kdyby to pravda byla, byla by to Einsteinova chyba, a ne známka jeho brilantnosti. Články Edwarda Wittena z Ústavu pro pokročilá studia v Princetonu, které dnes patří mezi nejvýznamnější ve slibné oblasti teorie strun, jsou pro fyzika podstatně lépe čitelné než většina jiných prací v tomto oboru. Naproti tomu se nezdá, že by Derrida a jiní postmodernisté potřebovali k tomu, co chtějí sdělit, nějaký speciální technický jazyk, a taky se nezdá, že by se velmi snažili vyjadřovat se jasně. Je ovšem pravděpodobné, že ti, kteří takové vyjadřování obdivují, by citáty, které Sokal uvádí, nepovažovali za trapné.

Součástí Sokalovy mystifikace je rovněž jeho popis nových výsledků fyziky. Mnohé výsledky z jeho výčtu jsou zcela přesné, ale jiné jsou silně znehodnoceny botami, z nichž většinu by identifikoval univerzitní fyzikální začátečník. Jeden z běžných Sokalových žertíků má co do činění se slovem "lineární". Slovo má přesný matematický význam vyplývající z faktu, že jisté matematické vztahy jsou graficky znázorněny přímkou. Ovšem pro některé postmoderní intelektuály však slovo "lineární" začalo znamenat cosi obyčejného a staromódního, zatímco "nelineární" je chápáno jako něco pronikavého a avantgardního. Ve svých argumentech ve prospěch kulturní důležitosti teorie kvantové gravitace Sokal mluví o gravitačním poli jako o "nekomutujícím (a tudíž nelineárním) operátoru". (Operacím říkáme nekomutující, pokud výsledek, když jich provádíme několik, závisí na pořadí, v němž jsou prováděny.) V tomto výroku výsměch vzbuzuje slovo "tudíž" - "nekomutující" neimplikuje "nelineární" a fakticky kvantová mechanika pracuje s objekty, které jsou jak nekomutující, tak lineární.

Sokal rovněž píše, že "Einsteinovy rovnice [v obecné teorii relativity] jsou vysoce nelineární, což je důvod, proč je pro tradičně trénované matematiky tak složité je řešit." Žertík spočívá ve slovech "tradičně trénované". Einsteinovy rovnice skutečně nelineární jsou, což jejich řešení činí obtížným; jsou však obtížně řešitelné pro každého, obzvláště pak pro ty, kteří nejsou tradičně trénovaní. Na téma obecné relativity Sokal správně dodává, že její popis dovoluje libovolné změny prostoročasových souřadnic, jimiž popisujeme přírodu. Pak ale hned obřadně pokračuje, že "Euklidovo π a Newtonovo G, o nichž se dříve myslelo, že jsou univerzální konstanty, jsou dnes vnímány ve své neúprosné historičnosti". To je absurdní; smysl matematicky definované veličiny, jakou je π, nemůže být ovlivněn objevy ve fyzice, a v každém případě jak π, tak G jsou i nadále univerzální konstanty obecné relativity.

V poněkud jiném duchu zase Sokal předstírá seriózní úvahy na téma pomatené fantazie "morfogenetického pole" (Možná je v nás mnohem více, než tušíme). Odvolává se na teorii komplexních čísel jako na "nové a stále velmi pozoruhodné odvětví matematické fyziky", přestože jde o matematiku devatenáctého století, která je pochopena jako máloco jiného. Dokonce si stěžuje (opakuje po sociologovi Stanley Aronowitzovi), že všichni doktorandi ve fyzice pevných látek budou moci v této oblasti získat pozice, čemuž by se mnozí jistě divili.

Kdyby však Sokalovy fyzikální a matematické vývody byly zcela přesné, článek sám by o mnoho jiný nebyl. Co je však daleko objevnější, je množství fyzikálních a matematických lapsů, které Sokal v poznámkách mazaně cituje s předstíraným požehnáním. Např. filosof Bruno Lattour o speciální relativitě říká:

Jak je možné rozhodnout, zda pozorování jednoho a téhož padajícího kamene, prováděná z jedoucího vlaku a také z náspu, mohou souhlasit? Existuje-li pouze jedna, či dokonce dvě vztažné soustavy, žádné řešení najít nelze... Einsteinovo řešení spočívá v uvažování tří účastníků.

To je samozřejmě špatně; v teorii relativity neexistuje žádná obtíž se srovnáním výsledků dvou, tří, či libovolného počtu pozorovatelů. V jiných citátech, které Sokal uvádí, Stanley Aronowitz špatně používá termín "sjednocená teorie pole". Teoretik feminismu Luce Irigaray odsuzuje matematiky, že nepoužívají prostory s hranicemi, přestože o problematice existuje obrovské množství literatury. Profesor angličtiny Robert Markley nazývá kvantovou teorii nelineární, přestože je to jediný známý příklad přísně lineární teorie. A jak filosof Michael Serres (člen Francouzské akademie), tak arcipostmodernista Jean-François Loytard hrubě zkreslují pohled na čas v moderní fyzice. Takové chyby signalizují problém nejen ve vydavatelských praktikách časopisu Social Text, ale ve standardech širší intelektuální obce.

Zdroj: Steven Weinberg, Tváří v tvář


komentářů: 14         



Komentáře (14)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_   

« strana 1 »

Lucifer
14
Lucifer 01.09.2011, 23:57:47
A teď už předávám slovo Weinbergovi se Sokalem...

Lucifer
13
Lucifer 01.09.2011, 23:53:22
vlado, tak tohle je také zajímavé, ale momentálně už asi nejsem dostatečně edorfinován, ačkoli jsem dostatečně dobře resveratrolován, takže už to asi neuchopím. Jinak k Jindrovi: dnešní Eldorado jsem napsal po jedné skleničce vína, kterou jsem si dal k polednímu obědu ]Mrkající

12
vlada (neregistrovaný) 01.09.2011, 22:18:47
Jindro, nejlepší jsou endorfiny vzniklé radostí z vlastní geniality.

Ještě jedna variace na renesanční téma:
http://vlada.bloguje.cz/690873-molekularni-imbalance.php

11 VLADA
jindra (neregistrovaný) 01.09.2011, 19:28:24
byl bych vdecen, kdyby mi Vlada mohl prozradit co pije nebo kouri, protoze to chci taky, dostat se do takovyho rause. Usmívající se

10
vlada (neregistrovaný) 01.09.2011, 17:04:25
Což mi připomína, že za přísně sledovaných fyzikálních, chemických, teplotních a jiných podmínek se sledovaný živý organismus chová,
jak ho právě napadne.

Lucifer
9
Lucifer 01.09.2011, 14:35:28
Technické příčiny jsou z kvantově mechanistického hlediska příčinami ryze transcendentími, v rariculusním případě immo vero transmutační ]Mrkající

8 Citace:
Zuzana (neregistrovaný) 01.09.2011, 14:00:32
"Zakladni reklamni poucka zni: Je treba zaujmout. Pokud se vam to povede, mate napul vyhrano. Jestlize vzbudite pozitivni ocekavani, mate jistotu, ze do te doby, nez lidi prijdou na to, ze prodavate nesmysly, budou je kupovat. Nebo cist vicedilne clanky."

Jedna se o vyrok z 'Vladova' blogu, dovoluji si jej zde ocitovat. Z technickych pricin jsem nepouzila diakritiku (dohackujte si).

7
vlada (neregistrovaný) 01.09.2011, 13:28:11
S vaším dovolením zařadím slovní spojení "eschatologicky diskutabilní reflexi, sebereflexi a autoreflexi" do svého výrazového slovníku. Je kouzelné.

Lucifer
6
Lucifer 01.09.2011, 12:14:45
Budete se možná divit, ale mě to napadlo hned po přečtení prvního odstavce. Proto jsem se pokusil, jistě velmi neumělecky, na to podobně zareagovat ]Mrkající

5
vlada (neregistrovaný) 01.09.2011, 12:08:03
Děkuji zdvořile. Jenom na vysvětlení dodávám, že mým cílem bylo normální článek zaobalit do "filozofického balastu", takže k jeho vyloupnutí je třeba jisté námahy.

«     1    2   »