Světelná energie - nastavení biologických hodin

rubrika: Populárně naučný koutek


Doktor Frederick Cook byl zkušený dobyvatel severních polárních krajin v 19. století. Když jeho výprava uvízla v ledu, nikdy neztratil naději, že odolá těm nejkrutějším klimatickým podmínkám. Nečekal však, že největší protivenství nebude fyzického, ale emočního charakteru. Cook a jeho muži, zablokováni na samém začátku zimy, museli přečkat osmašedesát dní úplné tmy.

Lucifer


dreaming.jpgDo deníku si Cook zapsal: "Dny se stále krátí a noci se prodlužují až příliš rychle... A právě pochmurný černý háv, který zahalil běloskvoucí záři předcházejících nocí, do nás zasévá beznaděj, jež nám proniká do hloubi duše." Cook si také všiml silného účinku světla, které zřejmě s příchodem jara podněcuje instinktivní chování Eskymáků. "Vášeň se u těchto národů projevuje periodicky a ke kopulaci dochází bezprostředně po návratu slunce. V tomto období se doslova chvějí touhou a po několik týdnů tráví většinu času jejím uspokojováním."

Vliv světla a slunce na nálady a instinkty u člověka zaznamenala dávno před Cookovými zápisky Bible. Připadá nám přirozené, že máme lepší náladu na jaře než uprostřed zimy, a téměř zapomínáme, že nám přibývá energie a výrazně se zlepšuje nálada právě účinkem světla. Světlo přímo ovlivňuje, ba dokonce řídí několik podstatných funkcí emočního mozku. U zvířat, která žijí v přírodě bez umělých zdrojů světla, se doba, kdy uléhají ke spánku a kdy se probouzejí, řídí délkou dne a noci. Světlo také ovládá většinu životně důležitých instinktů jako apetenční chování směřující k uspokojení hladu a sexuální apetenci. Světlo rovněž probouzí chuť prozkoumávat a poznávat nové věci. Laboratorní pokusy ukazují, že se veškeré změny instinktů na konci zimy neřídí změnou teploty (nebo působením jarních pylů apod.), ale světlem.

Světlo proniká do mozku očima a jeho účinek se přímo přenáší do specializované skupiny buněk, hypotalamu. Hypotalamus je uložen v samém středu emočního mozku. Představuje sice pouhé 1 % hmotnosti mozku dospělého jedince, ale řídí sekreci veškerých hormonů v těle. Tím působí chuť k jídlu, libido, spánkové cykly, menstruační cykly, regulaci tělesné teploty, tukový metabolismus a hlavně na náladu a energii potřebnou k jednání. Protože máme stejné limbické struktury jako ostatní živočichové, naše biologické funkce a instinktivní apetence jsou stejně ovlivnitelné jako u nich. To většinou lépe chápou ženy než muži. Ženy totiž téměř čtyřicet let zakoušejí každý měsíc cyklické kolísání sekrece hormonů a lépe vědí, do jaké míry tělesné funkce (a emoce) kolísají a podléhají přírodním rytmům.

Střídání dne a noci neovládá jen spánkový cyklus. Tímto čtyřiadvacetihodinovým cyklem se řídí mnoho dalších biorytmů. Normálně jsou všechny tyto rytmy vzájemně sladěny - teplota a hlavní stresový hormon kortizol začínají stoupat ráno při probuzení; střeva jsou v činnosti v rytmu, který odpovídá třem jídlům denně, a v noci odpočívají. Ve 20. století však fyziologové objevili, že cesty letadlem napříč časovými pásmy mohou toto uspořádání narušit.

Ukazuje se, že každý z těchto rytmů má své vlastní vnitřní "hodiny", které nemusí odpovídat rytmu spánek - bdění. Ale i tendence snít, kterou fyziologové zabývající se spánkem nazývají "nápor snů", má svůj vlastní rytmus, který nezávisí na rytmu spánku. Sníme hlavně v druhé půli noci, několik hodin před obvyklou dobou probuzení. Probdíte-li celou noc, mezi pátou a osmou hodinou ranní ucítíte "nápor snů". Mozek bude projevovat tendenci k "vypojení", myšlení bude neuspořádané, prchavé. Svaly se náhle uvolní a hlava sama klesne dopředu. Je to nejnebezpečnější chvíle za volantem pro toho, kdo se přepíná celonočním řízením. Nejde tedy jen o únavu ve smyslu "nedostatku spánku", ale mozek se snaží snít proti vaší vůli.

Normálně je cyklus snění začleněn do cyklu spánku. Jestliže změníme časové pásmo, biologickým rytmům trvá několik dní, než se znovu sladí, i když spíme v novém pásmu od půlnoci do osmi ráno. Například sny se dále prosazují ve svou obvyklou hodinu, která třeba odpovídá deseti hodinám ráno v Rijádu nebo páté hodině odpolední v Sydney. Najednou se mnoho biologických funkcí vyšine ze svého rytmu, a to tedy vysvětluje symptomy časového posunu.

Stejný jev nastane, i kdy v méně intenzivní podobě, když po sobotním večírku jdeme spát ve čtyři nebo v pět hodin ráno. I když spíme až do poledne, spánková doba se neshoduje s ostatními biorytmy těla. Například poslední hodiny spánku nastanou v době, když už se zvyšuje hladina kortizolu, a po spánkové fázi snění. Jsme takříkajíc odsouzeni prožít zbytek dne v jakémsi zamlžení a apatii, někdy i v lehké depresi, tedy ve stavu, kterému se někdy říká "nedělní splín".

Existuje však způsob, jak chod všech vnitřních hodin sladit. Jako slunečnice, která se obrací ke slunci, je i hypotalamus nesmírně citlivý na světlo. Biologicky je zařízen tak, aby vedl tělo a mozek v rytmu ročních období, podle toho, jak se dny prodlužují nebo zkracují. Při správném nastavení je hypotalamus schopen velmi přesně řídit sekreci hormonů a neurotransmiterů. Například vylučování spánkového hormonu melatoninu začíná v noci několik minut po zhasnutí lampy, jestliže ke zhasnutí dojde v obvyklou dobu.

Od osmdesátých let minulého století zkoumaly týmy z amerického National Institute for Mental Health a z různých skandinávských laboratoří použitelnost intenzivního světla k léčení sezónních depresí. Studie prokázaly, že každodenní vystavení silnému umělému světlu (10 000 luxů, tedy dvacetkrát silnější svit, než vyzařuje normální elektrická žárovka) po dobu třiceti minut může vyléčit symptomy zimní deprese za dva týdny. Pacienti si však stěžovali, že musí každý den vysedávat třicet minut před speciální lampou. Doktor Richard Avery ze Seattlu, města na samém severu Spojených států, zavedl zcela novou metodu. Místo aby pacienta ráno při probuzení nemilosrdně vystavoval 10 000 luxům, stačilo, aby ho postupně probouzel simulací přirozeného svítání - signálem, který mozek přijímá i přes zavřená víčka.

Mozek i tělo jsou na signál svítání dokonale adaptované. Jakmile nám na zavřená víčka dopadnou první světelné paprsky, ať jsou jakkoli slabé, hypotalamus dostane zprávu, že je čas začít s přechodem ze spánku do bdění. K probuzení dochází přirozeně, nenásilně, aniž by se přerušil sen, který sám pochopí, že už musí skončit. Začne ranní uvolňování kortizolu, tělesná teplota se vydá po denní stoupající křivce. Když se intenzita světla ještě trochu zvýší, elektrická aktivita mozku, která je typická pro hluboký spánek, začíná přecházet k lehkému spánku a potom k úplnému probuzení.

Jedním z fascinujících aspektů simulace svítání je skutečnost, že může prospívat každému z nás, ať trpíme depresemi a stresem, nebo ne. Dnes už je simulátor svítání tak samozřejmým řešením problému, že se divíme, proč to nikoho nenapadlo dřív. Proč se probouzet pronikavým zvoněním budíku, který převrací všechny biologické rytmy, je-li možné vstupovat do každého nového dne pomalu, v souladu s přírodou.

Zdroj: David Servan-Schreiber, Uzdravení bez léků a bez lékařů - Jak zvítězit nad stresem, úzkostí a depresí bez farmakoterapie a psychoterapie

Poznámky:

Jen velmi krátce. Zaprvé, už velmi dlouhou dobu nepotřebuji budík. Když vím, že se mám v jistou dobu vzbudit, tak se vzbudím, což samozřejmě nijak nesouvisí se svítáním. Nicméně, když se nemusím v jistou dobu vzbudit, tak se vzbudím, když svítá, ačkoli v jistých mezích v tom spánku pokračuji. A ještě k tak nesmyslně zvanému letnímu času. Ten posun je jenom o hodinu, takže v srovnání s přeletem třeba do New Yorku zanedbatelný. Avšak i ten drobný posun může u citlivých lidí na čas narušit dokončení snění. A potom se pár dní cítí jako po sobotním večírku a zbytek dne prožijí v jakémsi zamlžení a apatii. Toť vše.


komentářů: 0         



Komentáře (0)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_