V prvním pátečním jurodivém povídání Menší andělé podruhé jsem slíbil, že s pomocí babičky Armandy Iškuat osvobodím Willa Scheidmanna, kolektivně zplozeného vnuka babiček, takových stařen-šamanek, jenž měl za úkol obnovit světovou revoluci a znovu uvést v život staronový sen o rovnostářské utopii. Will Scheidmann však své poslání zradil a znovu nastolil nenáviděné kapitalistické zřízení, za což byl svými rodičkami přivázán ke kůlu a odsouzen k smrti zastřelením (podrobnosti tohoto procesu viz Menší andělé). Svůj trest však oddaloval vyprávěním narátů. Dnes se tedy podíváme na to, až kam se mu to podařilo oddálit: Lucifer
Armanda Iškuat Pouta, kterými byl přivázaný k popravčímu kůlu, shnila a Will Scheidmann v určitých chvílích, řekněme když dokončil přednes nějakého zvláštního narátu nebo když teplota v noci klesla pod nulu, zkoušel jejich pevnost, a jednoho dne uzly za jeho bedry změkly a vše náhle prasklo. Stařeny ho měly na mušce už dva roky bez přestávky, už od nepodařené popravy. Ležely vedle jurt a mířily na něj. Leticia Scheidmann přimhouřila vrásčitou štěrbinu očí, opřela si karabinu o rameno a zakřičela, že se provazy okolo Scheidmanna přetrhly. Nastal shon. Solange Bud pozvedla nepřátelsky zbraň, ale ani teď stařeny palbu nezahájily. Scheidmann si uvolnil ruce a zůstal nehybně stát vedle kůlu, snil ve hvízdajícím větru. Zdálo se, že je mu umění utíkat cizí. Nechal na sobě pěnit vítr, pozoroval neklidnou oblohu a podzimní ptáky, stepní skřivany, kteří se točili ve vírech. Když mluvím o skřivanech, myslím hlavně na jednoho z nich, na Armandu Iškuat. Scheidmann nevyužíval situace. Jeho organismus utrpěl proměny, které by bezhlavý běh ztěžovaly. Vlivem radioaktivních zimních mlh se z jeho dlouhých šupin nemocné kůže staly úctyhodné chaluhy. Zdálky se Scheidmann podobal stohu řas, co by na něm někdo nechal sušit hlavu. Pokračoval v mumlání zvláštních narátů, čímž dokazoval, že se udržuje v přechodném stavu mezi životem a smrtí, ovšem bez skutečné živočišné podstaty či skutečných fyziologických potřeb. Tenhle Scheidmann už není popravitelný, říkalo se často mezi stařenami. Přeměnil se na jakousi harmoniku na naráty, tak nač ho chtít ještě rozstřílet olovem? S vnukem, kterého odsoudily k smrti, už neměl nic společného a šeptal jim příběhy, které je okouzlovaly. Nač ničit to, co nás okouzluje? říkalo se, ale k ničemu se nedospělo. A tak stařeny ležely v trpasličí rebarboře a v chudých trsech karaganu a v kobližkách velbloudů a výkalech jaků, a aniž odložily karabiny, tiše kouřily, jako vždy, když dumaly nad nějakým důležitým rozhodnutím. Armanda Iškuat zahlédla, jak se Lilly Young zvedla, a Armanda Iškuat říkám proto, abych nepoužívala stále první osobu, slyšela jsem ji, jak navrhuje, aby ji vyslaly Scheidmannovi oznámit, že se od nynějška může volně pohybovat. Já tam půjdu, říkala, a předložím mu naše podmínky, například dál nás zásobovat zvláštními naráty a přitom mít zakázaný pobyt ve všech krajích ještě obydlených někým jiným kromě nás, aby už ho nelákalo šmelinařit s kapitalisty a nepřáteli lidu. Yaliana Heifetz řekla: A je to, naše Lilly se rozjela, a někdo se potom zahihňal, řka: Teď už ji nezastavíme, a nějaká třetí stařena, Leticia Scheidmann, myslím, si vyndala z pusy dýmku a přitakala: Jo, když je takhle rozjetá, tak jí hned tak zobák nesklapne. Armanda Iškuat se jala přelétávat nad Scheidmannem. Ten už události vyprávěl po svém. Začala jsem s ním opakovat jeho šepot, se zpožděním jedné či dvou slabik. Jeho první osoba se nevztahovala na mě, ale spíš na něho. Jejich tajná schůzka trvá, říkal, nepřestává trvat. Jejich scvrklé obličeje jsou si tak podobné, že je lze rozeznat jedině podle pokrývky hlavy, například plstěná toka bez ozdob znamená Magdu Tetschke a čelenka s koroptvími letkami Solange Bud, nebo podle výšivek, tu smaragdově zelených, tu ultramarínově modrých, které na lícních kostech té které nahrazují chybějící kůži. Počasí se kazí, směřují k jurtám, nechávají mne samotného v dešti, ten ale téměř okamžitě přestává a ony se starají o stádo, pak znovu uléhají do mokré trávy, pak voda zamrzá, je noc, už studená noc na konci října, pak ráno slunce namáhavě rozpouští krunýř kaluží a znovu je tu soumrak a ledová noc. Měsíc je ve své první čtvrti. Pak se všechno zrychluje, a zatímco stařeny debatují, jestli mne mají nebo nemají dorazit, než přijde jaro, uplyne řada dní a nocí a nakonec je už měsíc ve své poslední čtvrti. Pak se krátce objeví slunce, západ se odbarví, nastává noc. Uplyne následující den, uplynou týdny. Navzdory žádostem ne více než jeden narát za dvacet čtyři hodin. Prosinec, leden. Sněhové bouře, step ve dne oslepuje a v noci se příšerně bílá leskne pod hvězdami. Stařeny se chodí ohřát na směny. Čas od času se červená čapka nebo pera cvičí ve střelbě a vpálí kulku do kůlu, hned vedle mé hlavy. Vůně čaje s mlékem se nese až ke mně, vůně plamenů živených trusem, vůně plstěných kabátů. Ne víc než jeden zvláštní narát denně, na tom neochvějně trvám, ale kdyby se mě někdo zeptal na můj názor, jsem rád, že jsem se svými babičkami. Jsem rád, že už nejsem s kapitalisty a že jsem znovu se svými babičkami. Zdroj: Antoine Volodine, Menší andělé Poznámka: Text jsem přetlumočil do puntíku, a vzhledem k tomu, že je to text post-exotický, a vlastně i tak trochu post-surrealistický, tak i takto vnímejte některé neobvyklé slovní, větné, slohové či stylistické obraty.
03.08.2012, 00:00:57 Publikoval Luciferkomentářů: 1