Ďábel mezi lidmi

rubrika: Povídání


Přemýšlel jsem, do jaké rubriky tohle dám, ale nakonec jsem se rozhodl zasunout to do Povídání, ačkoli povídat asi moc nebudu. Slovo totiž brzy předám Kimu Vološinovi, hlavnímu hrdinovi prozaického povídání S. Jaroslavceva, pseudonymu Arkadije Natanoviče Strugackého, jehož bratr a obvyklý spoluautor Boris Natanovič Strugacký občas psal pod pseudonymem S. Vitickij. Novela S. Jaroslavceva, o kterou tady kráčí, se jmenuje Ďábel mezi lidmi, protože hlavní hrdina, Kim Vološin, je opravdu ďáblem v lidské podobě.

Lucifer


Arkadij Strugacký se narodil roku 1925 a zemřel v roce 1991. Po absolvování desetiletky pracoval na výrobě granátů v nacisty obleženém Leningradě. Doprovázel nemocného otce přes Ladožské jezero, otec však cestou zemřel a Arkadij se dostal do dětského domova. Matka v Leningradě zůstala s jeho bratrem Borisem, který byl o osm let mladší. Boris Strugacký po smrti svého bratra pokračoval v psaní, jak už bylo řečeno, pod pseudonymem S.Vitickij.

Zážitky Arkadije z oné šílené války a obléhání Leningradu (Petrohradu) se na novele Ďábel mezi lidmi výrazně podepsaly. Ještě dříve, než zde z ní uvedu Epilog druhý (prostomyslný), předkládám jednu poznámku, kterou Arkadij do své novely včlenil téměř hned na začátku:

Spojenečtí vojáci si začali stěžovat, že když ve Svazu po svízelích arktického oceánu vystoupí na břeh, jsou u nás naprosto zbaveni dívčí a ženské něhy, takže by snadno mohli uchřadnout. Místní výbor strany se tedy obrátil na místní komsomolky ve věku od sedmnácti do dvaceti let a vybídl je, aby se o naše báječné druhy ve zbrani postaraly. Komsomolky poskytování podobné péče přirozeně neodmítly. Co se taky dalo dělat? Časy byly zlé, a najednou jako z rohu hojnosti - konzervy, čokoláda, whisky i hedvábné punčošky. Jenže sotva válka skončila, všechny je prohlásili za vlastizrádkyně, naložili na vlečné čluny a vypluli s nimi na širý oceán. Údajně na ostrov Salm, jak jim bylo oficiálně oznámeno. Jenže na ostrov Salm je nedovezli, místo toho vlečné čluny potopili torpédy z ponorek. Zářilo rudé půlnoční slunce, nad vzdáleným okrajem nekonečných polí věčného ledu se bělalo nebe, oceán byl hladký jako zrcadlo a na jeho hladině bylo až po obzor vidět ženské hlavy - rusé, kaštanové i černé...

Kim Vološin ještě v dětském věku prožil velmi děsivé okamžiky válečného šílenství a přišel o všechny své blízké. Všechno to řádění nějak zázračně přežil, byl zachráněn a přemístěn do dětského domova někde v jakémsi Tašlinsku, kde se setkal s druhým hlavním hrdinou této novely, jenž tento příběh vypráví. Nebude zde toto chmurné, i když velmi úžasně napsané vyprávění plné pozoruhodných postřehů reprodukovat. Knížka, ze které čerpám, u nás vyšla pod stejným názvem v roce 2008, obsahuje další tři prózy, určitě se dá sehnat a vřele ji doporučuji.

Zde je tedy ten druhý epilog, vnitřní monolog Kima Vološina, jenž jednoho časného jitra sedí na břehu říčky Bejsug a oddává se neplodným úvahám nad kotrmelci svého podivného osudu:

Bohové to měli prima. Třeba takový Zeus. Pořádně se napil, něco k tomu přikousl, mrskl po někom bleskem, kde bylo zapotřebí, zahřměl - a mohl se vrátit ke svému jídlu a pití. A když něco - tak jim to prošlo. Nebo takoví Hébé - krmí otcova orla, a protože má obě ruce levé, vylije pohár s hromovládným nápojem jako nějaká naše nemotora kastrol zelňačky v komunální kuchyni. A Hébé se ještě ušklebuje - ona to přece přesně takhle myslela... Ta mít moje starosti! Ale stejně by bylo ohromné, kdyby ten pohár bývala převrhla na tatíčkův plnovous. Ten by dcerunce ukázal, zač je toho loket...

Jenže bohové asi vymřeli. Protože já při vší své moci bůh nejsem. Můj nebohý rozum je lidský a té strašlivé moci nestačí. Na druhé straně bych na sebe mohl být pyšný. Protože v mé osobě vzniká zcela nový právní precedens. Protože jaký princip (i pro bohy) platil v celém světě až doposud? Jakmile je zjištěn zločin, následuje trest. Tenhle princip fungoval sto tisíc let - a najednou si přijdu já a obrátím ho naruby. Já zločin nezjišťuji. Důkazem zločinu je můj trest. Je-li někdo potrestán, znamená to, že chtěl něco spáchat. Když někdo přijde o rozum, značí to, že šlápl vedle. Když se někdo podělá, není pochyb o tom, že chtěl uškodit Kimu Vološinovi...

Jenže radost z toho rozhodně nemám, spíš jen samé vnitřní zmatky. On totiž není záměr jako záměr, i když je to záměr zlý - protože trest může být libovolný. Třeba ta holka, co vláčela Tasku sněhem, vždyť to bylo jen nevinné dětské rošťačení... A zemřela. Kdežto ti, co si na mě domlouvali útok raketami, to odnesli jen průjmem. Pravda, od té doby už nic takového nedomlouvali a těm ostatním to zřejmě také zatrhli...

Kuš! No prosím, už to zase někdo odskákal. A pořádně, dej Bůh jeho duši klid a mír... A stejně by mě zajímalo, za co jsem ho tak potrestal. Je to otrava, že se to často ani pořádně nedovím. Ostatně ono to bude něco jako pud sebezáchovy rozumu, protože kdybych věděl všechno, asi bych se samou hrůzou a vztekem pominul. Je jich hodně, jsou silní a všichni jsou proti mně... A já - já jsem sice sám, ale zároveň silnější než oni všichni dohromady. Pro ně jsem ďábel, zdroj všeho zla... To oni sami si stvořili ďábla, a teď by ho rádi zahnali do pekel. Jestlipak si uvědomují alespoň tohle? Řekl bych, že ne. Jsou zkrátka jako tihle komáři: hemží se všude kolem, baží po krvi, jenže přiblížit se neopováží...

Ale budiž - pokud chtějí žít, tak ať se v tom naučí chodit. Ať si na to soužití s ďáblem pěkně zvyknou. Když budou chtít mír, dostanou mír, ale na válku jsem připraven pořád. Ne kvůli nim, oni mě nezajímají. Mě zajímá Vaska, Vasjenka, Vasilek - můj synáček. Vcelku se zdá, že je všechno v pořádku. Ljusenka je zdravá, Taska už slyší a dokonce už začíná srozumitelně mluvit. Vaska je pěkně růžový a čiperný, leze po podlaze sem a tam, a když ho začnete vyhazovat ke stropu, nadšeně se směje... A aby si na ně někdo dovoloval, to už jsem je odnaučil. Už to zkoušeli dvakrát, radši na to nevzpomínat. Možná vlastně i víckrát... Inu ano, zatím se zdá, že je všechno v pořádku. Ale stejně se bojíš, prostě se bojíš, Kime Sergejeviči!

Protože Vaska je moje tělo a má krev. Ljusa se vlastně bála ho porodit. Protože co kdyby po mně tohle všechno podědil? Já se toho nebojím, já se toho přímo děsím. Toho zplozence ďáblova. Matka ho bude cpát krupičnou kaší - a on si to vyloží jako ústrk. Jednou mu pleskne - a je po všem. A když ho sestra na procházce nepustí do louže, bude to stejné. Rána - a konec. No a jeho útok na matku nebo na sestru okamžitě vyvolá mou odvetu. Protože má moc můj ubohý lidský rozum vždy hravě předstihne... Bojím se, já se opravdu bojím. Nebo že by to nakonec dopadlo dobře? Panebože, vždyť je to hloupé - obdařovat nemluvně takovou strašlivou silou!

No vida, zase. Už zase to někdo odnesl. Už se zase slétají jako můry na petrolejku. Přece už všichni vědí, jak to chodí: Kdo na mě zaútočí, ten si to odskáče. A stejně se slétají...

Jako by to všechno vytrysklo z šílené duše toho proslulého Japonce: Copak to se opravdu nenajde nikdo, kdo by mě zaškrtil, dokud spím?


komentářů: 3         



Komentáře (3)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_   

« strana 1 »

Lucifer
3
Lucifer * 15.08.2012, 19:55:32
[2] Od Strugackých se na NČ nachází přinejmenším ještě něco z knížky Les

http://www.neviditelnycert.cz/blog/povidani/663-mlcochu-mlcochu.html

Axina
2
Axina * 15.08.2012, 09:11:08
Tak jsem si zase musela najít recenzi knihy, abych pochopila o co jde. Ačkoli se Lucifer poctivě snaží vyhmátnout z knih to podstatné, někdy se stane, že popisovaná problematika je tak neobvyklá, že jsou potřeba doplňující informace.

http://neviditelnypes.lidovky.cz/recenze-arkadij-a-boris-strugacti-dabel-mezi-lidmi-fvv-/p_scifi.asp?c=A080302_195412_p_scifi_pag

Trochu si tak vlastně zkouším, jaké to je být studentem v době Internetu. Když jsem studovala, ještě na školách nebyl. Dostanu téma a musím se zorientovat a rozšířit svoje vědomosti.

Axina
1
Axina * 15.08.2012, 09:10:25
Tak jsem si zase musela najít recenzi knihy, abych pochopila o co jde. Ačkoli se Lucifer poctivě snaží vyhmátnout z knih to podstatné, někdy se stane, že popisovaná problematika je tak neobvyklá, že jsou potřeba doplňující informace.

http://neviditelnypes.lidovky.cz/recenze-arkadij-a-boris-strugacti-dabel-mezi-lidmi-fvv-/p_scifi.asp?c=A080302_195412_p_scifi_pag

Trochu si tak vlastně zkouším, jaké to je být studentem v době Internetu Usmívající se Když jsem studovala, ještě na školáchnebyl. Dostanu téma a musím se zorientovat a rozšířit svoje vědomosti.

«     1     »