Samoléčení velkých bolestí - neuro-emoční integrace očními pohyby (EMDR) III

rubrika: Populárně naučný koutek


David Servan-Schreiber svoji knížku o uzdravení bez léků a bez lékařů zásobil nejrůznějšími příběhy a poznatky ze své praxe. Nevynechal samozřejmě ani dvě kapitoly týkající se EMDR. Vzhledem k tomu, že knížka je poměrně obsáhlá a skoro každá kapitola by stála za to, abych z ní zde něco vyextrahoval, tak jsem ty poznatky a příběhy zatím vynechával. Nyní učiním výjimku. V poznámce ke druhé části série o EMDR (část první, část druhá) jsem se zmínil o jedné zajímavé a k tomuto tématu velmi poučné příhodě, kterou teď v dnešní části přetlumočím:

Lucifer


emdr-therapy.jpgLilian byla herečka a vyučovala herectví v jednom z předních divadel. Hrála po celém světě a o zvládání strachu něco věděla. Přesto se jednoho dne objevila v ordinaci Davida Servan-Schreibera, protože tentokrát ji ten dávný nepřítel přemohl. Hrůza ji svírala od chvíle, kdy jí zjistili rakovinu ledviny. V rozhovoru se Servan-Schreiber dověděl, že ji jako dítě otec několikrát znásilnil. Bezmoc, kterou nyní cítila při pomyšlení na nemoc, pravděpodobně odrážela bezmoc, kterou zažila v dětství, protože už tehdy nemohla z hrozné bezvýchodné situace uniknout. Jasně si pamatovala, jak se asi v šesti letech pořezala na vnitřní straně stehna o zahradní mříž. Otec ji zavedl k lékaři, který musel ránu sešít několika stehy až ke genitáliím. Lékař ji ošetřil v otcově přítomnosti a bez umrtvení. Jakmile se vrátili domů, otec ji položil na břicho na postel, pevně jí přidržel rukou šíji a poprvé ji znásilnil.

Lilian zprvu prohlašovala, že prošla několikaletou psychoanalýzou, při níž o incestu a o vztahu s otcem dlouho hovořila. Podle jejího názoru je zbytečné se vracet k zasutým vzpomínkám, s nimiž se už vyrovnala. Servan-Schreiberovi se však zdálo, že mezi úzkostí, kterou nyní prožívala v souvislosti s diagnózou, a scénou znásilnění, která obsahovala témata poranění, absolutní bezmoci a strachu, existuje tak silný vztah, že se rozhodl ho blíž prozkoumat. Lilian nakonec souhlasila a již při první sérii očních pohybů znovu prožívala hrůzu šestileté holčičky, která se jí odrážela v celém těle. Znovu je jí vrátila myšlenka, která ji trápila už tehdy: "Nemůžu si za to sama? Nebylo to tak, že jsem upadla na zahradě, otec mě viděl nahou u doktora a to ho dohnalo k tomu, co mi udělal?"

Jako téměř všechny oběti sexuálního zneužívání i ona se cítila částečně zodpovědná za hrůzný akt, ke kterému došlo. Servan-Schreiber ji požádal, aby dál myslela na to, co právě řekla, a přistoupili k další sérii očních pohybů. Po třiceti vteřinách při přestávce řekla, že už vidí, že za nic nemohla. Vždyť tenkrát byla malá holčička a otec se měl o ni starat a chránit ji. Zjistila, že skutečně nedělala vůbec nic, co by mohlo agresi ospravedlnit. Jen spadla a to se přece živé a zvídavé holčičce běžně stává. Spojení mezi dnešním nazíráním dospělé ženy a dávným zkresleným obrazem uchovávaným v emočním mozku se vytvářelo přímo před Servan-Schreiberovými zraky.

Při další sérii očních pohybů se její emoce změnily. Místo strachu se objevil oprávněný hněv: "Jak mi mohl něco takového udělat? Jak to, že matka po celá ta léta nezasáhla?" I její tělesné pohyby se změnily - tělo k tomu zřejmě mělo také co říci. Ustoupil tlak na šíji, který před několika minutami znovu prožila, i strach, který pociťovala v břiše. Nyní cítila silné napětí v hrudi a čelistech, jak to při hněvu bývá. Mnoho psychoterapeutických škol se domnívá, že cílem léčby obětí znásilnění je právě dospět k proměně strachu a bezmoci v legitimní hněv. Při uplatnění metody EMDR pokračuje léčba stejným způsobem, dokud pacient neucítí změny ve svém nitru. Skutečně po několika dalších sériích očních pohybů viděla Lilian samu sebe jako osamělou holčičku, která emočně strádá a je sexuálně zneužívaná. Pocítila nad holčičkou velký smutek a hluboce s ní soucítila. Jako ve stadiích truchlení se hněv změnil ve smutek.

Potom si uvědomila, že samostatná, schopná dospělá osoba, jíž se stala, se o to dítě může postarat. Připomnělo jí to, jak urputně bránila vlastní děti - jako "matka lvice" podle vlastních slov. Nakonec se pomalu rozhovořila o otci. Za druhé světové války se jako velmi mladý dostal v Holandsku do odboje. Zatkli ho a mučili. Celé dětství slýchávala od matky, babičky a dědečka, že se vrátil jako úplně jiný člověk. Cítila, jak v ní stoupá vlna lítosti a soucitu s ním. A co víc, i pochopení. Nyní ho viděla jako muže s velkou potřebou lásky a soucitu, které mu však nikdy neposkytla ani jeho tvrdá, nepřístupná žena, ani rodiče, ukotvení v kulturní tradici, jež nepřikládala emocím žádnou váhu. Nyní ho Lilian viděla jako dezorientovaného, ztraceného člověka, jako někoho, kdo zažil tak kruté věci, "že by se z nich každý zbláznil". A viděla ho takového, jaký je dnes: "Ubohý stařík, tak slabý, že téměř nemůže chodit. Má opravdu těžký život. Je mi z něho smutno."

Za pouhých šedesát minut dospěla od hrůzy znásilňované holčičky až k přijetí agresora, a dokonce i k útrpnosti s ním. Je to nejdospělejší pohled, jaký si lze představit. Prošla všemi stadií "truchlení", žádné nevynechala. Jako by se měsíce, či dokonce roky psychoterapie zkoncentrovaly do jediného sezení. Stimulování adaptačního systému zpracování informace jí zřejmě pomohlo vytvořit všechny nezbytné vazby mezi dávnými událostmi a nahlížením dospělé ženy. Jakmile takové vazby vznikly, disfunkční informace byla zpracována, "metabolizována", jak říkají biologové, a ztratila schopnost vyvolávat neadekvátní emoce. Lilian si nyní dokázala vyvolat scénu prvního znásilnění a hledět na událost bez jakéhokoli rozrušení: "Jako bych byla pouhý pozorovatel. Dívám se na to z dálky. Není to už nic jiného než vzpomínka, pouhý obrazec." Vzpomínka, která je oproštěná od své dysfunkční "limbické" zátěže, ztrácí životaschopnost a současně i naléhavost. To už je obrovský pokrok. Nicméně řešení dávných traumat, jež v sobě skrýváme jako nezacelené rány, definitivně nekončí neutralizací vzpomínek z minulosti.

Jakmile Lilian vyřešila toto trauma a ještě některá další, objevila v sobě dosud nepoznanou vnitřní sílu. Postavila se k nemoci a k riziku smrti s mnohem jasnější myslí. Stala se při léčbě rovnocennou partnerkou lékařů, vyzkoušela rozumně a rozvážně mnoho způsobů doplňkové léčby rakoviny, a co je ještě důležitější, dále po celou dobu léčby žila naplno. Psychoanalytičku, k níž chodila jednou měsíčně, její náhlá proměna tak překvapila, že Servan-Schreiberovi zavolala a ptala se, co se s Lilian stalo, jaký postup byl použit. Jako většina francouzských a amerických psychoanalytiků, kteří měli podobnou zkušenost s některými z pacientů, Lilianina terapeutka se vyškolila v metodě EMDR a od té doby ji ve své praxi systematicky využívá.

Tři roky po těchto sezeních byla Lilian živější než kdy předtím, ačkoli musela podstoupit operaci, chemoterapii a ozařování. Zkušenost s nemocí a životní síla způsobily, že vyzařuje jakési osobní kouzlo. Znovu začala hrát a vyučovat, a doufala, že to potrvá ještě dlouho. (Poznámka: knížka ve francouzském originále vyšla v roce 2003.)

Zdroj: David Servan-Schreiber, Uzdravení bez léků a bez lékařů - Jak zvítězit nad stresem, úzkostí a depresí bez farmakoterapie a psychoterapie


komentářů: 1         



Komentáře (1)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_   

« strana 1 »

Axina
1
Axina 16.04.2012, 20:18:34
Tělo dokáže úžasné věci když mu to mysl dovolí.

«     1     »